Co nám k dnešku říkají indiíánské mýty? aneb Našlápnutí ke konci evropské civilizace..

Indiánský svět je od našeho uspěchaného přetechnizovaného světa, kdy se každý žene a dere za úspěchy a vítězstvími, na které se za chvíli zapomene a zmizí pod prachem dalšího pachtění za pohodlnějším a bohatším životem své osoby či svých dětí, nebo se alespoň snaží v obrovské konkurenci okolí co nejlépe přežít, i když mnohdy za cenu lží, násilí, podrazů, klamů a podvodů, svět zcela jiný. Mí indiánští přátelé, šamani, náčelníci, stařešinové, ženy i děti mne postupně přesvědčovali, i když zcela nevědomě a necíleně, že vlastně všechny jejich životní a denní aktivity, včetně celého životního prostoru až do posledního kamene, dešťové kapky či listu, jsou pro ně posvátné, mytické, což se u nás po mnoha revolucích nedá vůbec ani zdaleka říct. Ba právě naopak. Pro nás není posvátné už vlastně nic. 

Málokdo z nás ovšem dává těmto mýtům a jejím mytologickým informacím nějaký význam. Všeobecně se má za to, že se jedná o dávno, pradávno překonané znalosti, pověsti, pohádky, které nám nemají co říct, natož jedná-li se třeba o mytologii pro nás divošských indiánů amazonských pralesů či dávno vyhynulých civilizací jihoamerických And. Cítíme se nad ně povzneseni, i když nemáme být mnohdy na co hrdi. Velice často totiž v složitých mytických příhodách, historkách, legendách či praktikách jejich vykladačů, tedy šamanů, kněží a stařešinů, pozornější čtenář nalezne neobyčejné moudrosti. Bohužel k tomu, aby bedlivý čtenář více pochopil zakódované informace pradávných mýtů dávných národů Jižní Ameriky, potřebuje něco, čeho se nám nedostává. Nejde o peníze, ale o čas. O čas, věnovat se chvíli čtení památek moudrostí těchto etnik, neboť v jejich mýtech a rituálech, které s tím souvisí, je uložena jejich kultura jako v trezoru. Jde jen o to najít tu chvilku času a ten správný klíč a zjistíme, že nejsme jediní schopní a chytří a rozumní na této planetě a že jimi také zcela jistě byli i dávní obyvatelé And, Amazonie, Gran Chaka či Ohňové země, kteří se snažili tisíce let pochopit smysl života, jeho krásu a jeho cíl. I oni si dávali stejně hlubokomyslné a filosofické otázky jako my: Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme? 

Miliónům z nás je to, jak se zdá z všedního hemžení a pinožení, úplně jedno, ale jistě se mezi námi najdou tací, kteří se nad tím zamýšlejí a jim také věnuji tyto řádky. Chtěl bych jim vzkázat, že jihoameričtí indiáni vytvořili velké kultury a civilizace, pouze jejich hodnoty byly a mnohdy ještě jsou jiné než ty naše. Jejich úhlem pohledu na svět byl duchovní rozměr a to v každé i sebemenší každodenní činnosti. Vše bylo posvátné, vždyť existence našeho života je vlastně posvátný zázrak, který si vždy uvědomíme, až když jej ztrácíme. A právě proto posvátné pro ně nebyly jen náboženské obřady, ale i příprava jídla, pěstování kukuřice, stavba domu, výchova dětí, rozmnožování, láska i boj, narození i smrt, vše, co je součástí lidské existence. Materiálno bylo a je pro ně až opravdu na posledním místě. Jistě, měli například i zlaté předměty, které vyráběly, shromažďovali a používali, ale pravým důvodem nebylo akumulování světského bohatství, ale oslava vesmíru a božstev, snaha o získání jejich náklonnosti, aby celý kosmos fungoval k jejich vzájemně spokojenosti, a proto to nebyl předmět k vzývání pozemského bohatství. Tímto bezduchým bohatstvím se tyto vzácné archeologické artefakty staly teprve až nyní pro nás, pro naši hamižnost a chamtivost, která vše počítá a oceňuje finančními částkami. Jihoameričtí indiáni své bohatství viděli v harmonii života s přírodou, do které logicky a pro nás kupodivu, počítali i celý vesmír. Své bohatství viděli v toleranci a svobodě každého jednotlivce. 

