Na jihoamerickém politickém poli došlo k tajemnému zvratu. Dva největší ideologičtí nepřátelé a političtí soupeři Kolumbie a Venezuela se bratří kde mohou. Co se to děje?  Kolumbie, tvrdá bašta USA v Jižní Americe. Venezuela, tvrdá bašta revolučního  bolivariánského socialismu 21. století v Latinské Americe. Kolumbie, vzpírající se rozpínavosti socialistických chapadel. Venezuela, vývozce revoluce s hesly Marxe a Lenina. Kolumbie bojující proti narkomafii a marxistickým guerillám FARC a ELN za logistické a technologické  pomoci USA.  Venezuela, militantní nepřítel USA a prakticky vůdce světového antiamerikanismu. Kolumbie orientovaná výrazně pravicově je po mnoho let hospodářsky úspěšná, kdy vlastně nezažila žádný větší ekonomický pád či krizi. Venezuela s příchodem Chávezovy  politiky socialismu, ostatně jak už to tradičně v této levicové orientaci bývá zvykem, sice  halasně mluvila o zájmech lidu, ale ten spíš upadal do stále větší bídy a materiálního i duchovního nedostatku. Docházelo k většímu a většímu rozvratu hospodářství země díky boji proti místní buržoasii a zahraničnímu kapitálu, jejichž úlohu nebyla schopna nahradit. Kolumbie zvlašť v době Uribeho vlády výrazně snížila nejen moc a rozpínavost guerill a narkomafií, ale i obecné kriminality. To potvrzuje zvyšující se příliv turistů či zahájeni letů Lufthansy do Bogoty. Naopak Venezuela představuje v posledních deseti letech rapidně se zvyšující vzestup pokoutních aktivit, šmelin, narkoobchodu, korupce a pouliční kriminality. Právě proto se dramaticky propadl turisticky ruch. Ten býval vždy vysoký, protože Venezuela je nádherná země a všem zájemcům o přírodní krásy a zajímavosti má co nabídnout. Právě sedím v jedné turistické ubytovně, kterou každoročně právě v těchto uplynulých deseti letech navštěvuji a je to znát na první pohled. Dřív byla narvaná turisty z celého světa včetně spousty Čechů. Postele i zavěšené sítě hamaky. Jezdilo se  na Roraimu, do delty Orinoka, do Narodního parku Canaima, na vodopády, na stolové hory "tepui", k indiánům na řeku Cauru. Dnes tu jsem sám.  Jeden Francouz právě včera odjel se slovy: " Rychle pryč, bojím se zde, jedu raději do Brazílie." Je to  velká škoda.
 
Kolumbie s bývalým prezidentem Álvarem Uribem a ministrem obrany Juanem Manuelem Santosem uštědřila guerillám v době své vlády 2002-2010 velké, doslova historické rány. Mimo jiné rozkrývala i dvojakou Chávezovu politiku vůči těmto teroristickým organizacím sužujícím Kolumbii skoro padesát let. Stále více ukazovali, že Venezuela je podporuje, nabízí své území jako jejich azyl, odkupuje drogy za výměnu zbraní, přátelí se  s jejich vůdci, kteří  se považují  také za bolivariánské revolucionáře, za chávisty. Tato tvrdá obvinění samozřejmě prohlubovala vzájemné nepřátelství, které stále gradovalo. Caracas  horečně nakupoval zbraně v Rusku za miliardy dolaru, realizoval válečné manévry s ruskými námořními silami. Harašení zbraní a dokonce vyhrožování preventivním útokem válečného letectva s bombardováním  kolumbijského Karibiku bylo  prý svatým právem Venezuely  před nebezpečím rozpínavosti Ďábla a Satana USA a jeho spojence Kolumbie. Uribe byl veřejně inzultován jako lokaj USA a Santos jako největší  válečný jestřáb a nepřítel bolivariánské revoluce, jako samo Zlo.
 
