Prostor a vzdálenost Brazílie nepochopíte z mapy, ale až z jízdy vnitrozemím. Pět, deset, dvacet i více hodin autobusem či autem po asfaltu či po „červené zemi“. Kolem vás nalevo i napravo všude je džungle. Někdy zahlédnete mezi banánov­níky choca — chýši. Mírně zvlněný ob­zor protínáte přímkou silnice. Stačí za­řadit rychlost, cihlu na plyn a volant při­vázat ke dveřím. Je-li období dešťů, mů­žete vychutnat ty nejkrásnější a nejfan­tastičtější mraky.

Mám přítele v Riberao Preto — 800 km od Brazílie. Riberao Preto má 113 let, 150 000 obyvatel, největší továrnu na vodu a pivo Antarktica, a také několik fakult university. Za posledních pět let se změ­nilo panoráma centra. Dominuje tu sce­nérie mrakodrapů, na kopci nové divadlo.

Přímo v centru moderní budova Sociedade Recreativa a de Esporte. Za městem na řece je velký Clube de Ragatos Riberao Preto. Je velmi konzervativní v morálce. Zakazuje dvoudílné plavky pro ženy. Mu­žům pak jsou povoleny pouze trenýrkové plavky. Vodit se za ruce je přísně zaká­záno. Všechny kluby jsou pouze pro členy.

Noční město je oživeno spoustou stu­dentů všech fakult. Navštívili jsme Cen­tre Academio Rocha Lima. Hrála hudba, pilo se pivo. Bylo přecpáno. Velkou fron­tu na ulici musel řídit policajt. Celoživot­ní cíl všech děvčat je svatba s medikem. A zde jsou nejlepší příležitosti nějakého sehnat. Naparáděná děvčata to mají leh­ké, nemohou se splést. Každá fakulta má totiž různou barvu baretu. Stačí vyhledat žlutou, a pak hurá, za ním ...

V blízkosti města, což znamená 90 km směrem k Sao Paulo, je nová japonská farma. Noví osadníci neumějí portugal­sky, k návštěvě jsou Japonci úslužní, usměvaví. „Mombuca Gustapará”, jak se farma jmenuje, pěstuje hlavně bource mo­rušového, trochu ananasy a vejce. Japon­ští kolonizátoři se přistěhovali teprve ne­dávno. Farma byla založena před pěti lety a je velmi úspěšná. Provoz, výroba i odbyt je již zaběhlý. Japonská houževna­tost a skromnost nese ovoce jejich práce, i když v daleké cizině. V dlouhých řadách drátěných klecí kdákaly leghornky a peří lítalo. Sluníčko pálilo do rákosových a bambusových domků s japonskými stře­chami. Loučili jsme se dlouho.

Brazilské zemědělství by se neobešlo bez cizích kolonizátorů. Jsou snad jediní, kdož přinášejí do hospodářství intenzitu, nové metody, nové druhy ovoce a zeleni­ny. Koupíte-li si třěba citrón, rajské ja­blko, poznáte podle velikosti odkud je. Malý, nepěstěný jistě není z jižních ze­mědělských států. Dosavadní pěstování bylo prosté: co v přírodě naroste, tak se utrhne, prodá či sní. Kultivace, hnojení, chemické postřiky, hluboká orba, šlech­těná sadba a podobně, nebyly známé. Tato „metoda” je snad dost dobrá u tropických rostlin. Ale vzhledem ke značné­mu růstu počtu obyvatelstva Brazílie je zcela nedostatečná.

V zemi pěstují několik tradičních ty­pických produktů, u kterých jsou metody hospodaření již dlouhá léta na dobré úrovni. Jsou to známé monokulturní plan­táže. Několik slov k jejich výskytu a místopisu. Výroba třtinového cukru na­příklad dosáhla v roce 1966 výše 64,7 mil. pytlů. Z celkového množství přichází 85 procent ze států Sao Paulo, Rio de Janeiro, Pernambuco a Alagoas. Oba středojižní státy. V Sao Paulo, Rio de Janeiro se během posledních dvaceti let prošlo mo­dernizací, takže výrobní i pěstitelské me­tody jsou proti severním státům — Ala­goas, Pernambuco — zcela odlišné. Může­me srovnat roční spotřebu cukru na hla­vu: středojih 40 kg, sever — 22 kg.

Produkce čaje má vzestupnou tendenci. Poprvé se tu začal pěstovat indický čaj v roce 1812. Poptávka po něm roste po­malu. Čaji konkuruje káva. Na jihu maté. Proto se zvyšuje hlavně export. Například v letech 1963—1968 vyvezli Brazilci o 3400 tun čaje více než v předcházejících le­tech.

