Do prvního peruánského města Iquitos jsem přiletěl z Manaus. Iquitos je hlavním městem provincie Loreto, v níž žijí desítky indiánských kmenů. Některé z nich mají jen minimální styk s civilizovaným světem a to prostřednictvím misionářů. Naopak jiní Indiáni, napří­klad kmene Cocama, odcházejí do měst a vesnic, kde si těžce přivydělávají a většinou živoří. V Iquitos vy­tvořili celou čtvrť zvanou Belén. Jsou to kolové chatrče postavené na vodě bočního ramene řeky Amazonky. Mezi nimi projíždějí pirogy a většinou pádlují ženy.

Ženy jsou všude. V pirogách na Amazonce, na trzích v Limě, na kukuřičných polích či při sklizni obilí u je­zera Titicaca, na pomerančových plantážích pobřežního údolí, Caněte. Jsou až nepředstavitelně houževnaté a pracovité. Sedí na trhu, vychvalují a prodávají své zboží, současně pletou poncha nebo teplé svetry a ještě kojí děti (poncho je původní oděv Indiánů, skládající se z kusu tkaniny bez rukávů s otvorem pro hlavu).

Kde však jsou ženy pravými pány situace, jsou trhy. Jejich hlasy doširoka halasí, vykřikují ceny měnící se podle kupujícího a jeho reakcí, vaří juku, fazole, rýži a slepice, ale prodávají i maso, ryby, ovoce nebo jen šťávy s ledem — „refrescos", látky, šaty, lidovou ke­ramiku, svaté obrázky. Některé stojí, jiné sedí přímo mezi ovocem na pultě a dirigují všechen prodej z výšky.

Rozvěšené prádlo mezi domky nebo rozložené na trávě mě provázelo po celé cestě. A samozřejmě děti. Již ty nejmenší skotačily a běhaly bez dozoru a napo­mínání. Osamostatnění dětí začíná dříve než u nás, prakticky s prvními vlastními krůčky. Není tedy zvlášt­ností potkat děti nabízející své služby nebo nataženou ruku s prosebným výrazem ve tváři.

 

Šest dní a nocí jsem plul proti proudu Amazonky a Ucayali. Je to území Indiánů Cocama, zvaných též Chama. Co dělá asi taková Indiánka mimo to, že se stará o políčka kukuřice, banánovníků a juky, o slepice a kuchyň? Důležitou ženskou prací je výroba zkvašených nápojů. Zde se vyrábějí z juky a nápoj se jme­nuje „masato“. Bílá, hustá tekutina vzniká fermentací kaše, rozžvýkané v ústech a vyplivované se slinami do hliněných nádob. Tento rozšířený způsob se vyskytuje v celém povodí Amazonky. Jen jména jsou různá.

Během plavby jsem pozoroval indiánskou rodinu Chama — jednoho muže a čtyři ženy. Muž se bavil, ženy seděly na zkřížených nohou a pracovaly. Vyšívaly látky na sukně, navlékaly barevné skleněné korálky a semena tropických plodů na provázky. Byly z nich nádherné náramky a náhrdelníky. Muž odjížděl s že­nami do města Pucallpy, kde prodávaly své výrobky indiánského umění. Mezi nimi byla i mladá, asi čtrnác­tiletá dívka. Všiml jsem si, že nad levým kotníkem měla úzký pruh látky se střapcem — byla svobodná. Pokoušel jsem se o navázání kontaktů, ale marně. Při sebemenším náznaku mého zájmu, pohledu či fotogra­fování, utíkala, schovávala se nebo alespoň odvracela tvář. Po třech dnech se mi podařilo jen nakreslit vzorek její sukně. Ze vzdálenosti tří metrů a ještě za pomoci její matky a provdané sestry.

Několikrát jsme přistáli u vysokých bahnitých břehů. Z nedaleké indiánské osady, skryté mezi banánovníky, přicházely ženy se zbožím na prodej. Lodní kuchař kupoval slepice a trsy banánů, Peruánci z měst naku­povali laciné keramické vázy nebo malované nádoby a mísy.

Ženská práce u Indiánů je mnohdy důležitější než mužská. Žena vychovává děti, stará se o rodinu, vy­rábí zboží k prodeji či výměně a ještě je prodává. Je prakticky celý den v práci. Pro svou rodinu, děti a muže. Viděl jsem plést nádherná poncha a chulla — kulichy — na trzích u jezera Titicaca. Šedočerné či hnědé lamy se stojatýma ušima byly nejčastějšími mo­tivy jejich výrobků.

Ekonomický profil úspěšnosti indiánské rodiny je po­čet lam či ovcí. Opravdu lama znamená pro majitele téměř vše... vlnu, mléko, kůže, maso, nosiče nákladů a navíc je velmi skromná a na potravu nenáročná.

