Latinská Amerika vzhůru nohama

  • Sedím pod teplými karibskými paprsky na náměstí Santo Domingo vedle obtlousté ležící nahé dámy, sochy světově proslulého sochaře a malíře Franciska Botera, který ji věnoval hrdinnému městu Cartagena de las Indias.
  • Právě končící 55. Filmový festival, nejstarší v Latinské Americe, mi vždy připomene nejuznávanějšího kolumbijského režiséra Jorgeho Alí Trianu.
  • V době mé diplomatické mise jsem mu předal cenu Ministerstva zahraničí za zásluhy o rozvoj česko-kolumbijských vztahů. Vždyť dělá čest pražské Famu, kterou vystudoval.

Všude kolem, ale i v celé Kolumbii, vidím velice pozitivní náladu, kdy dávný strach z únosů, přepadů, vydírání klesal na minimum. Je to zejména zásluha bývalého dvojnásobného presidenta Álvara Uribeho Vélezeho, který teroristicko-marxistickou guerillu zatlačil a výrazně omezil její operační schopnosti, i když ji zcela nevymýtil. Následující, také již dvojnásobný, president Juan Manuel Santos udržuje guerillu sice v jakémsi útlumu, ale navíc opětovně po mnoha letech zahájil s její nejvýraznější představitelkou, FARC, mírová jednání. Předcházející podobná jednání za presidenta Andrésa Pastrany od roku 1999 skončily katastrofou, kdy guerilla vládu obelhávala a zatím zneužívala demilitarizované zóny k masivnímu vyzbrojování.

        Právě včera, 17. března, se otevřelo již 34. setkání těchto již několikaletých rozhovorů, které podle většiny Kolumbijců nikam moc nevedou. Vůdci FARCu chtějí úplné omilostnění i těch svých členů, kteří provedli děsivé zločiny proti lidskosti, vraždy stovek nevinných obětí, mučení, vydírání, drancování, rabování. Jejich cílem je zapojit se do politického života, ne do pracovního procesu, kde by museli jako ostatní lidé pracovat a vydělávat si na své živobytí. Politika, senátorská a poslanecká křesla, politické posty, starostenská a guvernérská místa vždy zaručují pohodlný bohatý život. Náhle moc o svém komunismu nemluví. Nicméně FARC jednostranně vyhlásil v 20. prosince 2014 klid zbraní a tlačí na Santose, aby i vládní jednotky přestali bombardovat jejich rozmístění. „Ivan Márquez„ , vedoucí FARCu na jednání v Havaně prohlásil, že například 8. března vládní vojska zabila při potyčce velitele Fronty 57 v Chocó. Vládní vyjednavači však bohužel nejsou ve svých názorech jednotní. Jsou i tací, kteří by jim udělili absolutní pardon, ale naštěstí většina z nich, například bývalý policejní generál Oscar Naranjo nebo expresident Andrés Pastrana, jsou zásadně proti omilostnění vrahů a zločinců. „Ti si musejí odpykat své zločiny,“ řekli. „Vždyť i oběti mají svá práva!“

       Právě v těchto dnech došlo k děsivému paradoxu. Pensionovaný generál José Arturo Camelo, který celý život úspěšně bojoval doma proti terorismu, odjel s manželkou a se svým synem Javierem na plavbu Středozemím, jako odměnu za jeho dokončená studia v Madridě. Dne 18. března vystoupili v Tunisu, kde mu v Muzeu Bardo teroristé zastřelili manželku i syna. Tentokrát to nebyli teroristí z kolumbijských guerill, ale islámští džihádisté. Ironií je však i to, že Santos, pravá ruka Uribe Véleze, s kterým společně a tvrdě vojensky potlačovali guerillu, nyní jeho cestu zradil a zahájil mírová jednání, která jsou však spíš pod tlakem a taktovkou guerilly. Hovořil jsem se spoustou obyčejných Kolumbijců na ulici, v autobusech, s taxikáři. Říkají, že Santos chce jejich zemi předat guerille, tak, jak to udělal Andrés Pastrana v roce 1999. Nesouhlasí, aby zločinci vstoupili do politického života. Otázka smíření je velice žhavá, protože vzpomínky na nedávné zločiny jsou stále ještě čerstvé. Vždyť téměř každá třetí rodina byla nějakým způsobem vnitřním vojenských konfliktem postižená.   

