Bombardovat? Nebombardovat? Totalismus a demokracie

Evropu pořád něco děsí, pořád něco řeší a pořád někomu radí. Těm v Asii, těm v Africe, těm v Arábii, prostě těm ostatním. Jenže při tom řešení nechce nastavovat svoji kůži na trh a pravidelně počítá s účastí USA. Tož jaksi z tradice, z dob dvou světových válek. Jak k tomu ti Amící přijdou? Jugoslávie: Bombardovat nebo ne? Afganistan. Cos ním? Irák a Sadám. K čertu s ním? Amíci ci jini to přece zařídí a pak jim za čas všichni spílají. Arabský svět. Libye. Bombardovat nebo ne? I my k tomu přidáváme svůj hlas, dokonce presidentský. Havel: Bombardovat. Klaus: Nebombardovat. A kdo by měl, pane Havle, bombardovat? Kdo jiný než zase ti Amíci, že? A pak by jim za čas zas celý svět spílal a mezi prvními by byl určitě pan exprezident Havel.

Ale proč se do toho máme furt plést? Jasně. Řady světových agentur se tím bezvadně profilují. A bandy reportérů jak by smet. Prezentují před světem svoji odvážnost a hrdinství v prolézání zřícenin, probíháním mezi svištícími kulkami, dávající rozhovory s revolucionáři, teroristy i totalitními vládci. Jistě, nastavují svůj život, protože jsou to ti, kteří milují adrenalin. Televizní stanice mají zase své žně. A všechno samozřejmě on line! A pochopitelně někde tam v pozadí je i ta zpropadená nafta, která je k čertu jakoby naschvál vždy tam, kde se něco děje, nebo tam, kde se nám nelíbí vlády mocnářů a náčelníků. Ta nafta už měla být dávno něčím nahrazena, aby nás neovládala, jenže to zas někdo asi nechce.

Nechápu, že ti naši politici, rozuměj v euroatlantickém světě, neustále chtějí řešit cizí situace apolitická seskupení, aniž jim pořádně rozumějí. Většina, tedy všichni, politici řeší situace podle volebních období a tak to i vypadá. Typický příklad je z dob velké slávy módní vlny multikulturalismu. Všimněme si, že k této politice velice přilnuli různí levičáci a různé podivné organizace. Ti nám vlastně vygenerovali lidskoprávní průmysl, který je docela dobře živí. A z „multikulti“ se stal doslova moloch! Jasně, Evropa potřebovala po 2. světové válce

pracovní síly. Nejdříve přišli Italové, ale ti se vrátili domu, pak Jugoši, i ti se vraceli, pak však přišli Turci a začala éra „multikulti“. Francie z toho udělala své politikum, které proniklo jak rakovina z levicových intelektuálních sfér i do pravicových stran. Kdo by se postavil na druhou stranu barikády, byl by hned odepsán.

Kdyby se však tehdy zeptali druhořadého nebo začínající odborníka, tedy kulturního antropologa, tak ten by jim to vysvětlil. A nemusel by to být hned Claude Lévy-Strauss. Toho levice navíc nesnášela, protože mu zaprvé moc nerozuměla a za druhé byl konzervativec vyrostlý na konzervatizmu indiánských kultur Ameriky. Ten by jim určitě stanovil mantinely přílivu obyvatel jiné kultury, tak aby se včlenily do naší společnosti a nelikvidovali ji. Protože oni ji opravdu likvidují a ten proces je už těžko zastavitelný. Chopili se ho totiž právě ty síly lidskoprávního průmyslu a není cesty zpět. Leda do pekel, kam zbídačelá Evropa pomalu míří.

