Mnislav Zelený - Atapana
Lidové noviny, 8. prosinec 2011

Peruánské dilema: Zlato nebo voda?

Peruánský lid v horských oblastech departamentu Cajamarka povstal. Je to kraj dolů na měď a na zlato. Peru je na druhém místě světového producenta mědi a na šestém v těžbě zlata. 

Megaprojekt Conga americké firmy Newmont Mining (51,35%) a peruánské firmy Buenaventura (44,65%) a banky IFC (5%) přepokládá investici 4,8 miliard dolarů na rozšíření těžby obou minerálů v otevřených dolech Yanacocha. Zdejší zásoby zlata jsou 32 miliónů uncí a navíc 350 miliónů uncí stříbra. Je to největší investice v dějinách Peru. Zdejší obyvatelstvo se však cítí ohroženo v zhoršeném stavu svého životního prostředí. Hlavně se bojí o své přirozené zdroje vody.Těžba totiž předpokládá vybudování dolů na horních tocích řek a v okolí čtyř horských lagun. Právě na dně dvou z nich se nalézají zásoby zlata a druhé dvě mají sloužit na zavážení hlušinou. Demonstrující předpokládají, že ani sociální podmínky se těžbou nezlepší. Po dramatickém zhoršení pořádku, kdy se začaly pálit a ničit důlní stroje v dolech Yanacocha a jednání s aktivisty nikam nevedla, peruánský prezident Ollanta Humala zde vyhlásil výjimečný stav na 60 dní. K nastolení klidu a pořádku. Výrazně levicový prezident se postavil proti lidu. Postavil se proti bouřím a povstáním, které před tím proti vládě sám podporoval a inicioval. Kde to jsme? 

Většina Peruánců je na jeho straně. Dokonce i jeho političtí protivníci. Zastavte demonstrace i silou a za každou cenu. Vůdce uvrhněte do vězení, porušují veřejný pořádek, jen burcují a ničí. Země potřebuje tuto investici k zvýšení životní úrovně všech Peruánců. Padesát jedna firem potřebuje zde získat dohodnuté kontrakty a práci. Pouze část z nich se Humalovi uštěpačně vysmívá, že jednodušší je dělat revolty než vládnout. Z politických reprezentantů jen Keiko Fujimori prohlásila, že Humalova reakce ji neoslnila a jen dokázala, že není žádný schopný vůdce. Na druhou stranu dokonce sám venezuelský prezident a nevyhlášený vůdce socialistické revoluce v Latinské Americe se Humaly zastal. Revolucionáři proti lidu? Kde to jsme? 

Je zřejmé, že i levicový vůdce, dostane-li se k moci potřebuje udržovat pořádek za každou cenu. A tak Humala jedná zcela stejně jako jeho pravicový předchůdce Alan García. Avšak proč jednání selhala? Proč místní guvernér Cajamarky Gregorio Santos, ideový soudruh Humaly, společně bojující proti předešlé vládě, se dostal na opačný ideový břeh? Proč nebyla dohodnuta sociální opatření a proč americko-peruánská firma nezajistila adekvátní řešení pro zásobování vodou? Věc však není tak jednoznačná. Firma vyprojektovala na 300 kanálů pro zásobování horskou vodou. Avšak nikdy nemůže zajistit vyprojektování nové přírody zničené těžbou. Před mnoha lety jsem projížděl jinou těžební oblastí Peru na zlato a měď v okolí La Oroya a Juninu. Byla to jednoduše měsíční, vybydlená krajina. Nijak zvlášť jiná než naše hnědouhelná pánev v Podkrušnohoří. Tady opravdu už nejde, zda je vůdce levicový nebo pravicový. Tady jde o něco mnohem důležitějšího. 

