V Motole mi zastavila bílá felicie. ,,Tak kampak?“ otázal se řidič a přivedl mne hned na začátku dvouleté cesty do rozpaků. Kam vlastně jedu, nevěděl jsem přesně ani já. Kdybych mu řekl, že chci do Rio de Janeira nebo Panamy, zlostně by zanadával něco o drzosti a nevychovanosti mladé generace, zařadil by rychlost a rychle zmizel. Do Rozvadova, odpověděl jsem v srozumitelné ter­minologii a nasedl.

Půl roku v Německu, Lucembursku, Belgii, Holandsku, Francii a Anglii bylo jakousi evropskou předetapou.

 

... tam za louží je Rio

Kdo ze suchozemšťanů by se netěšil na čtrnáctidenní cestu přes Atlantik? Pro mne to bude odpočinek a příprava na neznámé území. Doufal jsem, že sladké nicnedělání mne zrestauruje. Ne, že bych byl příliš evropskou etapou unaven, ale před měsícem jsem ještě ležel s operací ruky ve Westminster Hospital na břehu Temže.

Jizvu jsem cítil i v Riu. Byla to tehdy moje hogo fogo „štace“! Dělal jsem, spíše jsem si jen hrál na číšníka, v přepychovém Miramar Palace Hotel na světoznámé pláži Copacabana. Nosit těžké podnosy se stří­brným nádobím jednou rukou vysoko nad hlavou nebyla žádná legrace. Musím se ale přiznat, že zpočátku jsem je nosil oběma rukama a často si pomáhal i břichem. Stra­chy nad špatným pohybem jsem denně promáčel potem bílé sako, obličej mi rudl a oči nestačily všechno sledovat. Učil jsem se portugalštině a číšnickému řemeslu zároveň. Před čtyřmi dny jsem ještě neměl ponětí o ničem, i když jsem zalhal, že jsem perfektní číšník s celoevropskou praxí. Jinak by mne nikdy nevzali. A teď se mi zdálo, že všichni šišlají, a první týden jsem nena­lezl ten správný systém ani v číslovkách! Stalo se mnohokrát, že jídlo na stůl číslo „doze“ (12) se ocitlo na čísle „dois“ (2) nebo „onze“ (11); „seis“ (6) jsem si pletl se „sete“ (7). Natropil jsem plno zmatků a nedorozumění i stížností hostů, ale vydržel jsem do výplaty. To byl snad největší zázrak. Každý den jsem čekal, že mne již musí vyhodit! Ale ke konci byl ze mne přece jenom ostřílený „číša“, který si suverénně dovolí něco rozbít nebo uříznout kus dvou­poschoďového dortu a nenápadně jej sníst. ..

Během karnevalu jsem hrál dokonce dvojí roli. Přes den do půlnoci jsem obsluhoval turisty, kteří přijeli z celého světa na nej­větší maškarádu, a v noci jsem pobíhal po Avenidě Rio Branco nebo se proplétal mezi policejními kordóny na Avenidě Presidenta Vargas až do ranního začátku směny. Prů­vody proudily čtyři dny a noci. Jó ... to tedy byla „šichta“! Bez přestávky devadesát šest hodin!

A představte si — lidé v průvodech celou tu dobu neúnavně tančili a zpívali, oblečeni do těžkých a dlouhých kostýmů, bílých pa­ruk a s napudrovanými tvářemi v horkem sálající peci mrakodrapů, které obklopovaly obě hlavní centra. Známé historky o smrti z vysílení a vysušení těla jsem si ověřil na pár kroků od sebe. Sanitka zahoukala a statistika zaznamenala další případ. Tehdy jich bylo sto dvacet.. .

 

Favelas

Kdo jsou vlastně ti lidé, ptal jsem se v Riu. Většinou míšenci a černoši z „favelas“, zněla stručná odpověď. Favely jsou obytné čtvrtě vypadající z dálky jako vosí hnízda bez ladu sbitých chatrčí z odpado­vého materiálu. Tento slepenec se tísní na úpatích hornatého a kouzelného panora­matu nejkrásnějšího města světa. Ti, kteří pracují, vydělávají si obvykle tzv. „salarum minimum“ — minimálně nutný výdělek. Do­dnes mi zůstává záhadou, jakým způsobem uživí rodinu se spoustou dětí a přitom si dovolí tak nákladné a marnotratné masky a kostýmy. Na druhé straně je pravda, že karneval — zde v Riu zvaný Carneval Carioca — je jejich největší radostí, svátkem svátků, začátkem a koncem roku. Celou dobu mezi dvěma karnevaly vyplňují už další přípravou, střádáním, a představou čtyř dnů a nocí, kdy se opět převléknou za krále, královny, hrabata, knížata, pážata; kdy budou tancovat sambu a zpívat ranchos (táhlé černošské zpěvy ze severovýchodu Brazílie), metat kozelce, veršem vyprávět o své historii a osudu, ale hlavně se smát, veselit a radovat.

