I pálení čarodějnic je hledání naší kontinuity

  • Máme za sebou filipojakubskou noc, kdy se čarodějnice slétají na svých košťatech na sabat, kde se transformují ve vlky a obcují se samotným ďáblem, aby kuly pikle, co lidem provést špatného. Zvyk pálení čarodějnic však přišel až po středověku, s její inkvizicí a bojem proti čarodějnicím. Původně se jednalo spíš o démy a zlé duchy, kteří v tu noc přicházeli na zem, protože ta se otevírala. Samotné zlo má tehdy největší moc, ale zároveň se v otevřené zemi mohly nacházet poklady.

Dřív čarodějnice nebyly tak negativní osobnosti, byly i dobré čarodějnice, které pomáhaly a uzdravovaly lidi. Podobně jako u indiánů jsou dobří a zlí šamani. Jde jen o terminologii. Ohně se zapalovaly právě na ochranů před démony a zlými duchy, později tedy před čarodějnicemi, protože oheň, jako jeden ze základních živlů, čistil prostor. Oheň vše změní v prach a vše nezdravé zmizí, vypálí se. Prach jsi a v prach se obrátíš a tvá nezdravost, nemoc, s tím navždy zmizí. Podobně i indiáni čistí prostor od zlých duchů ohněm a vysokým horkem. Tak jej čistil například Takuma, šaman indiánů Kamayurá v brazilské Amazonii.

        Nikdy však zlo nevymýtíme, vždy tady, bohužel, bude. Zlo je totiž nedílnou součástí rovnováhy na Zemi. Zlo je v každém z nás, jen jej musí omezovat a nepustit ke kormidlu. Vždy jsem se zpočátku divil jednomu z indiánských mýtů Amazonie. Děti zabíjely vrahy své matky, symbolicky prezentované v jaguárech. Postupně je všechny zabily, ale toho posledního nechaly utéct. A také jej mohly zabít, ale neučinily tak. Jen proto, aby zlo tady zůstalo a aby dobro s ním navěky bojovalo. Ten boj nikdy neskončí, pokud tu bude lidstvo. V tomto je zajedno i sama Bible, kdy jsem si zase uvědomil, že mezi indiánskými názory, hlavně znalostmi šamanů a křesťanstvím, není zas tak velký rozdíl. Vě věci zla a dobra Ježíš Kristus řekl vlastně to samé:“ Zlo na světě musí být, ale běda tomu, skrze koho zlo na svět přichází (Lukáš 17:1).

         Později se zapalovala smolná košťata a vyhazovala do vzduchu, aby se zaháněly létající čarodějnice na jejích koštětech. Jenže tato magická noc má ještě mnohem starší význam. Jedná se totiž přesně na den o poloviční časovou vzdálenost mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem, což nás vede k prapůvodnímu významu, k zajišťování plodnosti. Vrcholí totiž probouzení přírody, takže toto období je vlastně součástí cyklu letních obyčejů, svátku letnic. Vše má své kořeny v zemědělském cyklu, který zabezpečuje naši zdejší existenci, pouze nyní jsme zavaleni přemírou nových technických a virtuálních reálií a původní významy zapadal prach času.

         V poslední době vidíme velký návrat těchto zvyků, které před padesáti lety vypadaly, že jsou na vyhynutí, že prach je nadobro umrtvil. Důvodem tohoto návratu, podobně jako všeobecná renesance dalších zvyků a obyčejů, je zřejmě jistá snaha, vnitřní touha o kontinuitu. Ta je v našem životě důležitá, i když to tak na první pohled nevypadá. V poslední období jsme se totiž výhradně zaměřili na hledání budoucnosti, co vše vymyslíme a dosáhneme, čím budeme a co získáme, že jsme z našeho života vymýtili vzpomínky na minulost. Je to zejména v tom, že jsme se zaměřili na materiální výhody života a na duchovno jsme zanevřeli, protože se nám zdálo, že nám nic nepřináší. Dostali jsme se však tak trochu do vzduchoprázdna. A právě i s duchovní vyčpělostí naší doby, kdy nám mnohým nadobro zmizel duchovní rozměr vlastní osobnosti, jsme toto vzduchoprázdno začali podvědomě cítit.

        Návrat obyčejů do našeho života je podvědomou snahou vyplnit náš vyprázdněný duchovní prostor v našem myšlení. Je to vlastně součást cesty hledání kontinuity s minulostí. S minulostí nejen vlastního národa, ale s kontinuitou a minulostí každé rodiny, neboť i ta má svoje dějiny, své vzestupy a pády, svá ponaučení, své vítěze a poražené. Patří k tomu i tak zvané hledání vlastních kořenů, které před mnoha lety nastalo především v Severní Americe, jejichž obyvatelé se o zlomkrky zaměřili téměř výhradně na posouvání pokroku vpřed a zapomínali na svoji minulost. Ta jim náhle začala chybět, a tak prolézají staré matriky a hřbitovy po celé Evropě a hledají své předky. S tímto hledáním kořenů nastal i rozkvět hledání původních obyčejů a zvyků, protože nám pomalu dochází, že i ony mají svůj smysl a účel v našem životě, i když je velmi, velmi zakódovaný.

        Jejich dodržováním tak nevědomky dáváme za pravdu svým předkům, kteří věděli, proč to dělají. Jejich životy určovalo sepětí s Matkou přírodou, které nám tak chybí, a ke kterému se pomalu vracíme. Matka přírody je totiž zárukou kontinuity naší existence a vždy při tom nemohu nevzpomenout slova indiánské náčelníka Seathla z kmene Dwanwish, který ve svém, řekli bychom moderně vizionářském dopise presidentovi USA Franklinu Piercemu v roce 1853 či 1857 mimo jiné napsal: „Každá část této země je pro můj lid svatá. Každá jehlička zářivé pinie, každý písečný břeh, každá mlha v tmavém lse, každé světlo i bzučícího hmyzu jsou v paměti a zkušenosti mého lidu svaté...“

       Zachováním kontinuity Matky přírody, zachováváním kontinuity našich zvyků a obyčejů, které totiž vycházejí z posvátných přírodních zákonitostí, podporujeme naši vlastní kontinuitu. To je moudrost starých národů a měla by být i naší moudrostí. Mám intensivní dojem, že dochází k návratu k této moudrosti i tímto jakoby zcela běžným obřadem, zvykem, rituálem, i když je to zcela nevědomé. Je to vlastně cesta našeho podvědomí, které cití mnohaleté vakuum, které je třeba vyplnit. Pálení čarodějnic je tedy nejen návrat k starým tradicím v rámci jakési formy folklorní radovánky, ale je návratem k chápání ročních cyklů přírody a našeho činění. Je návratem k předávání těchto hodnot našim potomkům, dětem a vnukům, aby tuto štafetu nesly dál, i když v zásadě netuší o co skutečně jde. K této tradici se totiž postupně jistě nabalí další a další aktivity v rámci návratu hledání našich kořenů, například k hledání svých předků, abychom neznali jen rodiče a prarodiče, ale i naše starší předky, kterých si pak budeme víc vážit, protože zjistíme, co vykonali, poznáme jejich dobré činy, jejich dílo, bez kterého bychom tu ani my dnes nebyli.

        To je ta kontinuita, která nás tady na Zemi drží.

         Choďme tedy pálit čarodějnice! Patří to k nám.