To vše nám otevírá jejich mytologie, na jedné straně závratně jiný svět, i když v zásadě jde o stejný princip existence jako všude na Zemi. Avšak zcela pochopit indiánské mytické myšlení a jejich mýty není navíc vůbec snadné. Jedná se o mytologii implicitní, to znamená, že je úzce spjatá s reáliemi zdejší přírody, zvířat, rostlin, počasí, hvězd, ale i samotných aktivit indiánů, rybářství, sběračství, lovectví, pěstování plodin, ruční výroby, obřady a slavnosti. K snaze porozumět mytologii Jižní Ameriky je zapotřebí hlubokých znalostí těchto skutečností. Implicitní mytologie se projevuje ve všech těchto aktivitách a stavech věcí, protože není u indiánů rozdílu mezi profánním a náboženským světem, a proto bez etnologických, etnobotanických, etnozoologických, etnoklimatických, etnoastronomických, atd. znalostí zdejší kultury nelze metaforami a symboly zahlcené mýty dešifrovat a porozumět jim. Jinak se z mýtů stávají pouze umělecká díla orální literatury, úsměvné bajky o zvířatech, legendy a pověsti. 

Zdejší mýty se zpravidla vztahují k prapočátkům, apokalyptickým zánikům a transformacím. Už i sama forma je pro nás nesrozumitelná a vzdálená naší logice a našemu racionálnímu myšlení: „Narodil se muž-pták. Byli čtyři.“ Pro Yanomamy ze severní brazilské Amazonie je to zcela srozumitelné a jasné. Naše racionálno je tak omezené, že to nemůžeme logicky zkousnout. Díky několika významným kulturním antropologům, vynikajícím znalcům jejich života, se podařilo rozšifrovat indiánskou logiku, jakoby zakódované metafory a přirovnání vycházející ze zákonitostí jejich životního prostředí, a tak se nám odkryly jejich tajemně skrývané moudrosti. Byl to především Stephen Hugh-Jones nebo famózní Claude Lévi-Strauss, který svými objevnými studiemi a rozbory, založenými na mnohaletém pobytu mezi amazonskými indiány, vystopoval právě v tak pro ně typických transformacích mezi zvířaty, rostlinami, kameny, lidmi, hvězdami a věcmi onen přechod od přírody ke kultuře. O tom vlastně každý mýtus v podstatě je. Trefně to pojmenoval v názvu jednoho dílu svých slavných Mythologica: Syrové a vařené = Příroda a kultura.V každém mýtu francouzský vědec objevil zašifrované, běžnému čtenáři skryté a utajené příbuzenské vztahy, lidské vlastnosti, kosmické propojení se Zemí i zásvětím, správnost běhu věcí či lidské chyby. Žádné pouhé vyprávění bájí, to by byl závratný omyl. Je v nich nejen moudrost o vztahu člověka k Zemi a ke kosmu, o tom, jak se má chovat k svému okolí včetně hvězd a souhvězdí. V této souvislosti náš šokuje, že běžný pralesní indián, pro nás divoch a barbar, rozeznává na 200 hvězd a 50 souhvězdí. Kolikpak jich znáte vy? Jenže to právě indián potřebuje k správnému zařazení do celého složitého soukolí Univerza. 

Mýty obracely indiány k posvátným archetypům a také ke smiřování se smutnými okamžiky života. V mýtech indiáni viděli reálnou minulost svých prapředků, což vyžadovalo citovou a rituální angažovanost. Ty jim osvětlily jejich původ, odkud přišli, jejich zvyky a životní prostředí a tak je umístili, kam patří, čím jsou. Třetí otázku řeší mýty o záhrobním světě, kam všichni směřujeme hned od narození. Už tehdy šaman otevírá na novorozeněti u kořene nosu metafyzický otvor pro odchod duše do zásvětí. Při narození myslí na smrt. Smrt brali jako nedílnou součást života a tak oba fenomény spojovali v jednu cestu. Mýty šly až na samé jádro lidských činností. Mužské činnosti a záležitosti označovali jako tvrdé: penis, flétny, zbraně, kánoe, stavby, ale patřilo tam i sucho a oheň. Ženské součásti a aktivity byly měkké: menstruční krev, vařené jídlo, košíky, ženská prsa, vagína, ale je tam i vlhko a voda. 