Ano, my jsme si vymysleli lidská práva na základě krutých zkušenosti zvlášť z 2. světové války. Původně i ve vybrané společnosti naší první republiky, jako jinde ve světě, byla lidská práva nepsanou součástí tradiční výchovy. Ta nová, uměle vytvořená, vznikla z naší smutné historie jako tragická zkušenost, nutnost. Jenže to není historie jiných kontinentů. To není jejich zkušenost. Oni mají své zkušenosti, své tradice, své hodnoty, své politické a náboženské instituce zformované na základě svého tisíciletého historického vývoje. A je proto směšné, abychom jim na základě našich zkušeností radili, co mají dělat. A jak mají řešit své vnitropolitické problémy. Mnozí si totiž z toho u nás zase udělali pěkný kšeft. Vnucovat jim naše názory na lidská práva či na demokracii, je jako bychom ji vnucovali naši gastronomii. To, co mají jíst v Arábii, v Africe či v Asii. Gastronomie a politika mají totiž stejnou kulturní hodnotu. Jsou to jednotlivé znaky každé civilizace, která k nim dospěla vlastní cestou. A jako nebudou v Africe, v Arábii či v Asii jíst naše knedlíky se

zelím, tak nebudou chtít ani naši demokracii. Roste jim tam jednoduše něco jiného, jako jim tam „rostou“ jiné politické instituce. Determinace životního prostředí je zásadní a od něho se odvíjí všechno. A když jim tam někdo mermocí a pod nátlakem vnutí naši demokracii a lidská práva, tak všechno zkrachuje, vznikne chaos, neovladatelný región přitahující lumpy, sběř a militantní skupiny obyvatel. Ostatně ta naše demokracie není žádná demokracie, jak jsem již mnohokrát v přednáškách a článcích podotýkal. Je to jen náznak demokracie fungující v ohraničených formách, kde si chudák člen komunity vybírá z již vybraného a přebraného a nemá žádné jiné volby.

Takže bombardovat Libyi nebo ne? Ale samozřejmě že ne! Zní to tvrdě pro naše uši. Vždyť je tam přece Kadáfí masakruje! Musíme to zastavit! Nejsem žádný přítel extravagantního revolucionáře, ba právě naopak, ale přesto je to jejich „dělo“! Co my se tam a jinam musíme furt cpát? Jasně, jsou to i ty naše zájmy, což vše činí mnohem složitější a netransparentnější. Je tam právě i ta nafta, od jejíž závislosti jsme se měli už dávno odpoutat. Ceny u našich benzínek jdou nahoru a to nám vadí, že? Takže bombardovat a chytře vše přemalovat na hájení lidských práv. Ale ať to udělá někdo za nás, abychom měli volné ruce k jeho kritice.

Jenže jaká lidská práva v těchto zemích? Třeba si konečně uvědomit, že ne celý svět je po nich žhavý, že je globalizovaný podle nás, že celý svět opěvuje naše výsledky a názory. Lidská práva jsme si jednoduše vymysleli někdy po tom pětačtyřicátém. Uměle jsme si je vytvořili a udělali z nich posvátnou krávu rovnou pro celý svět. Převážná část světa je však jinde, než je ten náš svět euroatlantický. To by snad měli pochopit všichni. A přinášet jim naše práva a demokracii, to je, jako kdychom přišli ke Karlu IV. nebo k Přemyslovcům a vytýkali jim, že se vzájemně vraždí i bratrovražedně. To, že by podle lidských práv dělat neměli. A přesto to v jakési vlastenecké euforii nevidíme, protože se v nich historicky vzhlížíme. A navíc je to už daleko od nás. Jenže v těch afrických a asijských zemích je to pořad tak podobné. Pořád tam mají kmenová či klanová společenství a pořád tam mají jiné zákony a jiné názory na politické instituce, řízení teritorií a trestů než ty naše. Pořád se někde za krádež usekává ruka, jako to bývalo u nás před pár stoletími. Tehdy zloděj neměl žádná lidská práva, tak jako je nemá v řadě současných zemích. Ale tak to prostě je a my tu nejsme od toho, abychom jim to vyvraceli. Či dokonce zasahovali. Kde si osobujeme tato práva? Že jsme si zažili krutou válku? To byla přece zase jen a jen chyba neschopných politiků, kteří do ní zatáhli celou Evropu. Jako tehdy oni s našimi předky experimentovali, aby se udrželi u vlády, tak experimentují ti naši současní vůdci. Za politické chyby se holt neplatí, i kdyby to stálo životy miliónů lidí. A tak politikem může být každý neumětel, jen když má velkou a schopnou hubu.

