BRASILIA, velké muzeum moderní architektury v savaně

Bydlím v universitní čtvrti nové brazilské metropole. Mám výhled do dálav pod modrou tropickou oblohou, pod kopcem je rozestavěná hlavní budova Národní univer­sity. Jako mnoho zde, i tento palác projektoval slavný ar­chitekt Oscar Niemayer. Para­bolický půdorys, typický pro Brasilii, je asi půldruhého ki­lometru dlouhý. Už je tu všu­de studentský živel, i když se vchází ještě po dřevěných schůdcích, ba i po žebřících.

Tam, kde ční zatím nikam ne­vedoucí schodiště, je katedra chemie. Jedny dveře mají českou vizitku. Milé překvapení - pro­fesor Horák z pražské Vysoké školy chemicko-technologické.

»Pomáhám tu zakládat katedru chemie . .. UNESCO si mě vyžá­dalo z Prahy ... a tak jsem tu,« odpověděl na můj dotaz. »Přijďte na návštěvu, ale počkat - na sobotu a neděli mám smlu­vený lov na pásovce - přijďte tedy v pondělí večer, ano?« Ješ­tě před rozloučením mi dal ra­du, abych si nové město dobře prohlédl, a že se mě pak zeptá, zda mu mohou přátelé závidět. »Když se totiž dověděli, že tu budu rok či dva, říkali, že mám fantastické štěstí,« dodal na od­chodu.

Město jsem si prohlédl. Leží v centru brazilského subkonti­nentu - skoro tři hodiny letu čtyřmotorovým letadlem z Ria. Z prázdnoty se náhle v kulatém okénku objeví bílé paláce Kon­gresu na náměstí Tří mocí, presi­dentova sídla, televizní věž, sku­piny obytných domů, hotely. Prv­ní dojem .. dokonalé město!

Cestou z letiště do města jsem mohl komentovat dokonalou ukázku předměstské silniční sí­tě. Všechno je ovšem kalkulováno pro budoucnost - dnes je frekvence minimální. I ulice města zejí prázdnotou. Chybí li­dé i auta, nejsou proto zapotřebí dopravní značky. Koneckonců - k mimoúrovňovému řešení ne­jsou ani příliš zapotřebí.

Nové město protíná jak šíp vy­střelený prudce z luku střední dálnice, Eixo Monumental. Je to osa Brasilie, na kterou navazu­je ostatní silniční síť. Kratší příčná osa - od televizní věže k paláci Kongresu, dělí město na stejnou jižní a severní po­lovinu.

Ulice čekají na své názvy. Zatím jsou označeny písmeny a číslicemi; například ulice L2S na jihu a L2N na severu. U obyt­ných domů nastupuje úplná ma­tematika. Taková stavba je ma­ximálně šestipatrová, rozdělená na tři části; v každém poschodí jsou dva až tři byty. Jedenáct domů tvoří samostatné sídliště s trávníky, hříšti, parkováním. obchody. Patnáct takových kom­plexů tvoří řadu v podélné ose města. Celkem jsou takové řady čtyři. Adresa v takovém moder­ním městě vypadá asi takto: Senhor XY, B3S 107, bloco C, apt. 206. Označení je přehledné, rychle se orientujete.

Kromě toho v Brasilii víte, že budovy ministerstev jsou na Esplanado dos Ministérios, hotely v hotelové čtvrti, obchody na W3S. Zdá se, že je všechno v na­prostém pořádku.

Proč tedy nespokojenost a ne­chuť státních úřadů, zahranič­ních zastupitelství, obchodu a vý­roby stěhovat se do nového hlavního města?

Snad je to prostředí archi­tektonické dokonalosti a čisto­ty tvarů. Jdete podél pečlivě udržovaného trávníku před dvo­jitou budovou Kongresu a Sená­tu, a máte takový neurčitý tísnivý pocit. Ztrácíte se ve veli­kosti prostoru a ploch, oblouků a přímek. Pochybujete o přiro­zenosti. Je tu prázdno a ticho. Chybí vám tu životní vzruch, kulturní vyžití, malebná zákou­tí, třeba i kočičí hlavy, hospůd­ky, divadélka, kavárny ... Mož­ná že příští generace, která se tu narodí, už přijme onu doko­nalost tvarů a linií, zabydlí se tu stejně dobře, jako jsme za­bydleni v Praze. Zatím se však zdá, že projekty architektů pro Brasilii předběhly současné myš­lení člověka a jeho schopnosti přizpůsobení.

Nechci ovšem vyvolat dojem, že Brasilia je mrtvé město, na­prosto nikoli - žije tam 450 000 lidí a bude jich tam tím víc, čím víc se tam bude přesunovat státní moc čtvrtého nejrozlehlejšího stá­tu světa.