Nízká životní úroveň není v původním indiánském prostředí tak křiklavá v porovnání se životem v městech. Zde v přírodě mají stále možnost obživy. Ti, kteří dou­fají v samospásné zlepšení svého života ve městech a odcházejí ze svých domovů, jsou trpce zklamáni. Ne­mohou se ihned zapojit do výrobního procesu, a tak zbývá jen ulice jako jediný zdroj obživy. Proto žebrají. Obyčejně ženy se svými dětmi. Jiní prodávají vlast­noručně upečené pečivo, zákusky, dorty nebo pletené zboží, děti prodávají noviny, žvýkačky, cigarety či losy, čistí boty, nosí zavazadla a někdy, což je snad evrop­ský vzor, stávají se z nich potulní akrobaté.

Všeobecně jsou rozšíření čističi bot. Potkáte je určitě po celé Latinské Americe, od Rio de Janeira přes Ma­naus na Amazonce, Limu, rovníkové Quito, černošskou Panamu, evropské San José po severoamerické Mexico-City. Při vzpomínce na ty sedmileté až patnáctileté kluky se mi vybavují desítky historek. Moje boty, neu­stále špinavé pohorky, byly pro ně velké lákadlo. Často mě pronásledovali, někteří i zálibně ohmatávali kůži a hlavně mě přemlouvali a vnucovali své služby. Děti

s ušmudlanou tváří a s dřevěnou bedýnkou v ruce neběhaly jen za mnou. Ten, kdo svolí, je obdarován širokým úsměvem. Čistič si sedne rozkročmo na zem, bedničku s nohou zákazníka si postaví doprostřed. Zna­lecky obhlédne střevíc, otevře bedničku s několika krémy a kartáči a už se ruce kmitají. Pracují kdekoliv a kdykoliv. V restauraci pod stolem, když zákazník obědvá, nebo na ulici, když telefonuje apod. Po od­stranění prachu z prvního střevíce uhodí klučina kar­táčem do bedničky a zákazník výmění nohy. A tak to pokračuje až do úplného lesku.

„Chodíš taky do školy?" začínám rozhovor s jedním asi osmiletým čističem v lázeňském městečku Salinas na ecuadorském břehu Pacifiku. — No senhor. „A ko­lik si asi za den vyděláš?" — Cinco sucres, senhor (pět sucres) —. V hlavě si počítám ... to je tak jedno slušné jídlo v prosté restauraci, nebo pět jízdenek městské dopravy. Ten druhý prodává cigarety a žvýkačky. Vy­dělá denně asi deset sucres, ale dopoledne chodí i do školy. Je to obecný zjev nejen ulic v Limě či jiných velkých měst Peru, ale i Rio de Janeira, SaoPaula, Panamy, Mexica …

K jezeru Titicaca jsme přijeli v době sklizně obilí, to je koncem května. Na malých úzkých políčkách ře­zaly ženy klasy do hrstí a nosily na hromadu. Celý proces vyšlapování obilí, drcení klasů, čištění zrní vět­rem, je ženskou záležitostí.

Na hlavě černý kulatý klobouk-tvrtfák, po zádech se houpají dva silné a temně černé copy, dítě nebo ja­kýkoliv náklad v pestrobarevně vzorkované plachtě, uvá­zané kolem ramen, různobarevné svetry a sukně. Tak vypadá Indiánka náhorní plošiny kolem Titicaca.

A jaký je vztah muže a ženy? Nejlépe jsem to po­zoroval na slavnosti svátku sv. Petra a Pavla v Ecua­doru. Vracel jsem se sám. když mne znenadání obklopila skupina mužů. Po chvíli jsem se ocitl uvnitř „toldo“ – prostor zakrytý čerstvými větvemi a listím. Usadili mě mezi sebe. Ženy neseděly pohromadě s námi, ale stranou, ne na prkenných lavicích jako muži, ale na zemi na rohožích. S nimi byly i děti. Několik žen ob­sluhovalo. Nosily nám jeden chod za druhým. Teprve až muži dojedli, mohly přinést hostům ženského po­hlaví zbylé jídlo.

Indiánský názor na úlohu a postavení ženy ve spo­lečnosti se traduje dodnes téměř beze změny: rodit děti, vychovávat je, co nejvíce pracovat a zajišťovat existenci rodiny a tedy i muže. Španělští a portugalští dobyvatelé navíc přinesli puritánství, omezení a okleš­tění indiánské přirozenosti v otázkách lásky.

Rychlé stárnutí žen a nízký věkový průměr jsou vlast­ním výsledkem jejich postavení. Je to skoro nepocho­pitelné, jak mladé dívky, krasavice - míšenky v Bra­zílii nebo Indiánky v povodí Amazonky, se během krát­kého času mění v unavené, vrásčité ženy bez životního elánu.

Nejkrásnějšími dny života zůstává svatba a čtyři dny karnevalu. Tehdy chudě oblečené ženy, bydlící v chatr­čích kolem měst, se náhle vynoří v maskách královen a hraběnek. Zpívají, tančí a veselí se na hlavních uli­cích. Stávají se tím, čím nikdy nemohou být, jejich hudba, rytmus a tanec jsou středem pozornosti všech. Zapomínají na zítřejší den a zítra se opět těší na nový karneval v příštím roce. Na nové písně, taneční variace a kostýmy.