• My jsme si před pár tisíciletími „uzákonili“ a zvykli si na lineárnost historie, protože nás to uspokojuje, že stále  vše stoupá kupředu, že i mi stále jdeme vpřed, ni krok vzad. Že stále stoupáme výš a výš, že jsme stále lepší, civilizovanější, výkonnější, chytřejší. Že stále budujeme větší a vyspělejší města, domy, auta, letadla, lodě, rakety, zbraně, počítače. Že se stále více blížíme ku hvězdám, že nás nikdy nic nezastaví. Že stále máme vyšší a vyšší platy, lepší nemocenskou, lepší podpory a že se stále máme lépe a lépe. Chceme mít i úspěšnější a chytřejší děti než jsme sami a v případě, že  budou „jen“ stejní jako my, vadí nám to a bereme to jako újmu. Vůbec si nepřipouštíme, že by to všechno někdy  mohlo skončit.  Raději na to  ani nemyslíme a tak na to nejsme  vůbec připraveni. Lineárnost vývoje neuvažuje o příchodu katastrofy či o cestě k úpadku, a tak si vlastně tímto chápáním vlastních dějin zajišťujeme virtuální klid, žádné chmury ani paniku.

 Amerindiáni z celé Ameriky chápali a chápou dějiny cyklicky. Již toto cyklické pojímání vývoje každé společnosti a  i celé civilizace předjímá jistou připravenost na její konec. Na katastrofu, která zlikviduje buď určitou civilizaci nebo určitý región světa, v jejich představě celý svět. A tak, jak je každý indián od narození připravován a smířen se smrtí, kterou považuje za přirozenou část života a ne za žádný konec, tak je i připraven na závěr celé jejich civilizace, která prostě někdy musí přijít. A ta v dávných mytických dobách už  přišla několikrát. Indián proto nepanikaří ani není chmurný a v klidu přijímá svou smrt i konec světa. My ani jedno.

            Vysvětlení je pro ně jednoduché. Lidé se za čas zpronevěřili jim daným zásadám života od jejich Stvořitelů, od jejich božstev. Jednoduše je zklamali. Stvořitelé se rozhodli vymýtit své dílo a začít znova s myšlenkou, že ti noví budou lepší, že si budou vážit své existence na Zemi a plnit své funkce. Bohužel lidská přirozenost po čase odmítá i samotný ráj. Začne mu v něm být úzko, cítí se sevřen, chce poznávat vše jiné včetně Zla. A tak se člověk, tedy i indián, zase dostává na šikmou plochu a začne se protivit zásadám, pro které tady existuje, ať již je jako věřící dostal od svých Stvořitelů nebo nevěřící od Matky přírody a  evolučního vývoje. I my se jim již dlouho protivíme a to tak, že velice. Jenže ten indián je připraven, právě díky svému cyklickému vnímání světa, na cokoliv a my ne. A jako je smrt jedince  součástí každého života, tak i katastrofy jsou součástí lidských dějin.

            Indián se smrti nevzpírá. Má-li zemřít, zemře s radostí a s úsměvem na tváři. My se smrti vzpíráme a obáváme už jen proto, že nevíme, co nás čeká. Ten indián ví dobře, co ho čeká, a proto je v klidu a v pohodě. My se děsíme a vymýšlíme si nejrůznější léky a operace jen abychom tu ještě chvíli byli, bez ohledu na to, že tím vlastně ničíme  náš lidský genofond. Indiánský šaman sice také léčí a bojuje  o něčí život, ale jen dokud může. Nic neláme přes koleno a nesnaží se zachránit život za každou cenu jako my. Nejde-li to, nevadí, tělo zemře, ale on hlavně zachrání duši a dovede ji na správné místo v jiném světě.

            Lineární chápání lidských dějin je logická hloupost. Nic  nemůže jít stále v lince vpřed, dál a dál. Někde to přece musí mít logický konec, že?  Cykličnost je naopak mnohem logičtější.  A jak i sami rádi říkáme, dějiny se opakují. I  civilizace vznikají, stoupají a padají. I my padneme, protože už dlouho až bezhlavě jsme stoupali. A čím rychleji se stoupá, tím rychleji se padá. Zvlášť když už nic není pro nás svaté či posvátné, tajemné, mystické, když už nemáme před ničím úctu a vlastně  považujeme sami sebe  za Tvůrce a Tvořitele světa. To pobouzí nejen pravé Stvořitele, jestli na ně věříme, ale  i tu Matku přírodu.