Mýty v sobě nesou jak zakódované poselství o minulosti etnik a jejich kultuře, ale jsou i zjevným mementem v oblasti výchovné. Vyjadřují základní city, jako lásku, nenávist, pomstu, přinášejí životní normy chování vycházející z podmínek životního prostředí, tak jak je známe třeba z křesťanství. V mýtech o iniciaci a první menstruaci se proto můžeme dozvědět, že dívky mají zůstat pannami do první menstruace a chlapci do iniciace. Když jsou dívky rituálně nebo jen symbolicky “otevřeny”, jsou zároveň šamany nabádány, aby řádně kontrolovaly své otvory: 1) ústa, aby neprozrazovala tajemství, neklevetila a nedávala příliš otázek, 2) oči, aby neviděly posvátné věci určené jen mužům, 3) vagínu, aby nebyla promiskuitní. Avšak i muži musí kontrolovat své otvory ze stejných důvodů, takže mytologie má zde zcela jasný výchovný element. Mnohé mýty mají silný sexuální podtext. Velmi rozšířené jsou například mýty o vagíně a o penisu. Mýty vyprávějí třeba o záletnících, kterým se penis neúměrně prodlužuje na kilometry, jen aby dosáhli svých milenek, zatímco jiné mýty hovoří o koitu jako o „jíst penis“ či „jíst vagínu“. Mýtus o zubaté ženské vagíně je také všeobecně rozšířen. Odvážný kulturní hrdina musí nebezpečné zuby v druhé pusince, která pojídá penisy, vymlátit a nechat tam jen jeden, jinak by lidstvo vyhynulo. Ale navěky z ní mužům zůstane jistý strach: co kdyby. Ano, indiáni vidí sex neposkvrněný našimi předsudky. Například podle indiánů Desana v kolumbijské Amazonii má děloha celou řadu symbolů. Může jím být dům, kánoe, nádoba, tůně, kde žijí ryby. Penis znamená narození a komunikaci s božstvy, která se děje prostřednictvím pronikání penisu do velké dělohy Kosmu. Tedy i tak, jako když mrtví jsou pohřbíváni do hliněných uren v tvaru mužského orgánu. Dalším příkladem je střecha domů indiánů Kogui ze Sierra Nevada de Santa Marta v tvaru otevřeného deštníku. Na jeho vrcholu je otvor, který je indiány považován jako vulva, vstup do dělohy Velké Matky, Kosmu. 

S mýty se jejich děti začaly seznamovat v přípravě na iniciaci. Při samotných obřadech budoucí člen dospělé komunity procházel těžkými fyzickými zkouškami, drogovými halucinacemi. Za pomoci šamana zažil i svou vlastní smrt, jako největší zkoušku i poznání, aby pochopil život a mohl jej bez rozmýšlení položit za svoji komunitu. Každý z noviců prožíval tyto útrapy, jakoby to byly hrdinské činy dávných mytických prapředků, dávných mytických hrdinů. Mytologie zde byla a mnohdy ještě je učebnicí lidské existence od narození přes smrt po záhrobní působení. 

