Chtěl jsem si přivézt do vlasti z Mexika velikou, krásně narůžovělou mušli, kterou jsem ulo­vil z mořského dna u ostrovů Islas de Mujeres.

Tu mušli jsem do Československa nedovezl, ale znám jedny oči, které se s ní těší dodnes. Víte, v Mexiku vás ohromí nekonečné množství tajem­ných věcí, džungle, paláce, pyramidy, jejichž stěny jsou popsány dodnes nerozluštěnými hiero­glyfy, ale také vás udiví mexické trhy. Je to smě­sice hluku, křiku dětí, přepestrá paleta barev ponč, přikrývek, keramiky, dřevěných mís, ná­hrdelníků z tropických semen, zírají na vás stra­šidelné masky i nejrůznější ozdoby. Zářivé kom­binace pestře zbarvených koníčků, pohádkových ptáků, labutí a krocanů. A to všechno je zapla­veno mořem květin.

Procházím tím trhem a nestačím se dívat, tolik krásného je tu pro oči. Hledám nějaký malinký suvenýr pro děti. A najednou si povšimnu v tom hluku, že zprovzdálí jde za mnou malé mexické děvčátko a upřeně mě pozoruje. To mě udivilo. Zdejší děti nemají trému a nestydí se. Kdyby chtěla nějaký ten peso, určitě by si o něj řekla už dávno. Zastavím se a děvčátko zavolám. Co chceš? Ušmudlaná tvářička se rozjasní, v hnědé pleti blýsknou bílé zuby. Ukazuje na síťovku, z níž vykukují mé mořské úlovky z ostrovů Islas de Mujeres. Strašně se jí líbí právě ta nejrů­žovější z mých mušlí. Tolik by ji chtěla.

Tu mušli vezu moc daleko, vysvětluji. Až za oceán. Do země, kde není moře a kde je mušle pro děti vzácná.

„Pro tebe to přece není žádná zvláštnost, ne?“

Trochu rozpačitě zavrtí hlavou.

„Viděla jsi přece moře?“

Neví, co mi má odpovědět. Teď vidím, že se mýlím. Tady uprostřed mexických hor je pro mno­ho dětí moře něčím záhadným, neznámým. A tře­ba mnoho mexických dětí je neuvidí celý život.

Držím chvíli ten narůžovělý mořský zázrak v dlani a potom jí ho dám. Děvčátku, které ni­kdy névidělo moře.

Za chvíli se za mnou objeví znovu. Podává mi dva pestře malované obrázky na kůře. To prý mám za tu mušli.