Nedávno mi bylo šestadvacet let. Nepoznal jsem hrůzy druhé světové války. Nebyl jsem ve Vietnamu, Biafře nebo na Sinajském poloos­trově v ’67 roce. Ale jako jediný Čech — a občan socialistické země vůbec — jsem po­znal „fotbalovou“ válku mezi Salvadorem a Hondurasem. Z celé Evropy zde působili toli­ko dopisovatelé francouzského časopisu „Le Français" a španělských „Carena“ a „Pirea“. Ani známé časopisy jako „Life“, „Stern“ či „Paris-Match“ nepřinesly přímé reportáže z těchto míst.

Mnozí jistě nad válkou vedenou mezi dvě­ma latinskoamerickými státy mávnou rukou. „Co to vůbec bylo? Nějaká ,fotbalová válka’ a nic víc.“ Ale to je veliký omyl!

Stojím před dřevěným křížem v blízkosti městečka Aramecina. Spálený kus země s ohořelými zbytky kostí... Kostí člověka. Upálila ho salvadorská soldateska. Ptám se proč? Odpověď je opravdu otřesná: Jen pro­to, že to byl Hondureno ...

Každá nespravedlivá válka, velká či malá, dlouhá či krátká, je zločinem proti lidskosti. Tím spíš, je-li vedena barbarským způsobem jako tato. Mávnutí ruky nad touto krátkou vál­kou dává za pravdu vetřelci... a vraždění dě­tí, znásilňování žen, upalování a věšení bez­branných mužů, loupení a ničení beztak již chudých obydlí. Navštívil jsem celé bojové území. Téměř všechna puebla neboli vesnice podél hranic.

14. července 1969 v 17:45 dopadly na honduraské území první granáty ze sousedního Salvadoru. Zákeřný útok byl proveden po celé délce hranic. Honduraské jednotky byly nu­ceny ustoupit a vydat nepříteli část území. Válečná bojová linie se ustálila v průměru na desátém až dvacátém kilometru od hranice. Tehdy ještě nikdo nevěděl, co bude násle­dovat. Obyvatelstvo prchalo s holýma rukama.


Kdo zůstal, ten dnes už nežije.

Dík porozumění ze strany honduraských vojenských úřadů jsem měl možnost navštívit bitevní pole i území, které bylo po krátkou dobu v rukou vetřelců. V La Alianza jsem našel jen spálené a zbourané domy. Byly srovnány se zemí salvadorskýmivojenskými traktory. Hliněné podlahychatrných obydlí byly pokryty rozlámaným nábytkem, knihami. Chladničky, šicí i psací stroje, dobytek, koně i slepice byly odvezeny nepřítelem. Těm nejchudším obyvatelům nezůstala ani dřevěná miska na vodu. Dětské hračky leží rozšlapány v blátě úzkých uliček. Bilance několikadenních v La Alianze byly následující: 39 mužů a žen zabito, počet dětí nebyl dosud zjištěn. Nejiný byl pohled na El Amatillo, kde se nachází hraniční přechod transamerické dálnice Panamerican Highway. Všechny ben­zínové pumpy zdemolovány, budova Banco Central deHonduras zničena do základů a vyloupena,celnice rovněž. U závor ještě stojí ohořelé trosky tří obrovitých kamionů z Gua­temaly. Řidiči prý uhořeli. Tento důležitý ob­chodní přechod, který má velký význam ze­jména pro společenský středoamerický trh, je tedy přerušen. Následky se ukazují již po několika dnech v celé střední Americe.

Městečkem Goascoran jsem projížděl dží­pem, který mi zapůjčil poručík Artuso V. Cor- dova, velitel zdejšího praporu. Po ulicích po­bíhali vychrtlí psi, kteří se rvali o kousky staré kukuřice a kosti. Domy zapáchaly plísní a rozkladem. Zbylí obyvatelé městečka seděli

resignovaně před vyvrácenými dveřmi. Jiní zase čistili své domy a pálili zničený nábytek.  Nejvíce jich bylo před sídlem posádky, zde se rozdělovalo jídlo a pitná voda. Poručík Cordova mi ukázal domek, kde salvadorští vojáci zavraždili tříměsíční dítě, jeho matku, otce a pět sourozenců.

K průvodnímu dopisu, který jsem obdržel přímo v kanceláři presidenta republiky Hondurasu, se přidružovala další povolení velitelů bojových zón. Dopomáhala mi k tomu, abych navštívil téměř všechna místa, kde probíhaly boje krátké, ale nelidské války. Honduraská strana mi dala k dispozici vojenské letadlo s bojovým pilotem, abych mohl navštívit také oblast Lempira, Copan a Ocotepeque. Všude tentýž pohled: spáleniště, ruiny a nepřehledné fronty na příděl pitné vody a několi­ka masových konzerv. V očích lidí jsem stále ještě viděl strach; sousední Salvador, donu­cený světovým veřejným míněním a rozhodnu­tím stálé rady Organizace amerických států opustit okupované území, znovu vyzbrojuje.

Při návštěvě Nueva Ocotopeque jsem pátral po důvodech salvadorské invaze. Důstojník presidentské čestné stráže „Guardia Honor Presidencial“ se mi snažil objasnit některé příčiny vedoucí Salvador k náhlému přepadu: ,,V Hondurasu žije více nežli 300 000 Salvadorců. Mnozí z nich vlastní polnosti, obcho­dy, továrny. Těchto lidí se emigrační zákon pochopitelně netýká. Je namířen proti utečen­cům, lidem bez povolení k pobytu, těm, kdož vlastní půdu bez řádného povolení úřadů. Prvních 12 000 Salvadorců jsme proto byli nuceni letos v květnu a červenci vykázat ze země. V Salvadoru se ale začalo hovořit o ge­nocidě. Část středoamerických novin vytvá­řela silnou protihonduraskou náladu. Vládní kruhy v El Salvadoru využily situace a vyzbro­jily početnou armádu. Vhodnou záminkou přepadení se stalo fotbalové střetnutí v Te- gucigalpě. Znáte přece sportovní fanoušky, kteří k urážkám protihráčů nejdou nikdy da­leko. A právě toho využili Salvadorci k útoku na Honduraskou republiku ...“

To samozřejmě nejsou jediné příčiny. Roz­voj salvadorského průmyslu a zejména popu­lace, třetí nejvyšší na světě, hned po Indii a Mexiku, vynucuje v zemi boj o životní prostor. Vítězná válka nebo anexe části Hondurasu byla by nejlepším lékem na vnitropolitické i ekonomické neduhy země. Pan José Alberto Medrano, salvadorský šéf služebny americké CIA tedy onoho 14. července zasáhl po svém ...

A jediný Čechoslovák měl příležitost poznat zblízka válku, která byla světovým tiskem označována za válku „fotbalovou".