Po osmihodinovém letu z Ria de Janeiro jsem přistál v hlavním městě státu Amazonas Manausu. Chlubiví patrioti dodávají — v budoucím hlavním městě světa.

Přivítalo mě skleníkové vlhko a po chvilce i tro­pický příval vody. Stejný den mi také odjížděla loď do Iquitos v Peru, která jezdí jen jednou za měsíc. Stalo se však, že opilý celní úředník neznal Anglii a neuznal tedy ani moje vízum z peruánské ambasády v Londýně. Znamenalo to zůstat dál v Brazílii. Ani na policii nenašli žádné spisy, které by se zmiňovaly o turistickém styku s ČSSR, zemí pro ně dokonale neznámou. Měl jsem štěstí, že noviny daly celou his­torku na vědomí manauskému lidu a hned o mě bylo postaráno. Nocleh jsem našel na policii, jídlo na zdejší universitě a ředitel turistické kanceláře mi po­slal volnou letenku do Iquitos. Do odletu zbývalo pět dní, a tak jsem měl možnost prohlédnout si město.

Manaus je svobodný přístav — zona franca. Všech­no zboží je nepředstavitelně laciné a Brazilcům se vyplatí letět osm hodin z Ria sem a nakoupit si. Prodává se přímo v člunech a bárkách a k dostání je všechno.

Letos město oslaví třísté výročí existence. V roce 1669 zde Francisco da Mota Falcao založil pevnost San José. Největší vzestup a slávu zaznamenalo měs­to v době gumové horečky na přelomu 19. a 20. sto­letí. Životní styl se pozvedl na úroveň evropských vel­koměst. Budoucnost připravuje pro Manaus další vel­kou šanci. Má se stát centrem nově dobyté oblasti státu Amazonas, území o rozloze 1 567 125 km2, na kterém je nesmírné přírodní bohatství. Město leží na soutoku dvou největších řek — Ria Negro a Amazonky.

Svobodný přístav má teď 200 tisíc obyvatel — mí­šenců, bělochů, Japonců a černochů. V této směsici ras a národů jsem našel také jednoho Čecha, který je baptistickým knězem. Řekl mi, že po dvou letech, od návštěvy novináře z Rudého práva, přijel do Ma­nausu opět Čech. Pak mi vyprávěl příběh o zániku devítičlenné výpravy za Indiány kmene Altroaris v te­ritoriu Roraima. Stalo se to koncem minulého roku a český misionář mluvil s jediným mužem, který vý­pravu přežil. Skupina měla připravit stavbu silnice Manaus-Boa Vista v teritoriu Rio Branco. Vedoucí výpravy, padre Calleri, postupoval proti Indiánům velmi tvrdě a dopouštěl se téměř školských chyb. Dary jim rozděloval podle vykonané práce, i když je známo, že mají k práci zcela jiný vztah než běloši, zastrašoval je střílením do vzduchu. Členové výpravy je také nutili vstupovat na „tabu" místa a tam vy­strašené Indiány se smíchem fotografovali. Jen jeden muž nesouhlasil a požádal o propuštění z expedice. Odešel, ale druhý den se chtěl znovu vrátit k vý­pravě. Našel už jen mrtvá těla. Dal se na útěk ba­žinami džungle. Celou cestu ho sledovali dva Indiá­ni, nechali ho však naživu.

V současné době pracuje v Brazílii několik misio­nářských skupin. Učí Indiány portugalsky a některým základním věcem. Jejich práce je záslužná a brazil­ští Indiáni si jich velice váží.