        President Santos za pár let končí své druhé a tedy poslední období a je zřejmé, že je posedlý vstoupit do dějin země jako mírotvorce. A to za každou cenu, a proto i na podpis spěchá, zatímco Álvaro Uribe Vélez varuje a žádá podrobné projednání dohody. Bůh ochraňuj Kolumbijce!

        Vedlejší Venezuela pokračuje s rozdělými občany díky poslední presidentské volbě v roce 2013, kdy Nicolas Maduro, korunní princ bolivariánské revoluce a politický dědic Huga Cháveze, zvítězil s pouhými 50,51%. Země je totálně rozdělena na revoluční levici a tradiční umírněnou pravici. Vnějším nepřítelem jsou od Cháveza nástupu k moci v roce 1999 Spojené státy, občas i Kolumbie. Právě v těchto dnech, 10. března, administrace Baracka Obamy vyhlásila Venezuelu jako hrozbu pro národní bezpečnost USA. Mechanismus, který použil Washington, aby sankcionoval sedm venezuelských funkcionářů, zarazil účastníky setkání amerických států. Během zasedání Organizace amerických států 18. března ve Washingtonu, kdy byl zvolen i nový sekretář organizace Luis Almagro z Uruguaye 33 hlasy ze 34, se mj. především hovořilo o této nové krizi mezi USA a Venezuelou.

         Uruguayský exkancléř Almagro prohlásil, že bude iniciovat politický dialog k prevenci konfliktů. Při nástupu do úřadu také řekl, „...Amerika je rozdělená již po dlouho dobu, příliš dlouhou dobu... Myslím, že přišla doba ukončit tuto neužitečnou fragmentaci.“ Almagro se ve svém projevu pochopitelně zmínil o budoucím summitu amerických států, který bude již za účasti Kuby, což označil jako významný pokrok směrem k hemisféře bez žádného vyloučení. Americká administrativa vysvětlila, že její sankce nejsou namířeny proti venezuelskému lidu, ale pouze proti určitým vládním úředníkům pro jejich znásilňování lidských práv v rámci potlačování protivládních demonstrací. To však vyvolalo bouře v mnoha zemích Latinské Ameriky, kdy zejména státy UNASUR vydaly deklaraci, aby USA tyto sankce stáhla. Venezuelská kancléřka Delcy Rodríguez kvalifikovala USA jako agresora pošlapávající mezinárodní právo. „Tyto aktivity v mnoha případech předcházely v mnoha státech k vojenské agresi,“ řekla.

        President Maduro při svých projevech již od loňska volal, že USA připravuje konspirační převrat v zemi a nyní přidal i hrozbu vojenské agrese. Michael Fitzpatrick, reprezentant USA v OAS odpověděl, že jeho země v žádném případě nepřipravuje proti Venezuele vojenský útok ani konspirační převrat. Maduro nicméně vydal ultimatum k odchodu většiny amerických diplomatů. Sám této situace využil i k tomu, aby si nechal parlamentem odhlasovat neomezenou moc do konce roku 2015 prakticky na úrovni osobní diktatury. A to vše za neustále rostoucích protivládních demostrací a střetů vedených vůdcem opozice Henriquem Caprilesem a nekonečných front před obchody na základní potraviny i předměty denní spotřeby. Jiní opoziční vůdci byli již vsazeni do vězení, jako například 19. února starosta Caracasu Antonio Ledezma. Tehdy, podle kolumbijského týdeníku Semana, speciální agenti vyrazili dveře jeho kanceláře v šestém patře vysoké budovy Exa, zbili ho a bez prezentování příkazu k zadržení, jej odvlekli. Maduro nazval starostu vampírem a hovořil o dalších budoucích akcí „kovové chavistické pěsti“, což velmi připomíná terminologii našeho prvního dělnického prezidenta.

        Ten samý den další vůdce opozice Leopoldo López už dovršil roční pobyt ve vězení za údajnou přípravu převratu. Kolumbijský televizní kanál NTN24 začal být pro své otevřené komentáře ve Venezuele cenzurován a následně její signál byl eliminován. Došlo k tomu 12. února, kdy NTN24 uveřejnila protesty venezuelské veřejnosti proti vládě. Maduro uzavření signálu komentoval, že podporuje v zemi násilí. Jistě není na závadu připomenout, že Maduro už loni uznal Doněckou a Luhanskou lidovou republiku a je velkým spojencem Ruska. Kolumbijská kancléřka María Ángela Holguín se připojila k odmítnutí amerických jednostranných sankcí a osobně navrhla náměstkovi ministra zahraničí Antony J. Blinkenovi, aby se USA, která právě nyní úspěšně řeší své rozpory s Kubou, podobně snažila i v případě Venezuely. „Věříme v dialog mezi USA a Venezuelou,“ řekla 18. března zpravodaji deníku El Tiempo.

