Nejkrásnější město na světě, Rio de Janeiro. Ale má dvě části: nad tou první, úchvatnou a překrásnou, stojí středoevropan v údivu. Nad tou druhou taky — natolik je ohyzdná a špinavá. Bydlím v té horší, v Lapě, ve student­ské ubytovně. Přespávám střídavě na zemi a na stole, společně s různou havětí, šváby a potkany. Ale prý z nich nemusím mít strach, nejdou na tělo. Včera mi zato sežrali celou zásobu jídla. Do práce jezdím dvacet minut na Copacabanu. Pracuji jako číšník v Miramar Palace hotelu, jednom z nejpřepychovějších na nejpřepychovější pláži. Sběhal jsem přes dvacet hotelů, ale nikde mě nechtěli - neumím portugalsky, až v Miramar Palace jsem trefil na ředitele, který měl pro mne pochopení, asi proto, že sám začínal před deseti lety jako pikolík.

Pomáhal jsem jako číšník na studentských lyžařských zájezdech a tady mě vzali jako vyučeného. Ty první dny si těžko kdo může představit, já vlastně nic neuměl, zvlášť v tomto prostředí, a tak jsem si pletl stoly, nemluvě o jíd­lech a nápojích, nerozuměl jsem, co si kdo objednává, prostě byla to hrůza. Známí Češi nemohli pochopit, že jsem vůbec dostal práci, mně bylo divné, že mě nevyhodili po prvních pár dnech. Ale kupodivu jsem si zvykl a zaběhl se a hlavně Američané byli pak celí pryč, že se mnou mohou mluvit anglic­ky.

Teprve později jsem se dozvěděl, že mě ředitel přijal skutečně jen proto, že se mu líbila moje odvaha. Stálo to za to — i když to rozhodně nebyla jen legrace.