Se stejným názvem časopisu jsem se sešel minulý rok v Quitu, hlavním městě Republiky Ecuador. Již v Limě, odkud jsem přijížděl, mi doporučili navštívit pana doktora Lederera, bývalého šéfredaktora tohoto krajanského časopisu.

Quito leží v krásném horském údolí, na úpatí historické hory Pichincha, na které se odehrála vítězná bitva osvoboditele Ecuadoru generála Sucre. Na jižním konci se rozkládá stará část města s úzkými uličkami, náměstíčky a kostely. La Compaňia, La Catedral, San Francisco, La Merced, Santo Domingo a jiné krášlí svými koloniální barokními portály a oltáři jedno z nejkouzelnějších hlavních měst Jižní Ameriky. Lidové trhy, plné barevného a svěžího ovoce, zeleniny, ale i živě barevných látek, dek a ponch, vytváří spolu s divoce vykřikujícími prodavači a smlouvajícími kupci typický obraz lidového koloritu jihoamerického kontinentu. Na severu je město naopak velmi moderní, se širokými avenidami, velkými parky, novými budovami, hotely, nemocnicemi a universitou. Na jedné z hlavních tříd — 10. Augusta — bydlí i dr. Lederer.

Sedím v jeho pracovně, vyzdobené obrázky z pražských ulic, lidovými džbánky z Moravy a s knihovnou pouze s českými tituly. Zajímám se o krajanský spolek. Ve válečných letech a několik let potom byl zde život krajanů velmi aktivní. Časopis Čechoslovák v Ecuadoru vycházel v období II. světové války napůl v češtině, napůl ve španělštině. Pan doktor mi věnoval několik jeho výtisků, které jsem později, po návratu do Prahy daroval krajanské knihovně Náprstkova muzea. Měl jsem však dojem, že i když oficiálně krajanský spolek již neexistuje, že se zde u dr. Lederera mnozí Češi scházejí dosud. Paní Ledererová je totiž velmi dobrá zubní lékařka! Během hovoru mi dr. Lederer vykládal také jednu zajímavou historku, která se stala v době návštěvy dvou cestovatelů z ČSSR. Chtěli se dostat k lovcům lebek — Indiánům Jebaros, ale nepodařilo se jim to. Teprve když jim dr. Le­derer půjčil jako průvodní list pravou „tzantza" (vysušenou lebku Indiána), návštěva se jim podařila. Tuto lebku mi dr. Lederer ukázal zabalenou jako relikvii ve skleněné vitríně. Získal ji někdy v roce 1943, kdy pracoval v pralese nedaleko území Jebaros.

Malé město, jako je Quito, napomáhá k téměř dennímu střetávání; a navíc musím podotknout, že naši krajané zaujímají některé zcela významné pozice, které je též jako určitou sociální skupinu spojují dohromady.

Jeden z nich, snad nejvlivnější z krajanů v Ecuadoru, který si ne­přeje být jmenován, staví nedaleko Quita rozsáhlý komplex ubyto­ven, škol, zdravotních a sportovních středisek pro děti bez rodičů nebo pro děti, jejichž rodiče nemají dostatečné prostředky pro jejich výchovu. Má se jim zde zdarma dostat nejen školního vzdělání, ale i umožnit úspěšné zapojení v jejich budoucím životě. Je to jedna z oje­dinělých akcí v Latinské Americe, a můžeme být hrdi, že je to právě zásluhou našeho krajana.

Během několika týdnů se můžete poznat i s jinými pozoruhodnými obyvateli Quita: Na zastupitelských úřadech třech států pracují kra­jané. Nijak mne již nepřekvapilo, že zástupcem Organizace spojených národů v Ecuadoru je pan Lang, pocházející z Jihlavy. A uvidíte-li v Quitu firmu Žák, pochopíte hned, že je česká, na rozdíl od firmy AKIOS, kde zjistíte původ exotického názvu až po přečtení odzadu — SOJKA.

Dobrý pozorovatel postřehne i malou pamětní desku s označením jména náměstí: LIDICE. A nesmíme zapomenout ani na astronomickou observatoř nedaleko pomníku S. Bolívara, na které visí deska, věno­vaná dr. M. R. Štefánikovi, který observatoř založil během svého pobytu v Jižní Americe. Krajané však nežijí jen v hlavním městě Quitu. Náhodně jsem se s nimi setkal při své cestě i v Ambato, Salinas a Guayaquilu.

Třínedělní zastávka v hlavním městě mi sice nestačila k navštívení všech krajanů, ale hlahol nefalšované češtiny, příjemné chladné pod­nebí a nevelkoměstský charakter Quita mi na chvíli vytvořily sympa­tickou vzpomínku na domov…