            Naším odtržením od přírodní reality nechápeme už mnoho souvislostí ve světě. Ten svět nám totiž mnohdy avizuje jisté změny, zlomy i katastrofy. Indián svým mnohatisícovým a neustálým propojením s přírodou i s celým kosmem pochopil mnohé zákonitosti, záhady  a tajemnosti Univerza, které vnímá svými instinkty. Indián vždy pozoroval tu nádhernou harmonie světa, tu cyklickou harmonii, kde se stále vše opakuje jako východ a západ hvězd a planet,  kde všechno  perfektně funguje, a proto logicky přijal i cykličnost lidských dějin, aby se přiblížil k perfektnosti z nebes. A přichází-li nějaká katastrofa, protože i tam nahoře občas  vznikají katastrofy, indián ji umí předvídat podle určitých přírodních změn a znamení.

            Víme dobře, že zvěř má jisté schopnosti a instinkty, kterými jsou schopni předvídat nebezpečí.  Všichni víme, že třeba myši opouštějí potápějící se loď mnohem dřív než  to pochopí námořníci. A indiáni se od zvířat nevyčleňují jako my. Nevyčleňují se ani od rostlinného světa. A právě i rostliny jsou schopny reagovat na blížící se velké, hlavně klimatické změny, potažmo katastrofy.  To už je pro nás zcela „mimo mísu“, tomu už jednoduše nevěříme, protože jsme dávno ztratili schopnosti rozeznávat tyto zákonitosti.

            Klimatický fenomén El Niňo či La Niňa ničí Jižní Ameriku po celé lidské dějiny a nyní začíná ničit i naše regiony, někdy i katastrofálně. Párkrát jsem zažil, jak po záplavách  způsobených El Niňo celé severní pobřeží Peru bylo jakoby spláchnuté: bez silnic, bez mostů, spousty materiálních i lidských ztrát. Před čtyřiceti lety jsem  při své první cestě přes celou Latinskou Ameriku vylovil na Ostrovech žen u Yucatánu čtyři obrovské a nádherné mušleStrombus gigas.  Byla to náhoda? Tenkrát jsem to tak vnímal. A jako pro každého běžného bělocha i pro mne byly ty mušle jen krásný dekorační artefakt, který mám dodnes doma v koupelně. Povrchnost našeho vnímání světa a třeba i právě těchto mušlí je obrovská. Přímo katastrofální. Tací jsme prostě my běloši. Časem jsem se  s těmito mušlemi a ještě seSpondylus sp.  začal stále více setkávat v hrobkách Mayů, Aztéků či močických vládců jako třeba Pána ze Sipánu. Objevovaly se zobrazené na kamenných stélách chavínské kultury, na keramice předinckých kultur Cupisnique, Kotosh, Moche či Nazka. Zdejší kněží ji začlenili do kosmologických představ. Hrály důležitou roli v náboženských či pohřebních rituálech, ale také při přivolávání deště. Jen ti nejvyšší náčelníci, vládci a kněží či šamani se mohli zdobit náhrdelníky, pektoraly či nosními ozdobami z těchto mušlí. Stále jsem nic netušil

             Při mých návštěvách amazonských etnik jsem se s mušlemi Strombus gigas setkával i zde, tisíce kilometrů od karibského pobřeží, odkud je získávali cestou složitých obchodních cest. Pořád mi to nedocházelo, nedoklaplo a ani nemohlo, i když jsem pozoroval šamany, jak na ně hrají, vyluzují táhlé tony a svolávají k obřadům či přivolávají déšť. Mnoho o přírodě bylo u nás zapomenuto. Pořád nám to připadá směšné. Před časem jsem navštívil  prastaré sídliště valdivijské kultury Real Alto na ekvádorském pobřeží. Kultura, která vznikala již před pěti tisíci lety a patří tak k nejstarším na americkém kontinentě. A zase jsem narazil na mušleSpondylus sp.  Peter W. Stahl potvrzuje právě v této lokalitě jejich výskyt ve své publikaci The Zooarcheological Record from Formative Ecuador.