Výroba vína se téměř výhradně soustře­ďuje ve státech Rio Grande do Sul. Sao Paulo a Mines Gerais. Roční produkce přesahuje 350 miliónů litrů.

Nejznámějším exportním zbožím je ká­va. Pěstuje se na mohutných plantážích Paraná a Sao Paulo. Káva, ačkoliv do Brazílie přivezená kolonizátory, zatlačila původní plodinu — kakaovník. V minu­losti, pro nás neznámá rostlina, byla hoj­ně používána Indiány k přípravě nápoje, který nazývali „chocolata". Tento název se vžil po celém světě. Kakaové plantáže jsou v Bahii.

Dalšími hlavními zemědělskými produk­ty Státu Sao Paulo jsou bavlna, rýže, ku­kuřice, burské oříšky. Rio Grande do Sul dodává nejvíce pšenice — 75 procent bra­zilské produkce. Dále 64 % hroznového vína — 82 % sójových oříšků, ale i rýži, tabák a cibuli.

Jižní státy federace jsou převážně i do­bytkářskou základnou Brazílie. Velká „ranchos” s tisíci kusy dobytka založili Němci, Jugoslávci, Italové, Poláci, Rusové i Češi. Jejich zásluhou se nemusí dovážet třeba jablka, hrušky a jiné evropské ovo­ce. Chovatelé dosud dovážejí býky ze Se­verní Ameriky, z Evropy i z Asie. V ob­libě Je nejen skot červenostrakatý, ale i Heneford. V posledních letech se bra­zilské přístavy staly již důležitými při vý­vozu masa. Stejně jako Argentina a Uruguay. Na hranicích s těmito státy je koncentrován chov více než 12 miliónů kusů ovcí. Brazílie se tedy pomalu stává jedním z největších producentů vlny na americkém kontinentě.

Tropické ovoce je tu doma. Bez zvlášt­ního pěstování se mohou sklízet citrusy, banány, avocada, goayaba — gujabové jablko, mango, ořechy kokosové nebo para ořechy. Zvláště vnitrozemské státy jsou nevyčerpatelnou zásobárnou tohoto ovoce. Další desítky nám neznámých druhů je možno koupit na každém trhu - bacuri, mari-mari, uchi, tapereba, obrico, pitangas ...

Největším federálním státem je Amazonas. Zabírá 58 % celkového území, ale obýván je ne více než 4 % všech obyvatel federace. Nepředstavitelné bohatství bude postupně odkrýváno a zpřístupňováno. Státní úřad pro rozvoj Amazonie SUDAM uvedl, že třeba dřevo odtud by mohlo krýt potřebu na celém světě! Počítá se s rezervami 70 miliónů m3 dřeva. Do roku 1968 bylo proto v této oblasti schváleno 260 projektů k těžbě dřeva — polovina v zemědělském sektoru — která si vyžá­dala investic ve výši 1,5 miliardy nových cruzeiros (4,5 n. cruzeiros = 1 U. S. dolar).

Svobodný přístav Manaus — hlavní město Amazonas — vyváží také jutu, bra­zilské ořechy, gumu a dřevo.

Sedím na schodech manauského přísta­vu. Loupu banány, louskám para ořechy a lížu zmrzlinu, zdejší specialitu „buruti“. Chutná jako... no buruti. Zhlížím se v řece Rio Negro, lesknoucí se modří, u jejíhož ústí leží město Manaus. Rio Negro se tu vlévá do jedné z největších řek světa, do Amazonky. V přístavu si broukají lodě, slunce chrlí svůj denní příděl vedra, lidé se hemží a potí, děti křičí, dva muži       se perou, policie přihlíží a dohlíží, mladíci se usmívají bezzubými ústy. Na přijíždějící bárky a čluny se vrhají překupníci z trhu. Vynášejí pestro­barevné, neznámé tropické ovoce, slepice, pytle fazolí a mouky.

Zámořský přístav je o něco výše. Sem, do vnitrozemí, plují velké zámořské lodě a přistávají zde s vlajkami celého světa. „Zona Franca“ láká zájem nejen turistů, ale i obchodníků. A to je jistě jeden z dů­vodů, proč brazilská vláda udržuje svobod­ný statut města