        Je velmi zajímavé, že Kuba, i když Madura přirozeně podpořila, v žádném případě nezměnila tempo oteplování se severním sousedem. Vzájemné rozhovory USA a Kuby znamenající jednu z historických přelomových událostí na americkém kontinentě nadále v klidu pokračují. Právě 16. března, bylo zahájeno třetí kolo jednání o normalizaci vztahů. Jejím cílem je obnovení diplomatických vztahů a otevření amabasád před 10. dubnem, kdy začne setkání OAS v Panamě. Náhlé vyhlášení těchto sankcí proti sedmi venezuelským státníkům, kterým byl mj.zakázán vstup do USA , má však zřejmě své pozadí. Kubánskoamerický novinář a spisovatel Carlos Alberto Montaner nazval svůj sloupek „Obama vs Maduro: tajná historie nevyhnutelného konfliktu.“ V rozhovoru s dopisovatelkou El Tiempo Anou Maríou Jaramillou Montaner 19. března prohlásil, že pravým důvodem je propojení Venezuely s Íránem.

       „Tareck El Aissami, syrského původu, je nejen guvernérem venezuelského státu Aragua, ale hlavně mužem Íránu v zemi,“ řekl. Podle něj své pozice použil k organizování sítě teroristů na Blízkém Východě cestou narkodolarů na jedné straně, zatímco svou pozici získal díky spolupráci jak s Íránem tak se šíitskou organizací Hizbaláh. Írán má zájem expandovat do Latinské Ameriky a časté návštěvy jeho prezidenta Mahmuda Ahmadineyada Caracasu byly toho dokladem. Írán politicky silně podporuje Venezuelu a údajně sám Tareck El Aissami je jejich horkým koněm do příštích prezidentských voleb. Montaner zkritizoval nepravdivé důvody sankcí jako chybu Obamovy administrace : “...měl jasně říct, že Venezuela znamená riziko pro své vztahy s Íránem, s teroristy, pro venezuelské generály napojené na obchod s drogami a praní peněz cestou naftařské státní firmy PDVSA.“

        Kongres USA přijal teprve 17. března vysvětlení důvodů náhle aktivity americké vlády od Doug Faraha, experta na terorismus a bezpečnost. Podle něj pravým důvodem je opravdu to, že Venezuela se stala mostem Argentiny pro posílení vztahů s Íránem a uzavření ilegální smlouvy za naftu. Uvedl, že chávistická vláda mající úzké vztahy s obchodem s drogami měla i zřejmou účast na snaze zatajit pravé okolnosti atentátu proti židovské organizaci AMIA v Buenos Aires. Jako hrozbu pro národní bezpečnost uvedl Farah i propojení Madurovy vlády s libanonskou teroristickou organizací Hizbaláh, narkotrafikantským mexickým kartelem Sinaloa a s kolumbijskou guerillou FARC. To, že se Íránci zřejmě snažili získávat i informace o argentinském atomovém programu se Farah sice nezmínil, ale všichni si to domysleli. Mezitím Maduro zahájil sbírání podpisů proti vládě Baracka Obamy.

        Obrovská demostrace proběhla 18. února v deštï i v Buenos Aires, jak na počest záhadně zemřelého federálního prokurátora Alberta Nismana, tak i jako protest proti presidentce Cristině Fernádez de Kirschnerové. Současně se k demostraci soudců a studentů přirozeně připojila i celá politická opozice a na její hlavu před presidentskou budovou Casa Rosada padala hesla jako „vražedkyně“, „Nisman jsme všichni“, „I já jsem Nisman“. Nisman vyšetřoval atentát proti židovské instituci AMIA z 18. července 1994 provedené skupinou íránských teroristů, kdy zahynulo 85 osob a došlo k zranění stovek lidí. Za dva roky vybuchla další bomba před izraelskou ambasádou, která zavinila smrt 19 osob. Z obou atentátů obviňuje Nismanovo vyšetřování a židovská komunita v Argentině Írán a organizaci Hizbaláh. Pouhé čtyři dny před svou smrtí ve svém bytě v čtvrti Puerto Madero prokurátor obvinil i prezidentku a kancléře Héctora Timermana ze záměrného krytí těchto teroristů. Ani na toto obvinění prezidentka nereagovala. Prokurátor to nazval organizací „kriminálního plánu beztrestnosti“ a vytvoření „aliance s teroristy“. Prezidentka nereagovala ani na jeho smrt zastřelením 19. ledna za nejasných okolností. Teprve po vzedmutí bouří odpověděla, že je snaha ji zdiskreditovat a vše nazvala konspirací proti její osobě.