Mytologie například Inků obsahovala hlubokomyslné filosofické myšlenky, za které bychom se ani dnes nemuseli stydět. Centrálním pojmem světonázoru Inků byla pacha, časoprostor. Pacha představovala kosmos odvozovaný od všech elementů, které lidé oceňovali svými smysly, intuicemi a myšlenkami. Uvnitř tohoto konceptu byly tři sféry, které na sebe vzájemně působily: pachakamak - duchovní život, pachamama - materiální život a pachankamachaňa - sociální život. Pachakamak v sobě soustřeďoval všechny neviditelné síly přicházející z kosmu. Tyto síly dynamizovaly celý život, ale bylo mu těžké porozumět. Pachamama byla jeho ženou a božstvem plodnosti. Její působení na lidskou existenci bylo tedy materiálního charakteru, a proto bylo lidmi spíše chápáno, neboť s ním přicházelo do každodenního styku. Poslední sféra Pachankamachaňa se obracela na život uvnitř lidské společnosti, která sdílela tento časoprostor, aby život a rozmnožování bylo možné. Z tohoto spojení vyzařoval Pachankari, skutečný život. V něm se setkávaly všechny techniky a technologie nutné pro pokračování života včetně sociální, materiální i duchovní reprodukce, ať se jedná o zemědělství, umění nebo rodičovství. Šlo tedy o evolutivní spirálu lidské existence. Lidé se v tomto konceptu nacházeli v jistém stavu vědomí své vlastní kvality, takže vznikla duchovní svoboda umožňující lidem z And vnímat se jako mikrokosmos, který je reflexí makrokosmu. Toto vnímání světa nebylo tedy antropocentrické, a tak docházelo k harmonii mezi mikrokosmem a makrokosmem. 

Mytologie zemědělských kultur chápala úrodu jako plod hierogamie, posvátného manželství. Půda byl ženský element, semena byla božská a déšť byl spojením s nebesy. Nebylo neobvyklé, že se indiáni, například kolumbijští Muiskové, v době sázení či v době neúrody, věnovali rituálnímu sexu bez ohledu na rodinné či společenské vztahy a závazky. Tehdy náčelník vyhlásil sexuální orgie, při kterých se vzájemně ukájeli všichni bezohledu na svůj sociální původ. Cílem bylo potřísnit půdu mužským semnem a tím ji dodat sílu, plodnost a aktivovat plodnou energii půdy. Po skončení těchto slavností se každý zase vracel do rodinného kruhu a nadále dodržoval povinnou věrnost. Je logické, že falus byl posvátný ve všech indiánských kulturách, byl opěvován a stavěly se mu velké kamenné plastiky. Španělští dobyvatelé se proto jistě divili a byli pohoršeni, když například na hlavním náměstí mayského Uxmalu se tyčila kamenná plastika asi třímetrového penisu. Jejich pruderie zapříčinila zničení této ústřední plastiky. V kolumbijském městě Tunja dodnes stojí možná nejvyšší kamenný falus, osmimetrový gigant, který byl údajně součástí Chrámu Slunce polomytického vládce Goranchachy. Z chrámu, který Španělé zcela vyvrátili, zbyl jen kruh kamenných základových patek. Astronomická observatoř Muisků nedaleko Villa de Leivy se skládá jako naše Kounické řady z několika řad kamenných monolitů, které však mají tvar posvátného falusu, symbolu plodnosti. Vše mělo svůj mýtus. A právě úroda byla jakýmsi zjevením duchovní energie, epifánie. Tak jako žena rodila v bolestech, tak i úroda se získávala námahou, potem a krví. Sám kulturní hrdina, který přinesl lidem všechny původní znalosti, po strastiplné cestě světem, při které docházelo k desítkám a desítkám transformací, umírá. Právě transformace je hlavním znakem zdejších mýtů, jakoby naznačovala neustálou změnu a obměnu v přírodě, růst, sklizeň a smrt. Smrt nikdo neporazí, jenže smrt není konec, což je cítit a chápat z většiny mýtů. Samotná konfrontace se smrtí vede k duchovní obrodě, je jako ořezávání stromů, které vede k úrodě. Ze smrti roste život. A to je základ mýtů a rituálů, které je prezentují. A to je i jejich memento, které nám říká, že to nejsou jen nesmysly do starého železa. 

Právě toto naše pohrdání a přezírání k těmto věcem, vede k postupnému vytrácení posvátnosti a tajemnosti z našeho života. Mnohem více se věnujeme svému stále se zvyšujícímu blahobytu než péči o duchovní rozměr našeho světa, o duchovní statky a vlastně i o naši duši. To je cesta postupného duchovního vyprazdňování celé naší civilizace, která běží již pár století. Je přirozené, že tento uvolněný prostor doslova nabízíme vlivům jiných kultur a civilizací, které jsou vůči našim křesťansko-židovsko-antickým tradicím cizí. Je to našlápnutí ke konci evropské civilizace.