Manaus letos slaví třísté výročí své existence. V roce 1669 zde Francisco da Mota Falcao založil pevnost Sao José. Inaugurace Teatro Amazonas-Opery byla v roce 1896. Zdejší universita byla zalo­žena až v roce 1962 a Zona Franca exi­stuje teprve od roku 1967. Největší vzestup a slávu zaznamenalo město v době gu­mové horečky na přelomu 19. a 20. sto­letí. Životní styl a ruch města se rychle dostal na úroveň evropských velkoměst. Budova opery s výzdobou evropských umělců je mrtvým, či chcete-li živým, svědkem slavné minulosti! Budoucnost však připravuje pro Manaus novou a vel­kou šanci. Stane se centrem nově dobyté oblasti Amazonas! A je známo, že toto území v rozloze 1 567 125 km2 obsahuje na zemi i v podzemí ohromné přírodní bohatství. Navíc je přístav strategicky položen na soutoku dvou největších řek „Rio Negro a Solimoes, tj. Amazonas“. Umožňuje lodím spojení prakticky s ce­lým územím státu Amazonas, Roraima, Rondonia, Acre i Para a Mato Grosso. Projekt dobývání se blíží po asfaltové sil­nici z Mato Grossa do Rondonie. Odtud z hlavního města Porto Velho je silnice do Manaus ještě v plánech. Nedozírné plochy džungle se zdají z letadla zcela neschopné civilizace a zpřístupnění. Pět hodin letu nad jednotvárným matem! A náhle ... uprostřed všeho, jako vykřičník lidské práce, asi kilometr dálnice A zas nic než mato.

Po osmi hodinách čistého letu z Ria de Janeiro se objevuje hnědá masa obrovské řeky Amazonas, se spoustou jejích pří­toků. Po chvíli se zaleskne impozantní soutok s temnými vodami řeky Rio Ne­gro. To už je vidět město Manaus - svo­bodný přístav a hlavní město státu Ama­zonas, s 200 000 obyvateli.

Město, jehož obyvatelstvo se skládá z většiny míšenců, části bělochů, něco Japonců a trošičky černochů. V této směsi ras a národů je dokonce jeden Čech - baptistický kněz. Jak jsem se dozvěděl, před dvěma lety navštívil tato místa no­vinář z Rudého práva! A teď já!

Přístav a město těží ze svého statutu. Ceny dovážených výrobků jsou nepředsta­vitelně laciné. Pro srovnáni uvádím ceny „Philips magnetofonu“ bateriového v anglických librách: V Londýně stojí 26,- £, v Německé spolkové republice 22,-  £, v Riu da Janeiro 58,- £, zde v Manaus pouze 18,- £. Omezení v nákupu přesto existuje — nejvýše lze zakoupit zboží do 120,- £.

Evropu koncem roku 1968 vzrušila zprá­va o kanibalské smrti dvanáctičlenné vý­pravy za Indiány kmene Altroaris v teri­toriu Roraima. Lidé tím ve světě získali špatný dojem o brazilských Indiánech. Rád bych jej vyvrátil. Žádní Indiáni-kanibalové v Brazílii neexistují. Za druhé In­diáni nejsou nepřátelští vůči bílým lidem, přicházejí-li v dobrém úmyslu a s nenásil­nou civilizační metodou! Stará praxe se severoamerickými Indiány má své místo i zde. Kdo chce s nimi vycházet v dobrém a civilizovat je, musí pracovat metodou, odpovídající jejich mentalitě. Překročení mezí může pak znamenat smrt. Výprava měla skutečně jen 9 členů. Baptistický kněz — Čech — mluvil s jediným mu­žem, který tuto výpravu přežil! Byl z je­ho náboženské obce! Tento český misio­nář i celý případ reprodukoval. Výprava měla připravit stavbu silnice Manaus — Boa Vista do nejsevernějšího místa Bra­zílie v teritoriu Rio Branco na řece téhož jména. Vedoucí výpravy padre Galleri po­stupoval vůči Indiánům velmi tvrdě a snažil se jim vnutit svou autoritu. Jeho chyby byly téměř naivní. Dary rozděloval mezi Indiány podle výkonu práce. Je však známo, že Indiáni mají k práci zcela od­lišný přístup než my a jiné rasy. Nerov­noměrné dělení způsobilo závist a zlost. Také střílení do vzduchu k zastrašení je nepochopitelnou chybou pedra. Indiáni mají svá „tabu" a místa, kterých se bojí a vyhýbají se jim! Výprava je schválně vozila do těchto míst a ustrašené Indiány se smíchem fotografovala! Jediný muž, který varoval misionáře, výpravu přežil. Požádal o propuštění z expedice a ode­šel. Přesto mu to nedalo a vracel se dru­hý den znovu k výpravě. Spatřil už jen mrtvá těla s trčícími šípy. Hrůza ho do­nutila k zběsilému útěku vodními bažinami džungle. Jeho útěk nebyl beze svědků, ne­boť jak v podvědomí tušil, byl stále sle­dován dvěma Indiány, kteří ho nechali na živu. Věděli, že on byl jediným, kdo nesouhlasil s vůdcem výpravy otcem Gallerim. Druhá domněnka předpokládá, že Indiáni mohli mít již nějakou nedobrou zkušenost s bílými muži z doby dřívější, a proto toužili po pomstě. V každém případě se však výprava nechovala ro­zumně.