Citovaná akce se může počí­tat jako uzavření bouřlivých let 1968—1970. Dr. Velasco Ibarra je velmi známá politická osobnost v ecuadorském veřejném životě dvacátého století. Od třicátých let byl střídavě třikrát zvolen pre­sidentem a dvakrát musel utíkat do politického asylu do Buenos Aires, kde tradičně přednášel na universitě. Jeho osobní politika, vždy znovu nastolená (většinou po krizových situacích či vojen­ských vládách), se stala již po­jmem - velaskismus. Je vysoké suché postavy, obličej rámovaný černými obroučkami brýlí, s še­divými a řídkými vlasy. I přes své stáří má pevný krok a vzpří­mené tělo.

Minulého roku 29. května se stal na guayaquilské universitě masakr. V té době jsem byl v Limě. Do nejbouřlivějšího měs­ta Ecuadoru - přístavu Guayaquil — jsem přijel koncem června. Okolí universitní budovy bylo jak vymeteno. Prázdné ulice, zavřená okna a na přístavní město ne­zvyklé ticho. Kráčím sám, po ulici směřující k zabarikádované žluté budově uprostřed zahrady ohra­ničené vysokým železným plotem. Není to zrovna příjemný pocit. U železných vrat mne zastavil křik z budovy: „Fuera gringo, fuera, fuera!" Předpokládají, že jsem Severoameričan, jako vět­šina turistů v Jižní Americe, ale na to jsem již zvyklý. Dělám, že nerozumím, a čekám, až někdo vyběhne. Pak rychle svou španěl­štinou vysvětluji: „Estoy estudiante checoslovaco, comprendes? Y queiro visitar suyo Universidad. Que pasa aqui?" Nevěří mi a chce můj pas. „Tienes el pasaporte? Haga Ud. a verme!" Souhlasím: „Como no, com mucho gusto amigo, aqui, mire, sabes que esta?“

Mezitím vylézají i ostatní stu­denti, méně divocí a nedůvěřiví. Pase Ud., zvou mne dovnitř. Pro­lézám přes převrácené skříně a stoly přibité k dveřím a stěnám. Úzký průchod se hned za námi přibíjí hřebíky. Tak jsem na uni­versitní půdě!

Sedíme mezi hromadami ne­sourodého materiálu, papírů, knih, tiskařských štočků, rozhá­zených písmen. Vzadu za námi jsou tiskařské stroje - jsme ve studentské tiskárně. Zde se vyrá­bějí provolání, požadavky, dopi­sy: píšou se na stroji nebo tisk­nou.

Představujeme se. Jsou to většinou štředoškoláci před vsupem na vysokou školu. Luis, který se stal mým přítelem, byl poslán jako organizátorská pomoc až z Quita. Obsadili budovu univer­sity na protest proti zastřelení svých druhů.

Co se vlastně přesně stalo 29. května, ptám se. Všichni o překot vyprávějí. Poprvé v his­torii Ecuadoru překročily speciál­ní výsadkové jednotky hranice akademického území a vnikly do­vnitř. Několik měsíců trvající ne­pokoje vyvrcholily. Policejní vozy dosud jezdily a hlídkovaly jen kolem university, případně po vzájemných provokacích policie střílela či zamořovala slzným ply­nem. Budova byla tehdy, koncem minulého měsíce, plná studentů i studentek. „Pero vamos a ver" - vybízí k prohlídce budovy tma­vě kučeravý Luis B. Smutná pro­cházka místy střetnutí začíná u zdi na malém dvoře. Luisovy prsty ukazují střelami poďobané zdi a velké rozervané díry. Ty jsou od střel dum-dum, vysvětlu­je. Ale ty jsou přece zakázanéi při chytání zvěře, namítám, ale Luisovy prsty nelžou.

Na dřevěných schodech a bí­lých zdech jsou husté kaluže a stříkance krve. Tady byla zastře­lena devatenáctiletá studentka, ukazuje někdo na nenápadné místo u majestátních dveří do divadelního sálu. Vcházíme do­vnitř. Je to jakási stará síň - aula; celodřevěná, vysoké vyře­závané židle s červenou kůží na sedadlech. Zdi, klavír, židle, dře­věná galerie se zábradlím, scho­dy a obrazy jsou rozstříleny. Trčí jen třísky. Tak tady se odehrál největší masakr ecuadorské his­torie studentského hnutí.

Kolik jich zahynulo, ptám se tiše, i když otázka mi připadá znesvěcením těchto míst. Ne ale pro studenty: „Čtyřicet dva, ale oficiálně se jich uznalo daleko méně!!!” Vidím, že mají jiný vztah k smrti než my. Neváží si tak života — vše je v rukou Osu­du. Kamarád zahynul, ale já tu stojím místo něj. Nějakou senti­mentalitu či velký a dlouhý smu­tek neznají. Naopak se mi zdá. že se rádi pochlubí tím, že ten a ten byl jejich přítel a oni vše přežili... a možná, že bude ně­kdo o nich psát.

Scházíme zpět do tiskárny. Rozhoduji se na několik dní při­pojit se k nim a přespávat v ob­sazené budově na zemi. Dosud mi však unikal důvod všech ne­shod s oficiální politikou. Jako by se opomíjel. Vysvětlení zabralo několik nočních hodin v tělocvičně. Nad hlavami nám kroužily „moskitos" a já se jako vždy drbal po celém těle. Svědivých kousanců jsem se nezbavil bě­hem celoroční cesty.