         Nisman počítal s nahrávkami telefonických hovorů mezi íránskými autoritami, agenty inteligence a argentinskými prostředníky, které podle něj, demonstrovaly, že Argentina podepsala smlouvu s Íránem o zatajení podezřelých atentátníků výměnou za dohodu o obchodní výměně íránské nafty za argentinskou pšenici v rámci řešení argentinské energetické krize. V obžalobě proto figuruje třeba i vládní poslanec Andrés Larroque, personální sekretář tajné služby prezidentské kanceláře Héctor Yrimia a referent Íránec Jorge Yussuf Khalil. Argentinský deník Clarín však uvádí poněkud odlišný názor americké CIA. Ta je přesvědčena, že Nismanova smrt byla jen součástí vnitřních bojů a her mezi tajný službami Argentiny s vládou Kirschnerové. Antonio Stiusso, operační exšéf argentinské tajné služby SI, údajně dodal Nismanovi falešné podklady. Kirschner SI zrušila a založila novou tajnou službu. Přesto Stiusso ví hodně, nikdo neví co a tak je masmédii lynčován.    

         Brazilský týdeník Veja však přišel s dalším odhalením. Cristina Fernández de Kirschner dostala na svoji kampaň v roce 2007 peníze z Íránu. Výměnou za beztrestnost iránských teroristů operujících v Buenos Aires a za nukleární výpomoc. Tyto informace Veja získala od třech bývalých členů Chávezova kabinetu, účastníků tajných jednání, nacházejících se nyní v americkém exilu. Podle těchto zdrojů se jednalo o zásilku 800.000 dolarů, s kterou byl zachycen venezuelský podnikatel Guido Antonio Wilson, když přijel do Argentiny z Íránu v srpnu 2007. Přímo sám bývalý íránský prezident při návštěvě Venezuely v roce 2007 Cháveze požádal o intervenci u argentické vlády k získání nukleární technologie a zproštění viny íránských teroristů s vymazáním ze seznamu Interpolu. Veja neoznámila jména informátorů, ale prý se jedná o skupinu dvanácti vysokých venezuelských funkcionářů, kteří po Chávezově smrti přerušili styky s vládou Nicolase Madura.

          Ani sousední Brazílie není bez politických zvratů. Statisícové davy vyšly v neděli 15. 3. do ulic většiny velkých měst země a zaplnily i známou pláž Copacabana. Všichni protestují proti současné presidentce Dilmě Rousseffové, jejíž procenta obliby padají dramaticky dolů. Nápisy „Pryč PT, pryč Dilma“ byly nejčastější. PT je název vládní strany pracujících Partido dos Trabalhadores. Demonstranti odmítali nekompetenčnost vlády a přibližování k Venezuele a ke Kubě. „Naše vlajka nikdy nebude rudá,“ křičeli podle novináře Artura Lezcana, dopisovatele El Tiempa. Její znovuzvolení je ohroženo, i když se rychle postavila za tvrdé vyšetření korupčních skandálů, které se rozrostly během její vlády. Přesto se jí dává za vinu, že možná záměrně přehlížela alarmující a v brazilské historii největší korupční skandál v nadnárodní naftařské společnosti Petrobras, který v anličtině získal přezdívku Operation Car Wash.

       K demonstracím prezidentka prohlásila: „V Brazílii mají všichni právo demonstrovat.“ Zdá se ale, jakoby se brazilský sen pomalu vypařoval. Alespoň to tvrdí kolumbijské El Tiempo ze 17. března. Z obrovského ročního růstu 7,5 % v roce 2010 za vlády Luize Inácia Luly da Silvy došlo až na recesi, na negativní čísla a korupční skandály, které podle demonstrantů panují v zemi všude. Inflaci 7,7%, vzrůstající, i když dosud nízkou 5% , nezaměstnanost řeší vláda rostoucími cenami benzínu a zvyšováním daní. Opozice prezidentku viní, že na tyto indície nereagovala hned, zřejmě z obavy zavádět nepříjemná opatření a tím ohrozit své blížící, možné znovuzvolení.

         Latinská Amerika je zřejmě v pohybu.