 

Vězněm hlavního města

Brazílie je na naše poměry moc velké sousto, čtvrtá největší země na světě! Řekne-li „brasiliero“: „To je jen kousek cesty,“ můžete na to vzít jed, že pojedete i půl dne. A jdete-li pěšky jako já, vyslechnete hotový babylón odporujících si informací. Proble­matickou otázku, co vidět a co ne, jsem musel vyřešit i já. A přestože vše zajímavé je příšerně daleko, začal jsem boj s kilo­metry ne pouze pěšky a autostopem, ale i letecky a lodní dopravou.

Moderní silnice v délce tisíc dvě stě kilometrů vede do supernového města Brasilia uprostřed džungle státu Goiás. Zkusil jsem to letadlem, a to bylo osudné mému cestovnímu plánu. V Latinské Americe se totiž plánovat moc nevyplatí. Prostě to ne­jde. Po šesti dnech v Brasilii jsem měl ukončit pobyt a plánovaným letadlem od­letět do Rio de Janeira. Stojím na letišti, ale oficír suše oznamuje, že naše letadlo nepoletí. Možná až příští týden! Ostatních padesát spolucestujících zcela klidně ode­šlo. Není — není, řekli si, počkáme. Kam spěchat? Naopak já jsem chvíli řádil, dokud jsem nezjistil, že je to úplně zbytečné. Odezdanost, ba přímo fatalismus Latinoameri­čanů se příčí základním vlastnostem Evro­panů: spěchu využívání každé minuty, dušev­nímu neklidu. Jejich světoznámé „maňana“ (zítra) se hodí na vše, ale uklidnit může jen domorodce nebo Evropana po delší akli­matizaci. Situace na letišti se však za týden opakovala znova. Přesně stejně! Všemi ob­divované hlavní město se mi stalo doslova vězením. Chci pryč, cestovat dál! To mne přinutilo vrátit se k bezpečnější dopravě po zemi a letenku nechat propadnout.

 

Přes Ameriku za 30 dní

Do Manaus, hlavního města i centra celé Amazonie, jsem si však po silnici netroufal. Ne, nenř to daleko, nějakých pět tisíc kilo­metrů, ale cesta neexistuje a ještě dlouho nebude jiná možnost spojení než letecky nebo po řece. Letadlo na lince Rio de Janeiro - Campo Grande - Manaus vyletělo brzo ráno. V ranním oparu jsme oblétli horu Corcovado s betonovou sochou Krista a za­mířili na jihozápad. Po devíti hodinách letu téměř nad ničím (rozuměj: nad zeleným pralesem zvaným mato a modrými nitkami řek) jsme přeletěli Mořskou řeku — Ama­zonku a přistáli v skleníkovém vedru a vlhku.

Potom již události dostaly rychlý spád. Transkontinentální cesta na nejširším místě jihoamerického kontinentu se pomalu pro­dírala proti proudu Amazonky k Andám. Tisíc kilometrů po Amazonce a Rio Ucayali ze Zeleného pekla neboli Iquitos do Pucallpy v území Indiánů kmenů Campas, Shipibos a Chamas znamenalo dovršení mé pouti na­příč amazonskou nížinou. Odtud opět vedla cesta, spojnice s Peru a celou Jižní Ame­rikou. Kilometry rostly i přes různorodé překážky, kterých nebylo málo. Jednou se zřítily skály a zasypaly cestu těsně před námi. Jindy zase průtrž mračen změnila cestování v jízdu na „Šestidenní“. Kostrbatý povrch vysekaný ve skalních stěnách ne­vzbuzoval jistotu. Lhal bych, kdybych neřekl, že jsem se mnoho dní nezbavil jistého svíravého pocitu. Odevzdat se do rukou ci­zích řidičů v podobném terénu na náladě nepřidá. Naopak řidiči jí mají vždy přemíru. Vesele se při jízdě baví, kde je možnost, tam pijí ohnivou vodu — „cachassa" — jezdí rychle a v zatáčkách suverénně po levé straně. Spadnou-li, je vinen Osud. Je to zde všeobecně uznávaný nejnebezpečnější terén v Andách, který i Halliburton ob­jel po moři. Celé dny a noci jízdy jsem držel ruku na klice dveří nebo postranici náklad­ní korby, připraven vyskočit. Ale kam? Tisíc metrů dolů nic na jedné straně a tisíc metrů stěna nahoru na druhé. Netroufal jsem ani myslet na poslední metr v Peru. Na hrani­cích s Ecuadorem jsem skromně oslavil 35 000 kilometrů americké pouti.