Celou problematiku vyvolala diskuse o „ingresu". Ingreso - vstupní nebo přijímací zkoušky na universitu — bylo samozřejmě překážkou k vstupu na universi­tu pro velké procento středoško­láků. Studentské organizace roz­hodly, že vysoké školy nesmějí mít omezený vstup, a každý, kdo řád­ně skončí střední vzdělání, má na ně právo. Minulá praxe ukázala, že ingresem prošli většinou studenti ze soukromých škol, které jsou na vyšší úrovni než státní. To bylo tedy i sociální pozadí požadavků a diskusí, při kterých obě strany neustoupily až do otevřené srážky.

Obsazení universitní budovy skončilo. Bydlím nyní u dvou stu­dentů medicíny — Jorge a Claudio. Jsou z nedaleké Machala za Guayaquilským zálivem. Místnost třikrát tři metry je bez oken, větrání přes společnou koupelnu celého patra dvouposchoďového domu. Universita je hned za ro­hem. Každé ráno si namáčím ka­pesník. Je to nutná rekvisita pro zdejší okolí. Policejní fordy s ote­vřenými okny a čouhajícími hlav­němi objíždějí město. Srocování je zakázáno. Policie v přilbách rozhání hloučky, ale ty se auto­maticky tvoří na opačné straně. Zdá se, že kluky tato „hra" baví. Schválně postávají na rozích ulic, utíkají, vytvářejí dav, smějí se.

Nedaleko je uliční trh. Jdu si nakoupit denní ovoce. Nějaký mladík rozdává letáky, ale po chvilce je již upozorněn. Na dru­hém konci náměstí zastavuje černobílý ford. Začíná honička mezi pulty, prodavači a kupující­mi, bednami zboží, hromadami ovoce. Slzím, okolní lidé též. Vy­tahujeme kapesníky, nadává se a náměstí se pomalu vytrácí.

Po třech dnech se situace uklidňuje. Jdu s Luisem po hlav­ní třídě Guayaquilu — Avenida 9 de Octubre. Bary, kina, moderní prodejny, vysoké domy s barevný­mi reklamami přes ulici, cestovní a letecké kanceláře. Široká ba­revná avenida ústí na nábřeží řeky Guayas. A právě odtud k nám zatáčí pochodující de­monstrace profesorů, učitelů a studentů. Na náměstí před kos­telem San Francisco se zastavu­je. Řečníci vylézají na sochu u kraje parku. Přicházíme blíž. Vystřídají se však jen dva, když ze tří stran přijíždějí tmavozelené nákladní vozy. Shromáždění se rozprchává. „Rychle pryč,“ křičí Luis, „tamhle do podloubí ulice Pedro Carbo!” Krátká střelba. Parašutisté v maskovacích stej­nokrojích a se samopaly seska­kují v řadách z aut a zatahují náměstí.

Historka mne poučila, že i zdánlivý klid neznamená vítěz­ství či smíření. Proto jsem se i divil, když mi po dvou měsících bylo oznámeno, že studenti akci ingreso vyhráli. Tehdejší napjatý stav dal ale tušit, že není koneč­ný. Policie hlídala universitní bu­dovy, redakce novin nebo i bý­valého presidenta Arosemena, advokáta v Guayaquilu. Potkal jsem jej na ulici Luque. Příjem­ný, sympatický muž, s bohatou asi předčasně zešedivělou kšticí volně vlající ve větru. Lidé se s ním zastavovali, zdravili jej na dálku. Utíkal od auta do práce se štosem fasciklů pod paží. Proč mu projevují své sympatie? Mož­ná snad jen z čistě lidského sta­noviska k expresidentovi či...

Vnitřní vývoj Ecuadoru se pře­krývá nebo dokonce i ztotožňuje se situací okolních Jihoameric­kých republik. V Quitu jedná vláda o nových vztazích se zá­stupci naftařských společností Gulf a Texaco ve věci těžby v Oriente. Společně s Peru aChile vytvořil Ecuador triumvirát zemí s 2000milovým pásmem te­ritoriálních vod. Chrání jej do důsledku. Peruánský Den důstoj­nosti (3. října 1968) znamenal přechod typu vojenských autoritativních vlád k racionální politice. Změnu vlády v Bolívii urychlilo letecké neštěstí v roce 1969, kdy se zabil silně proamerický presi­dent.

Jistě je zajímavé, že uvedené změny z let 1968-1969 se udály v tzv. bolivarských zemích (chybí jen Kolumbie a Venezuela). Spo­lečně mají velkou revoluční a po­krokovou tradici v generálu Si­monu Bolívarovi - velkém libertadorovi celé oblasti od španěl­ských kolonizátorů. Nyní, půl­druhého století od osvobození, nastává možná další etapa nacionálního uvědomění. Každá země, tedy i Ecuador musí proto řešit problémy vnější i vnitřní. Absolutistickým převzetím moci, za souhlasu armády, si 21. června president dr. Velesco Ibarra odstranil ty vnitřní. Bude to sice znamenat odsunutí všech nevyřešených otázek, ale veškerá snaha se soustředí k zahraničně politické situaci v Jižní Americe a k USA.