„ ... Již staří Řekové a Ří­mané“ znali hospodářský a poli­tický význam komunikací spoju­jící i ty nejodlehlejší části země. V jihoamerickém prostředí stačí v rčení nahradit jen název ná­roda: ... již staří Inkové. Též oni věděli, že velká říše se může udržet a ovládat jen pomocí rychlého spojení, předávání in­formací, vybírání daní, přesunu vojska. A silnice Inků předčily svou délkou i římskou cestu od Hadriánovy zdi ve Skotsku do Jeruzaléma. Capac-ňan, Králov­ská cesta, z Quita přes Cuzco, hlavní město říše Inků, Bolivii, severní Argentinu až k Rio Maule v Chile protíná Andy v délce 5200 km.

Dnes nikoho nepřekvapí několikaproudové betonové dálnice. Patří k normálnímu chodu života každé země a začínají dobývat i ČSSR. Přesto existují na země­kouli místa, která svými extrém­ními geografickými a historickými podmínkami stále vzdorují napo­jení na silniční síť kontinentu. Zcela ojedinělý je případ Brazí­lie, subkontinentu osmi miliónů km2, jejíž celá polovina území je jediná a velká bílá skvrna na silniční mapě světa. Amazónie, nejrozlehlejší a nejkompaktnější prales naší planety, se v posled­ních letech stává středem pozor­nosti nejen cestovatelů, dobro­druhů, antropologů, ale i eko­nomů, geologů, stavitelů a po­litiků.

 

Dobývání Amazónie — cíl století

Postupuje po silnici. Ze všech stran amazonského pralesa se zakusují rypadla bagrů, prosekávají se tisíce stavebních dělníků, inže­nýrů, výzkumníků do samého nitra neprozkoumaných a neobydlených končin.

Výsledky ovládnutí čtyř mi­liónů km2 budou podle předpo­kladu odborníků nepředstavi­telné. Nerostné bohatství desítek druhů rud a kovů, nafta, těžba dřeva, lov ryb, pastevectví a vý­nosné zemědělství nejenže za­platí investiční náklady silnic, ale velmi citelně pohne s brazilským hospodářstvím kupředu.

Donedávna se ruch brazilské­ho života omezoval na pobřežní pruh o šířce maximálně 500 km. Pozemní spojení a celková hus­tota komunikací je zde na vy­soké úrovni. Asfalt a beton, nadúrovňové řešení křižovatek, prud­ká klesání a stoupání přes pobřež­ní horstva, odvážná a moderní řešení mostů a tunelů.

Prvním krokem do neznáma, do Amazónie, byla stavba hlavního města Brazílie. Podařilo se. Dnes míří do nového centra stužky silnic ze severovýchod­ního Belému, Rio de Janeira, Sao Paula i z dalekého Porto Velho v teritoriu Rondonia. Po­rovnáním situace na trase Brasilia — Belém v roce 1960 a 1970 zjistíme důležitost a přímo nutnou přednost výstavby komunikačních spojů v hospodářství země a současně i při řešení so­ciálních a populačních problé­mů. V okolí dálnice Brasilia — Belém po jejím postavení.

 

Transamazonské silnice

Dekretem o programu Ná­rodní integrace, podepsaným pre­sidentem G. Medici,
16. června 1970, byl zřízen fond (430 milió­nů dolarů) na vybudování sítě v oblasti Amazónie a Severový­chodu, v letech 1971—1974. Tím se Brazílie pustila do gran­diózního projektu. Stavba 5000 km dálnice od nejvýchodnějšího cípu atlantského pobřeží k nejzápadnějšímu na peruán­ských hranicích na jih od řeky Amazonky a 1500 km z Cuaba do Santarém bude dalším a pod­statným krokem k národní in­tegraci a rozvoji. Jedna ze silnic spojí nejchudší a suchem trpící Severovýchod s 30 milióny ne­zaopatřených obyvatel s boha­tou a liduprázdnou Amazónií a druhá k ní napojí tzv. Jižní střed, nejbohatší a nejprogresívnější část Brazílie.

Z hlediska stavebního, so­ciálního i ekonomického je to větší výzva k boji proti přírodním živlům a rozsáhlejší pod­nik, než byla stavba města Brasilie. Jak vypadá začátek takové pralesní dálnice?

Začátek je vůbec nejtěžší. Hlavní úkol padá na výpravy Národního indiánského fondu (FUNAI), vedené známými od­borníky bratry Villas Boad a Francisco Meirelles. Výpravy se musí obeznámit s reakcí desítek a desítek indiánských kmenů a osad či volně roztroušených skupin lovců. Je zde několik možností. Buď se Indiáni přesu­nou mimo prostor silnice do vzdálených lovišť, nebo do pře­dem vymezených prostorů, in­diánských rezervací, které jim zaručují rozvoj života a kultury podle jejich tradic a představ. Nejlepší doporučení pro tuto variantu je vzrůstající populace v indiánském parku na ostrově Bananal a horním toku Xingu. K otevření jsou připraveny další dva: Tumucumaque a Yanomani. V dalších variantách se musí počítat i s ozbrojeným od­porem, nebo naopak se zapoje­ním domorodců do nového života kolem silnice.

Druhá přípravná fáze stavby je průzkum vrtulníky, které oblétávají trasu, určují podmínky stavby a zjišťují zvlášť těžké překážky. Během výstavby se pomýšlí na budoucí pionýrské osady — základy kolonizace pa­nenské půdy. Budou se zřizovat po určitých vzdálenostech s ob­vyklým vybavením a zařízením, přívodem vody a světla, základní školou, zdravotním střediskem, pobočkou banky, nejdůležitějšími řemesly, službami a obchody, přistávací plochou a meteorolo­gickou stanicí. V rozloze 20 kilo­metrů podél celé komunikace se bude realizovat rozsáhlý program agrární reformy.

 

Lidé a stroje v zemi Indiánů

Práce se rozjela na několika místech současně na podzim minulého roku. Lidé a stroje se na místa pracovišť dopravují po řekách, jediným možným způ­sobem. Nejdříve se mýtí les, kácejí stromy a čistí prostor od křovin do šíře 70 metrů. Potom se vyrovnává terén, stavějí se dřevěné dočasné mosty, připra­vuje se štěrkové podloží silnice a náspy. Neobvyklé přírodní překážky, nebezpečí smrtelných onemocnění, přítomnost jedovatých hadů a žravých piraní a nakonec i několikaměsíční deště dělávají z výstavby amazonských silnic v pravdě pionýrský čin i v době kosmických letů. Kdo jednou viděl neprostupnou Amazónii z ptačí perspektivy, ten nemůže ani uvěřit.

A přece letos v září, po necelém roce po zahájení, skončila a bude otevřena první část z Estreito do Marabá na řece Tocantis. Tisíc tři sta kilometrů silnice je ohromný úspěch práce asi 5000 lidí. Ale již je tu další část stovky ...

Přetnutí jihoamerického kon­tinentu v nejširší části, spojení pobřeží dvou oceánů a napojení zapadlých končin na celoamerickou síť Panamerické dálnice je plánováno do roku 1974! Ama­zonka, ráj divokých zvířat a In­diánů, bude muset ustoupit ben­zínovým výparům, svištění pneu­matik a hromadám od plechovek oleje. Ticho bude vystřídáno hlukem, příroda civilizací, tapíři a jaguáři volkswagenem, staré časy novými. Silnice je ovšem hrobem pro indiánskou samostatnost a Indiáni budou již stále závislí na dobré či špatné vůli bělochů . . .