 

Přes Ameriku za hodinu stopem

Odjakživa jsem se bál, aby se Panama nepotopila. Vždyť je tak úzká! Transkonti­nentální cestu — v pořadí druhou — podél průplavu jsem zvládl za směšnou hodinku autostopem po perfektní dálnici. Přístavní města Panama City, Colón, Balboa a Cristobal jsou plná černošských čtvrtí. Téměř všichni černí obyvatelé žijí v barevných dřevěných domcích s velkými pavlačemi, které vypadají jako ty nejpravější kulisy pro natáčení westernu. S exotickým měs­tem i průplavem jsem se rozloučil po­hledem z Thatcher Ferry Bridge zvaného Most Dvou Amerik, který spojuje jižní a severní část kontinentu mohutnou ocelovou konstrukcí.

A pak, v tropickém slunci a s 30 kg zátě­že jsem šlapal nad průplavem. Auta kolem mne jen svištěla, ale stopovat se tu nesmí. Na druhém konci mostu však na mne čekal už delší dobu modrý plymouth, který sám zastavil. „No, to jste si dal. Odkud a kam jdete?“ přivítal mne šofér, a typická stopařská debata začala. „Jedu od jihu,“ mávl jsem za sebe, „a pokračuji na sever,** ukázal jsem dopředu. „Dnes chci navštívit Lidice.“ „Lidice? You must be Czech!“ mluvil anglic­ky. „Si, estoy Checo,“ používal jsem raději své, i když ne čisté španělštiny, „můžete mne vysadit na cestě, která tam odbočuje.“ „Samozřejmě, s radostí,“ odpověděl, ale to již pneumatiky šelestily po bílém betonu mezi zelenými stěnami pralesa.

Malinká vesnička pod středoamerickými Kordillerami mne překvapila svojí čistotou, cihlovými a betonovými domky. Uprostřed návsi na zeleném trávníku stojí bílá kaplič­ka s pomníkem: LIDICE 1943. Děti v jednot­ných uniformách právě vyběhly ze školy. Skotačily, křičely a dováděly kolem mne, aniž věděly, jak je pro mne jejich osada vzácná a dojímavá. Dlouho jsem nemohl uvě­řit, kde jsem, a několikrát jsem se ptal. Ano, to jsou Lidice, odpovídali všichni svor­ně Španělsky, ale název zněl ryze česky.

 

Fotbalová válka

Při odjezdu z Panamy jsem s roztrpčením vzpomínal na kapitána přístavu v Panamském průplavu, který mi zakázal projet ka­nálem na domorodé kánoi. Kdepak, pane Halliburtone, dnes jsou jiné časy než dříve! Naopak v Hondurasu jsem ho „trhnul“. V té době končila tzv. „Fotbalová válka“ (vzniklá na základě bitky při mezistátním utkání se Salvadorem) a proti všemu očekávání jsem se stal válečným zpravodajem! Několik lejster z presidentského paláce v Tegucigalpě mi umožnilo použít letadla, vojenské džípy a ubytovny v celém napadeném prostoru podél hranic se Salvadorem.

V jedné malinké vesničce u hranic, v La Alianza, jsem spatřil jen rozbořené domy, zničený nábytek a viděl i rozšlapanou dět­skou panenku v blátě ulice.

Nedaleko za posledními domky bylo se­střeleno jedno ze čtyř salvadorských leta­del. Všichni byli pyšní a nedočkavě mne tam vedli. Prodírali jsme se vysokou trávou a křovím, močály a přelézali spadlé stromy. Nejdříve se objevil zčernalý, vypálený pruh země. Kolem byly zkroucené a zpečené kusy železa a na konci něco jako součástky mo­toru a vrtule. To bylo vše, co zbylo z Mus­tangu P-51. Den ode dne se však stále ztrá­cí. Desítky Hondureňos si jej totiž rozebírají na památku.

Válka skončila, a i když byla krátká, přinesla mnoho neštěstí a nenahraditelných ztrát. Skončila i má jednoroční cesta Latin­skou Amerikou. Kdo si zamiluje tento chu­dý, ale usměvavý kraj — jistě se vrátí, ří­kal jsem si v duchu a nasedal na linku le­tecké společnosti BOAC. Neloučil jsem se, ale vandrovní deník uzavřel poslední kapi­tolou: Přivítala mne mlha a sychravé poča­sí Starého světa.