            Pak jsem našel pár  poznámek, které dosud nikdo nebral vážně. Poznámky o znalostech šamanů této kultury, kteří tehdy bedlivě sledovali výskyt mušlí Spondylus sp.v mořských zálivech dnešního Ekvádoru. Vypozorovali zajímavé vztahy mezi mušlemi a podnebím. Anebo jim to řekly přímo tyto mušle? Tak jako duchové rostlin řekli  amazonským šamanům o svých psychotropních výjimečnostech, o čemž již není žádných pochyb? Velice často sami rostliny anebo právě mušle svými tvary upozorňují na své výjimečnosti. I tuto schopnost rozeznávat tato znamení jsme ztratili. Vzhledem k podobností s ženskou vagínou  tyto mořské mušle tehdy ztělesňovaly ženský princip zániku a znovustvoření a staly se posvátné. Zdejší šamani pochopili určitá znamení vysílaná těmito rudými mušlemi.  Byli zřejmě první, kteří objevili souvislosti mezi jejich zvyšujícím se výskytem a blížícími se katastrofami!   Tyto mušle nejenže  svým počtem „oznamovaly“ blížící se deště v prosinci, ale jejich velký výskyt předvídal blížící se klimatickou katastrofu El Niňo. A právě tyto klimatické katastrofy zničily desítky předkolumbovských měst a kultur Jižní Ameriky, ale ne možná jejich obyvatele. Tyto mušle se nacházely od  jižní Kalifornie až  po pobřežní vody Ekvádoru. Tam se rozmnožovaly se zvyšujícím množstvím teplé vody mořského proudu El Niňo, který přinášel deště. Byl-li tento proud teplé vody mocnější, byl i výskyt Spondylus sp. i deště silnější a v případě extrémně silného proudu El Niňo, bylo i množství mušlí obrovské a katastrofa se mohla předvídat. Bylo-li však sucho a zemědělci trpěli, šamani  se vydávali lovit tyto mušle, aby jejich přítomností na obřadech přivolávali blahodárný déšť. Jak prosté, ale dnes je už vše jinak. Mušle Spondylus sp. měly tedy  tuto tajemnou moc, zatímco nyní, napříč se zvyšujícímu tlaku  klimatického fenoménu El Niňo na globální klima nám tyto mušle už nic neříkají. Za prvé nerozumíme  znamením rostlin a za druhé kontaminované vody moře ničí mušle i jejich pravidelný cyklus.

 

            Tehdy šamani upozorňovali svůj lid před smrtícími likvidujícími záplavami. Ten vyklidil své města, zmizel, aby za čas se zase vrátil a postavil jiná města, jiné civilizace, jiné kultury. A tak v celé zdejší oblasti Peru, Ekvádoru a Kolumbii kultury mizely a zase se objevovaly v plné síle. Záhadná vylidnění klasických mayských měst v 10. století mohla mít možná stejný důvod.  Je to pouhá spekulace, ale i zde byli velice moudří a všeho znalí  kněží znající zákoutí přírodních souvislostí. Mayové tehdy zmizeli ze svých měst, aby se zase po čase v plné síle objevili. Prostě se zachránili a vrátili?

            Jsem přesvědčen, že svět nám stále oznamuje přicházející katastrofy, vysílá jistá znamení a signály, ale my už nejsme schopni je vnímat a dešifrovat je. Opustili jsme přírodu, zanevřeli na její tajemnosti a její komunikační schopnosti a vrhli se na technickou verzi s přesvědčením že je lepší, protože  tam je vše pro všechny jasné a jedna a jedna jsou vždy dvě. Každopádně jsme ztratili pradávnou víru v cykličnost života a smrti, úspěchu a neúspěchu, vzestupu a pádu, vzniku a zániku. Každý chce být úspěšný, nikdo nechce umírat, všichni chtějí stoupat a nikdo nemyslí na zánik. Tím jsme se odloučili od předvídání vlastní smrti, kterou indián umí, tak jako od předvídání katastrof.

            Ti poslední, praví, nefalšovaní šamani sedící někde hluboko v džungli a věnující se svému lidu a ne bláhovým turistům hledající drogy jen pro svůj požitek, ti nemají zájem na komunikaci s námi, protože jsme pro ně ztraceni. Tak, jak mi to letos zase opakoval stařešina z kmene Yek´wana Sedewanadó o svých soukmenovcích. O těch, kteří propadli lákadlům naší civilizace a opustili tradice své kultury, o těch, kteří propadli „kouzlu“ alkoholu a množství jídla, o těch, kteří se opíjejí a přežírají, čučí hloupě a nesmyslně na televizi, podléhají spíš komunikaci s mobilem či s politickými stranami než s přírodou  a nesmyslným darům bílého muže. Jakoby mluvil o nás, že?