A jsme u toho. Jedná se stále víc a víc o to samé. Na jedné straně o zajišťování nestálého ekonomického vzrůstu, který jde stále víc na úkor životního prostředí nás všech. Je to logické. K těm zdrojům se člověk dostává stále složitěji a hůř, a proto dochází k větším a větším zásahům proti přírodě. Vůbec se nedivme 90 % Peruáncům, že podporují vojenský zásah proti obyvatelům horských údolí Cajamarky. My se nacházíme nebo budeme nacházet ve stejné situaci. Koho v Praze a jiných městech Česka zajímá, zda nějaké městečko pod Krušnými horami bude stát anebo bude zlikvidováno ve prospěch rozšiřování slojí hnědého uhlí? Mimo pár aktivistů a místních obyvatel, kteří budou neustále, ale nakonec zbytečně bouřit? Valnou většinu zajímá, zda budou mít doma v zimě teplo a je jí jedno na čí úkor. Podobně většinu Peruánců zajímá roční těžba 680.000 uncí zlata než voda pro 92.000 horských obyvatel někde tam daleko v Andách. 

Tato situace se pak nejen v Peru, ale i nás dostane do politické úrovně. Obdobné situace rádi zneužívají různé extrémistické síly mající rády chaos, demonstrace, bouře, revolty. Ti na to mají čuch a hned se tam objeví. Těmto silám je jedno o co jde, hlavně, že zde využijí svůj extrémistický a teroristický kapitál. V provinciích Cajamarky začaly operovat právě tyto síly. Již od počátku listopadu se na špici nespokojenců začal objevovat zde zcela neznámý Wilfredo Saavedra, bývalý člen teroristické organizace Tupaca Amaru. Té organizace, která se nechvalně proslavila obsazením japonské ambasády v Limě koncem devadesátých let minulého století. Držela v zajetí více než sto peruánských politiků a velvyslanců (mimo jiné i našeho velvyslance Hladíka) a teprve vojenským zásahem byla zlikvidována. Sám Saavendra byl za jiný atentát odsouzen na deset let vězení. To vězení bylo shodou okolností v Cajamarce. Jako advokát se dovedně proměnil v soudce míru, jakéhosi místního ombudsmana v provincii San Marcos. Saavedra, chronický extrémista a buřič, se svým válečnickým projevem proti projektu Conga dostal rychle do čela bojů a již 9. listopadu vyprovokoval na dole stávku. Další osobností ovlivňující zdejší politické klima je Idelso Hernández, který se teprve 26. listopadu, dva dni po zahájení demonstrací, nechal zvolit místními lidovými hlídkami jako vůdce hnutí Obrany zájmů regionu Cajamarka. Hernández je však velice militantní člen Patria Roja ( Rudá vlast), milice, která začala ovládat zdejší regionální vládu. Guvernér Santos, zvaný soudruh Maraňon, je totiž také člen této rudé milice, která zase zcela ovládla jeho politické názory, jež jej postavily proti levicové vládě. Tato milice ovládá i celé zdejší hnutí vesničanů. Santos byl milicí dovedně vmanipulován mezi dva mlýnské kameny: militantně hájit prostý a chudý zdejší lid a jejich právo na čisté a zdravé životní prostředí anebo zajišťovat ekonomický přísun pro celé Peru. 

Nicméně mezitím prezident Newmont Mining O´Brien už prohlásil, že firma zastavila zdejší investici, protože vláda nezajistila shodu s obyvatelstvem. Firma ztratila 460 miliónů dolarů proinvestované na faktabilitu projektu, Peru ztratila podíl na těžbě 680.000 uncí zlata po dobu 19 let a participační kontrakty a možná i zlepšení místní infrastruktury. Americká firma přesouvá investici 4.8 miliard dolarů do Surinamu, Ghany a Indonésie. Peru však možná, bohužel, „získá“ další revoluční buňku, z které mohou vyrůst následníci Světlé stezky nebo hnutí Tupaka Amaru. I ti vyrůstaly v Andách a na nespokojenosti chudých indiánských vesničanů, kteří se dají vhodně zneužít pro teror. Boj o zlato nebo o vodu je symbolem naší současnosti i budoucnosti. Buď budeme bezohledně budovat neustálý ekorůst a mít se stále lépe s vidinou brzkého vyhynutí anebo se budeme mít chuději, ale na Zemi vydržíme.