A nyní jsou Chávez a Santos největší přátelé. Kde mohou se setkávají, poplácávají po ramenech a široce se na sebe usmívají. Politika je věc zatraceně záhadná, ošemetná a tajemná. Copak je za tím mystériem, za zlomem o stoosmdesát stupňů? Určitě to nebylo v tom, ze Santos  přesvědčivě vyhrál nedávné prezidentské volby. Vyhrál je totiž právě proto, že většina Kolumbijců byla s Uribem spokojena a očekávala, že jeho pravá a tvrdá ruka Santos bude v úspěšném uribismu  pokračovat doma i v zahraničí. Debatuji tady o tom s řadou Venezuelců. Jejich názory nemusí  zcela odpovídat pravdě, ale mohou mnohé naznačit. Těsně před koncem Uribeho vlády byl ukončen mnohaměsíční  hon a zátah na skutečného vůdce FARCu, válečného šéfa  jejich sekretariátu, nelítostného krvavého ďábla Jorge Bricena alias  Mono Jojoye. Právě on byl tvůrcem teroru, přepadů, masakrů, únosů, vydírání, žalářování a mučení zajatců. S jeho pádem se do rukou vlády dostala i celá jeho dokumentace jako v případě  jiného vůdce Raúla Reyese před pár lety. Jeho počítač se zprávami, kontakty, jednáními, plány, projekty, rozpočty, s příjmy za drogy, nákupy zbrani, styky se zahraničím jednoznačně ukázaly i na pravé jádro vztahů a styků guerilly s Venezuelou. To už se nejednalo o pouhé domněnky, dohady či zprávy kolumbijské nebo americké špionáže, které Venezuela  vždy smetla ze stolu jako  za zmanipulované v prospěch protirevoluční propagandy. Jednalo se o přiznání těchto vztahů.
 
Po Santosově volbě, po pádu Mono Jojoye, však nedochází k úplnému zveřejnění dokumentů a především k označení Venezuely za spojence guerilly. Právě naopak. Dochází velmi rychle k prvnímu přátelskému setkání obou prezidentů v Cartageně, Perle Karibiku, která měla být mimo jiné také bombardována. A začínají úsměvy. Chávez se náhle mění v nepřítele guerilly a dokonce je ochoten proti ní společně se Santosem bojovat. Venezuelští přátelé se domnívají, že právě pod tíhou usvědčujících dokumentů z počítace Mono Jojoye se Chávez raději obrátil na kramfleku, aby neztratil tvář před celým světem. Z jestřába Santose se stal přítel. Tuto změnu například nádherně dokumentuje přímo signifikantní událost v Brazílii při inauguraci nové  prezidentky Dilmy Rousseffové 1.1.2011. Zde došlo, právě diky Santosovi a dalšímu představiteli jihoamerické pravice chilského prezidenta Sebastina Pinery, k setkání Hugo  Cháveze s Hillary Clintonovou. A byly to po mnoha letech první úsměvy, první potřásání rukou a minutové projednáváni vzájemných záležitostí Venezuely a USA. Tyto minuty například ukončily tlak USA instalovat nového velvyslance v Caracasu Larry Palmera, který byl pro Venezuelu nepřijatelný. Americká administrativa ustoupila a navrhla jiné jméno.
Jistě zde bude hrát i jiná okolnost. Jsem přesvědčen, že jak Uribe, tak Santos byl pod velkým tlakem kolumbijských obchodních a podnikatelských firem, které potřebovaly zlepšení vztahů obou zemi k vyrovnání astronomického venezuelského dluhu za jejich zboží. Venezuela vždy byla největším a tradičním obchodním partnerem Kolumbie a hlavně importérem jeho zboží. Zvlášť pro kolumbijskou nadvýrobu potravin bylo zapotřebí souseda k jejich vývozu. Jenže Chávez léta neplatil a kolumbijští vývozci  zřejmě na svoji  vládu tlačili víc a víc. Je politika nezajímá, jako nikde na světě. Kšeft je kšeft. A vlastně díky tomu je i kolumbijská životni úroveň stabilní a jedna z nejvyšších v Latinské Americe. Stačí přece pár cukrbliku, říct něco na oko, ani úsměv nic nestojí, ani plácání po zádech, že? Ať si tam ve Venezuele mají tu revoluci, socialismus a tak, jen  když se obchody točí. A nakonec i sám Chávez kolumbijské zboží potřebuje, je na něj  téměř životně odkázán. Jeho lid se už pár let vzpamatovává z revolučních hesel, které nic nepřinášejí a z nesplněných slibů o zlepšování situace. Také opozice sílí a studenti se z revolučních pozic vracejí na demokratické. Právě se projednává nový studentský zákon, který má byt přizpůsoben nové socialistické situaci. Má mimo jiné otevřít dveře univerzit  všem a profesory s opozičními názory propustit. Velký nedostatek téměř všeho přinášel obrovskou korupci na všech úrovních. A dovážet třeba špageti z Itálie, jak se Chávez pár let snažil nahradit ty kolumbijské, je nyní prostě drahé.  Zvlášť po nedávném propadu cen nafty. Přímo  školním ukázkovým symbolem je nynější dovoz kolumbijské instatní kávy s mlékem a cukrem v jednom. Dřív jsem ji tady neviděl, až nyní. Nakoupil jsem si ji také při vybavování mé cesty k indiánům do džungle. Venezuelska káva sice také je, ale komodity jako sušené mléko a cukr jsou stále nedostatkové. Snaha vybudovat socialismus slovy a hesly je čím dál silnější, zatímco realita se jen ztrácí. Značka výrobků „Hecho en socialismo“ =Vyrobeno v socialismu místo „Hecho en Venezuela“ =Vyrobeno ve Venezuele, která loni ještě neexistovala je toho zářným příkladem. To jsme si ani my ani Sověti v dobách  komunismu nevymysleli.
 
