Během mé roční studijní cesty Latinskou Amerikou jsem zavítal i do jedné i nejmenších zemí amerického kontinentu, do Kostariky. Tehdy mne ani nenapadlo hledat tam krajana. V ostatních zemích Jižní Ameriky jsem jich potkal dost, ale v Kostarice?

Jednoho dne jsem cestoval po poloostrově Nicoya se dvěma obchod­ními cestujícími. Slovo dalo slovo, když jeden z nich se k mému pře­kvapení klidně otázal: Sabe Ud. donde vive su compatriotal? (Znáte, kde bydlí váš krajan?) — Ne, to snad ani není možné, odpovídám. —’ Hle ano, pan profesor Papež, bývalý ministr tělovýchovy a mládeže!

Překvapeně mlčím a Marcio mi již píše krajanovu adresu v San José. *nó, české jméno to je, ale že mne nikdo z krajanů v Ecuadoru nebo Péru neupozornil? Pan Papež bude zřejmě v Kostarice zcela osamocený, a jako jediný Čech, bez veškerých styků s ostatním krajanským trnutím v Americe.

Hlavní město má prakticky evropský ráz, ovlivněný velkým procen­tem přistěhovalectví, jen adresa je udána místním způsobem, zřejmě obvyklým. Od nějakého známého místa na kroky a světové strany. Po­stavil jsem se před pohřební kancelář, jak bylo napsáno, učinil asi 100 kroků na západ k rohu ulice a 25 kroků na jih. Kupodivu lehce na­cházím vizitku: PAPEŽ. V okně visí nápis: Prodej známek.

Zazvonil jsem. Otevřela mi starší, tmavovlasá paní. Ano, pan Papež je doma, pojďte dál, chcete nějaké známky? Již zdálky je vidět, že pan Papež není domorodec. Jeho světlé vlasy a jasně modré oči prozrazují na něj evropskou, či dokonce slovanskou příslušnost.

Dobrý den, pane Papež, jak se máte?, začínám česky náš dlouhý roz­hovor. O něm, o Americe, a samozřejmě o Praze, jak jinak by to ne­bylo ani možné. Je asi k padesátce, velmi živý a hovorný. Jdeme si sednout do kavárničky na snídani. Říká, že velmi spěchá, ale takovou příležitost, po mnoha létech si promluvit s Čechem — a k tomu ještě s Pražákem — si nemůže nechat ujít.

Opustil jsem Prahu asi v osmnácti létech .. ., začal své vyprávění krajan Papež. Táhlo mne to ven, cestovat, poznávat jiné kraje. Něko­likrát jsem se ještě vrátil, ale nikdo neměl o mne zájem. Odjel jsem po krátké době opět. Jako prostý námořník, a později v hodnosti třetího důstojníka, jsem objel několikrát zeměkouli na mnoha lodích, pod různými vlajkami. Jihoamerický kontinent jsem prošel celý, zvlášť brazilské mato jsem projezdil na koni křížem krážem. A, představte si, stále na československý pas! Bez problémů. Jen na jedněch hranicích snad kolumbijských, jsem musel pohraniční úředníky nejdříve opít o němoty, směje se pan Papež a modrá očka mu jen jiskří. Nebyla to legrace, to víte, uzavírá jednoduše své, snad třicetileté cestování po světě.

Pak jsem se usadil v Sán José a oženil. — A jak to bylo s tím ministrem?, vskočil jsem mu zvědavě do řeči. — No, to bude již dobrých dva­cet let, kdy mne zvolili ředitelem tělesné výchovy a mládeže v Kosta­rice, něco jako na úrovni ministerstva. Patnáct let jsem to dělal. — Ale to je ohromná kariéra, říkám. — Jakápak kariéra, to ze mě chtěli teprve udělat! Nutili mne neustále na různá vysoká politická místa, ale odmítal jsem a odmítám stále. Kdepak, na to já nejsem; tělocvik, to bylo něco jiného. Tomu rozumím, ale politice ne. Kdybych tak...a jakoby celý oživl... tak vezmu něco jiného. Nedávno mi nabízeli nísto kapitána námořní lodi, ale... mávl rukou. — Kolik je vám vlastně let, pane Papež?, ptám se. Počítal jsem v hlavě, co vše zažil, a nějak mi to s odhadem jeho stáří nevycházelo. — No, nebude to dlouho trvat a budu mít na krku sedmý křížek. Sedmdesát let!?!, vykřikl jsem uznale, ale i s otazníkem, jak je to možné. — Ted již jen v klidu prodávám své sbírky známek... no, alespoň tak na cigarety.

Kdepak, pan Papež nezapře postavou nebo krokem svou sílu vůle, odvahu a vytrvalost. Stal se pro mne ukázkou člověka a síly, který bez peněz a majetku, ale i bez nároku na nějakou slávu či pocty, dokáže projít světem s čistotou a ryzostí charakteru na svém štítě.

Jeho perfektní čeština zněla v exotické Kostarice příjemně i pro me. Bylo to krásné setkání, a o Praze a Československu jsme raději nemluvili dlouho. Při podobné zmínce mu byl vidět smutek v očích .. a když se sejdou dva chlapi, rozumí si i bez sentimentálních řečí..