V roce 1922 odjel z Prahy nenápadný osmnáctiletý kluk Miroslav Jiras do Brazílie s ideály procestovat svět a zkusit své Štěstí. Brazilská vláda prá­vě v té době hledala přistěhovalce a zvýhodnila ceny lodní dopravy na minimum. Byl to dobrý první počinek jeho jihoamerické cesty, ale i první krok k budoucímu novému domovu na zámořském kontinentě. Cena 2100,- Kčs z Prahy do Rio de Janeira. Představovala nejen jízdenku, třicet bezstarost­ných dní cesty, ale i týdenní hotel v Janově před cestou a měsíční pobyt v hotelu na ostrově Ilha des Flores nedaleko Rio de Janeira. Tento pobyt, který byl hrazen státním účtem, byla vlastně karanténní a zároveň aklimatizační doba pro přistěhovalce.

Svou životní cestu začal jako většina od píky, v jeho případě umyvačem nádobí v hotelech Rio de Janeira, Sao Paula nebo jako dělník na stavbě. Okolí a tvrdé podmínky přispěly i k rychlejšímu naučení portugalštiny a španělštiny. Počátečnímu posměchu domorodců bylo tedy konec za čtyři měsíce. Zvyšovala se ne pouze znalost jazyků, ale i pracovní zařazení. V ne­celých devatenácti letech se již stal vedoucím hotelového poschodí. Svůj věk musel tajit, ale to mu nevadilo, aby si ještě nepřivydělával domácí výrobou holicího mýdla. Později také prodával látky a vedl i kavár­nu, ale to již bylo v Kolumbii v městě Barranquilla, kam odjel v letech 1925 přes Trinidad a Tobago, Holandskou Západní Indii a Venezuelu.

Původní plán cesty přes Centrální Ameriku do USA změnil a v roce 1928 se vrátil na osm let do Prahy. Stal se osobním tajemníkem kubánského a salvadorského velvyslance v Praze a ve Španělském Institutu pracoval též jako tajemník. V roce 1936 byl vyslán opět do jižní Ameriky, tentokrát jako stálý zástupce Exportního ústavu československého do Peru.

Naše velvyslanectví v Limě bylo zřízeno až v roce 1937, jeho pracovníci však přijeli do zcela připravené půdy od Miroslava Jirase. Během jednoho roku své činnosti dosáhl mnoho vlivných známostí a jeho jméno, jakož i jmé­no Československa vešlo ve známost v celé veřejnosti. Napomohlo tomu nejméně třicet článků o historii, kultuře a obchodní situaci naší země v no­vinách La Prensa, El Comercio, La Cronica a mnoha jiných.

Potom přišla fašistická okupace Československa a druhá světová válka. Miroslav Jiras napsal Národní radě v Chicagu dopis s dotazem jak mohou krajané v Peru pomoci republice. Dostal odpověď: Sdružit se ve spolek a jako takový se spojit s Národní radou. „Spolek Čechoslováků v Peru" byl založen 25 členy v roce 1939. Později bylo členstva přes osmdesát. M. Jiras byl zvolen jako člen tříčlenného výboru spolu s dr. Šemberou a ing. Ševčíkem. Pravidelně dostávali zprávy o situaci v Československu a rozšiřovali je do Peru. Jednou týdně, vždy v pondělí měl M. Jiras čtvrthodinovou relaci v Radio National. Obsahovala krátké informační zprávy o Československu, klasickou i lidovou hudbu. Pořádaly se přednášky o velkých historických po­stavách Čech a Slovenska. Časté byly též dýchánky a zahradní slavnosti s ostatními spojeneckými národy tzv. „kermesse". Každý národ k různé pří­ležitosti pozval ostatní, vystavily se stánky s typickými produkty, jídlem či pitím. Výtěžek se posílal na fond československé vlády v Londýně. Spolek též zakoupil velký pozemek Ricardo Palma směrem na Junin za městečkem Chosica. Bylo to krásné místo pro rekreaci, mikulášské a jiné slavnosti, i spolkovou činnost.

Zřízením protektorátu v našich zemích převzaly naše zastupitelské úřady německá vyslanectví. Jeden z mála, kdo úřad neodevzdal, byl V. Smetana v Chile. Ten pověřil M. Jirase k vedení a vyřizování konsulárních záležitostí československé kolonie v Peru. Současně jej požádal, zda by mohl u peruán­ské vlády zařídit uznání naší vlády v Londýně. Jirasův přítel ing. Pedro E. Paulet jej představil sekčnímu šéfovi ministerstva zahraničních věcí. Věc byla projednána a peruánská vláda oznámila souhlas k navázání styků po­mocí velvyslanectví v Londýně.

Miroslav Jiras, i když ne z novinářské rodiny, založil roku 1937—38 časo­pis „Mundo Eslavo". Spoluzakladateli byli jeden Jugoslávec a Polák, ale Polák vydržel jen tři měsíce a Jugoslávec tři roky. Přestože poté zůstal Jiras sám, vydával časopis až do roku 1948 prakticky bez vnější finanční pomoci.

Byla to jistě velká práce a mnohdy nedoceněná, bohužel i v naší zemi se o ní nic neví: psaní článků, korektury tisku, fotografie, rozesílání průměrně 3000 výtisků, shánění inzercí, papíru i tisku. Mohl to dělat jistě jen člověk s velkou chutí pomoci, bez ohledu na své osobní poměry a materiální zajištění. Stalo se to, jak se většinou stává, i předmětem posměchu ostatních, kteří mezitím bohatli a stávali se uznávanými osobnostmi obchodu průmyslové i zemědělské výroby.

Z mnoha děkovných dopisů a blahopřání vyjadřující uznání jeho práce, snaze i pomoci českým lidem v Peru má člověk jako Miroslav Jiras větší pocit štěstí a radosti než z peněz. Mám dojem, že podobných nadšenců krajanů je i v ostatních částech zeměkoule dost, a jsem rád, že jsem měl tu možnost setkat se s jedním z nich a napsat o něm a jeho práci alespoň malý článek. Pro jméno Československa udělal mnoho a malý článek jistě nestačí k plnému ocenění všech zásluh. „Mundo Eslavo" sice již neexistuje, ale pan Jiras dodnes propaguje svoji rodnou zemi, stýká se s krajany i nečetnými návštěvníky z CSSR a mne daroval fascikl časopisů pro krajanskou knihovnu Náprstkova muzea.