Samozřejmě, Chávez je liška mazaná a tak se před nastupující opozicí v Kongresu, která bude mít něco kolem 40 %, už pojistil. Ještě "jeho" stoprocentní Kongres mu odhlasoval absolutní moc s prezidentskými dekrety až do konce jeho volebního období v roce 2012. Důvod přišel  opravdu přímo z nebe. Prší. Prší moc a moc, katastrofálně. Loni při mé návštěvě jsem psal o suchu a tím pádem o nedostatku elektřiny, teď o dešti.  Faktem je, že klimatický fenomén El Niňo či v tomto případě La Niňa řádí v obou zemích. Ve Venezuele i v Kolumbii. Jsou to tragédie pro nás nevídané a nesrovnatelné ani zdaleka s našimi záplavami na Moravě a na Liberecku. A tak se Chávez nyní může rychle rozhodovat a nečekat na dlouhá jednání v Kongrese, vydávat dekrety na pomoc postiženým a jednat dle své vůle. A zřejmě nejen v postižených oblastech, ale všude a ve všem. Opozice a lednové prohlášení  Episkopálni konference kritizuje 25 nových prezidentských dekretů, které neřeší nic v prospěch lidu, jako třeba zastavení děsivého nárůstu kriminality či snížení nezaměstnanosti a bídy, a žádá zrušení zákona Ley Habilitante, který mu tyto dekrety umožňuje. Ten Chávez využívá spíš pro restrukturalizaci legální cesty k utužení cesty ke komunismu a soustředění moci v jedné osobě. Záplavy tak využívá k odebírání kompetenci starostu a guvernérů. Faktem však je, že tisíce postižených záplavami flexibilně ubytoval v caracaských hotelích, kde jsem letos jen ztěží našel ubytování. Majitelé se tak podilejí na jejich pomoci ať chtějí nebo ne. Většina však s touto pomoci souhlasí, i když se bude jednat asi o cely rok, než Chávez vybuduje náhradní ubytovaní.
 
V Kolumbii je i napříč stejným katastrofám stále běžný demokratický systém  s celým složitým mechanismem Kongresu, Nejvyššího soudu a vlády, tedy moci legislativní, jurisdikční a exekutivní. Uvidíme, jak oni se poperou s katastrofami, kterých neubývá a jak se nadále bude vyvíjet podivné přátelství dvou ideologických soků na americkém kontinentě vynucené okolnostmi.