Když jsem jel naposledy stopem přes Mexiko,  z Yucatánu do Mexika City, tak mne v říjnu, kdy  dešťové období kulminuje, zastavila velká voda Río Papaloapanu, součást Tehuantepecké úžiny. Zdejší řeky se pravidelně zvednou tak, že se Mexiko prakticky rozdělí na dvě části. Tehdy jsem přejel na korbě valníku s davy lidí, z Lerdy do Alvarada, tažený mamutím traktorem.  Když jsem ujížděl ze severní Roraimy od hranic Venezuely na jih  měl jsem štěstí: přes téměř utržený most jsme narychlo nastavili nějaká prkna a jako poslední jsme přejeli. Ti další tam jednoduše zůstali na pár měsíců. Když přijde mokrá varianta El Niňa, tak se skoro vše od Venezuely po Chile hroutí v propadlištích bahna. Letos to zažilo Peru, kdy i turistická atrakce Machu Picchu byla stržením  železnice odříznuta od světa. Když jsem jel posledně do Peru, tak deště El Niňa strhaly všechny mosty řek severního pobřeží. Latinskoamerické země, i když nejsou tak bohaté jako my, musí s těmito tragédiemi počítat. A zřejmě počítají, neb za pár měsíců či let mosty zase stojí, roztrhané silnice opět slouží včetně „slavného“mostu na vysokých pilířích spojujícího letiště Mayquetia  s Caracasem sesutého v roce 2005. A život jde dál, jakoby se nechumelilo, až přijdou další zimní deště.

            Dešťová období  podemílají i celé  hory a strhávají v sesuvech a bahenních lavinách větší či menší čtvrtě. Jsou to třeba favely v Rio de Janeiru, chudinské „barrios“ na jihu  Bogoty nebo „ranchos“ v Caracasu . Zde dochází k těm největším lidských tragédiím, zde každoročně umírají stovky lidí. Proč však trpí především chudinské čtvrtě a ne ty bohaté? Je to jednoduché. Ti nejchudší si staví svá obydlí na místech, kam by jiní nešli ani na vycházku. Strmé svahy či nepevná podloží kopců si doslova říkají o tragédie, ale zde se zase bydlí zdarma. Tato půda, tyto parcely nic nestojí. A po tragédii se opět vracejí na stará místa. Nemají totiž kam. Zde si totiž navíc na černo napíchnou elektřinu i vodu. To by jinde neměli. A tak riskují svůj život. Zdá se, že si zvykli.

            Dodnes mi přátelé v Kolumbii, když začíná jejich zima,  píší o nekonečných deštích trhajících silnice, podemílající sloupy vysokého napětí, ničící inženýrské sítě, rozdělující zemi na osamocené ostrůvky. Nikdy nezapomenu na Bogotu pod vodou a to je prosím vysoko v horách. Jenže na rovině a kanalizační trubky jsou osmdesátky. Ulice jsou plné vody, z kopců nad městem se hrnou řeky zpěněného živlu. Ti místní jsou však zvyklí. Hned se vyrojí i řady podnikavců s prkny a cihlami. Až jsem se musel jejich flexibilitě a rychlosti s jakou nastoupili úsměvně obdivovat. Vytváří dočasné přechody nad  zaplavenými zebrami a vybírají za přechod mýtné. Ti v lakýrkách či střevíčkách vracející se z úřadů si rádi zaplatí.  Jsou to pravidelné každoroční tragédie, které jsem  sledoval či osobně zažíval po třicet let do konce minulého století s tím, že jsem  děkoval našemu umístění na planetě, že to neznáme.

            Ne nadlouho. Stali jsme se součástí pravidelných pohrom vodních  živlů na Zemi, pravidelných povodňových rituálů čistících prací, zachraňování majetku či dokonce lidských životů, shánění či čekání na pomoc. Nejsme v tom sami, jen si na to neradi zvykáme. Ti druzí si zvykli či změnili své zvyky.

            Jenže povodně jsou pravidelnou součástí  i celého obrovského povodí Amazonky. Tam voda pravidelně stoupá až o desítky metrů a zaplavuje veliké území. Zajímavé však je, že tyto povodně nikoho nedrásají, nikdy nejsou přenášeny masmédii a nestávají se zde žádné tragédie. A přesto zde žijí lidé. Jak je to možné? Opět je to prosté. Zde žijí původní obyvatelé, amazonští indiáni, kteří povodňové aktivity svého kraje znají po tisíciletí. Nejsou to přistěhovalci, jako právě ti chudí v Latinské Americe, kteří migrovali či stále migrují do měst, kde zabírají nevhodnou půdu k bydlení. Tedy takovou, která jim zbývá k osídlení.

            Když jsem žil u Kofánů, ti sice také žijí u řeky, u Rio Aguarico mezi Kolumbií a Ekvádorem, ale jejich chýše jsou postaveny na kůlech. Jsou to kolové stavby, jejichž výška je daná zkušeností. Nikdy se nestalo, že by nějaký Kofán utrpěl za povodně újmu. K nim žádná pojišťovna chodit nemusí. S kolovými stavbami se můžeme setkat po celé Amazonii, a proto tam ani žádné pojišťovny nejsou. Jen výše kůlů je logicky různá. Ti indiáni totiž nejsou vůbec hloupí. Když jsem žil u Eceechů na břehu Río Madre de Dios na peruánsko-bolívijském pomezí, ani oni netrpěli vysokou vodou. Neměli však ani kolové stavby. Zato jejich osada Palmareal stála zcela přirozeně na vysokém břehu, tedy asi  pět až sedm metrů nad úrovní řeky v suchém období. Podobně, když přijedu v lednu k „mým“ Yek´wanům do osady Wüküyadinňa na řece Caurě, musím  se k jejich obydlí škrábat od vodní hladiny dobrých  osm deset metrů. Ani oni si nepostavili svoji  osadu na opačném břehu, který je nízký a jenž je každoročně zaplavovaný  těmi deseti metry vody.  Dalo by se říct, že to dá selský rozum.

             Moji indiáni Yawalapitiové, kteří mne adoptovali, nemají ani kolové chýše ani nesídlí vysoko nad hladinou řek. Jejich osada je však daleko od řeky Kuluene, horního toku  Río Xingú, velkého přítoku Amazonky. K řece chodí denně pro vodu či se koupat asi kilometr. Ani oni netrpí záplavami, neboť vědí, kde osadu postavit. Kdyby ji postavili špatně, „díky“ špatnému rozhodnutí náčelníka, a osada by byla zaplavena, tak by náčelník okamžitě přestal být náčelníkem. Jenže tak hloupí náčelníci v Amazonii asi vůbec nežijí.