Minulého roku jsem zavítal do jedné z nejmenších zemiček amerického kontinentu, do Kostariky. „Bo­haté pobřeží", jak říká český překlad španělského názvu, je příjemná a svěží krajina mezi Panamou a Nicaraguou. Ne nadarmo se jí říká „Americké Švý­carsko". Jen necelých jeden a půl miliónu obyvatel žije na ploše 51 tisíc km2. Před překročením hranic mne ani nenapadlo hledat v zapadlé zemi na konci světa krajana. V ostatních zemích Latinské Ameriky jsem jich potkal dost, ale v Kostarice?

Jednoho dne jsem cestoval autostopem po polo­ostrově Nicoya ve společnosti dvou obchodních ces­tujících. Slovo dalo slovo, když tu jeden z nich se náhle k mému překvapení otázal: Sabes donde vive tu compatriota? Víš, kde bydlí tvůj krajan? Ne, to snad není ani možné; a vy jej znáte? Ale ano, kdo by jej neznal. Pan profesor Papež je totiž bývalým ministrem pro tělovýchovu a mládež!

Ne, nic nevím, a proto jen pozoruji, jak mi Marcio píše krajanovu adresu. Pan Papež bude zřejmě v Kos­tarice zcela osamocený a jako jediný Čech bez veš­kerých styků s ostatním krajanským hnutím. To snad může být vysvětlením, že jej neznají ani v okolních zemích, které jsem dosud navštívil.

Hlavní město San José má prakticky evropský ráz. Přičinily se o to přistěhovalci z Evropy, kteří tvoří převažující procento obyvatel v Kostarice. Jen adresy jsou udávány místním, obvyklým způsobem. Od něja­kého známého místa na kroky a světové strany. Po­máhá tomu geometricky a k světovým stranám si­tuovaný plán města. Postavil jsem se před pohřební kancelář, jak mi bylo napsáno, učinil asi 100 kroků na západ k rohu ulice a 25 kroků na jih. Kupodivu lehce nacházím vizitku: PAPEZ. V okně visí navíc ta­bulka: Prodej známek.

Zazvonil jsem. Otevřela starší tmavovlasá paní. Ano, pan Papez je doma, pojďte dál, chcete koupit nějaké známky? Již zdálky je vidět, že pan Papez není domorodec. Jeho světlé vlasy a jasně modré oči prozrazují na něj evropský, ne-li dokonce slovanský původ.

Dobrý den, pane Papež, jak se máte, začínám česky náš dlouhý rozhovor. O něm, o Americe a samozřejmě o Praze. Je asi k padesátce, velmi živý a povídavý. Jdeme si sednout do kavárničky na sní­dani. Říká, že velmi spěchá, ale takovou příležitost, po mnoha letech promluvit si s Čechem a navíc Pra­žákem, si nemůže nechat ujít.

Opustil jsem Prahu asi v osmnácti, začal své vy­právění. Táhlo mne to ven, cestovat, poznávat jiné kraje. Několikrát jsem se vrátil, ale nikdo neměl po­chopení a zájem. Odjel jsem po krátké době opět. Jako obyčejný námořník a později v hodnosti třetího důstojníka jsem objel několikrát zeměkouli na růz­ných lodích pod mnoha vlajkami. Jihoamerický kon­tinent jsem prošel celý, zvláště brazilské mato mne lákalo. A představte si, stále na československý pas! Bez problémů. Jen na jedněch hranicích, snad ko­lumbijských, jsem musel pohraniční úředníky nejdříve opít do němoty, směje se pan Papež a modrá očka mu jiskří vzpomínkou. Nebyla to legrace, to víte možná i sám, uzavírá své snad třicetileté cestování posvětě.

Pak jsem se usadil v San José a oženil. A jak to bylo s tím ministrem, vskočil jsem mu zvědavě do řeči. No, to bude dobrých dvacet let, kdy mne zvolili ředitelem tělesné výchovy a mládeže v Kostarice, což je tu jako u vás na úrovni ministra. Dělal jsem to patnáct let. Ale to je ohromná kariéra, říkám. Ja­kápak kariéra, to ze mne teprve chtěli udělat! Nutili mi neustále nová a nová vysoká politická místa, ale odmítal jsem a odmítám dosud. Kdepak, na to já nejsem, tělocvik, to byla jiná věc, tomu rozumím, ale politice? Kdybych ... a jakoby celý oživl... tak vezmu něco jiného, ale... a mávl rukou. Nedávno mi nabízeli místo kapitána námořní lodi, vysvětlil po chvíli, ale už můžu mít taky pokoj, ne? Kolik je vám, pane Papeži, vlastně let? Počítal jsem v duchu a ně­jak mi to nevycházelo. Tak, nebude dlouho trvat a je mi sedmdesát. Sekl jsem se o dvacet! Teď již jen v klidu prodávám své sbírky známek ... alespoň na cigarety.

Jeho perfektní čeština zněla mi v San José přímo exoticky. Navíc jsem zjistil, že Češi jsou i skromní, bez touhy po slávě, poctách a kariéře. Stal se pro mne ztělesněním opomíjeného pořekadla: Ševče, drž se svého kopyta.