Často se presidenti euroatlantického světa děsí, jak svým kongresům vysvětlí návštěvu v Číně, když nebudou halasně bojovat za lidská práva v této zemi. Chceme napravovat jejich tradice? Kulturu, která je tu mnohem déle než ta naše? Jejich vývoj někam dospěl. Je to jejich vývoj, jejich vůle, jejich přesvědčení. Že odmítají demokracii, která se zrodila někde v Řecku? Proč by ji měli přijímat? Vědí dobře proč ne. Jak by s ní asi vládli takové mase, aby byla v klidu a nerozpadla se na desítky vzájemně se proklínajících států? Jak vládnout skupinám nepřátelských klanů a kmenů, aby byly v klidu? Samozřejmě tvrdou rukou. Tedy ano, i terorem. K tomu tyto národy dospěly, tak je nechme. Kmenoví náčelníci vlastního kmene jsou naopak až navýsost demokratičtí. To jsem měl možnost mnohokrát poznat na vlastní kůži v Jižní Americe. A ne z knih a cizích přednášek. Avšak ovládat i nepřátelské kmeny a vytvářet jakási nová seskupení kmenů, konfederace, předstátní útvary, knížectví, monarchie, to je už záležitostí síly a moci, potažmo totalismu či i teroru. Jinak se útvar nevytvoří či budou permanentní rozbroje a války.

Takže v Iráku za Sadáma byl sice teror, v Afganistanu byl sice také teror, i v Libyi či v Egyptě a žádná demokracie. Ale byl tam klid. Asi tak, jako když Přemyslovci ovládli

českou kotlinu a museli k tomu vyvraždit ty, kteří se nepodvolili: Slavníkovce, Vršovce, částečně Pšovany, Charváty a další kmeny a klany. Teror, totalismus, vraždy a potoky krve byly nutným předpokladem vzniku českého národa, českého státu. To nezapomínejme. Jak by se asi Přemyslovcům líbilo, kdybychom k nim přišli hlásat a vnucovat jim demokracii a lidská práva? Asi by nás nejspíš upálili. Vidíte a přesto nám nevadí, že se mezi sebou mlátili, že Boleslav III. nechal vykastrovat svého bratra Jaromíra a jemu nakonec vypíchali oči, svatou Ludmilu uškrtili vrahové od příbuzné Drahomíry, jiní si vyřezávali jazyky. A dokonce se rádi chlubíme jejich dynastií, která založila právní základy českého státu. Jsme na ně hrdí, jak dobývali okolní kraje a rozšiřovali hranice českého království. Dobývali je mečem a masakry. Je to však už dávno a tady ten současný teror vidíme on line.

Jenže ta Libye, Irák, Afganistan a jiné oblasti Asie a Afriky jsou v dost podobné vývojové situaci jakou nás třeba za těch Přemyslovců. Kmeny, klany, rody se tam prostě vraždí, bojují, čímž postupně vytvářejí nějaký budoucí národ, budoucí právní základy. Budou to však jejich zákony a jejich státy. A možná taky dojdou k nějakým lidských právům, možná ne, možná dojdou k něčemu zcela jinému. Bude to však jejich volba a my nemáme žádné právo jim vnucovat naše dějinné hodnoty a výsledky našeho procesu.

Naši politici, konkrétně Merkelová po padesáti letech uznala, že „multikulti“ byl omyl. A tím je vše vyřízeno? Zdá se, že pro politiky ano. Pokus se sice nezdařil, ale pacient žije dál. Ano, páni politici, ale jak dlouho? Tento odpískaný politický omyl totiž znesvětil celou Evropu, která z té bídy už nevybředne. Evropa tím ztratila svoji bitvu. Bitva o Evropu se už odehrává docela jinde. Jen jsme prohráli naši budoucnost. Teď to nikoho nebolí, ale za pár let, budeme možná už na odpis. Jsme slabí, líní, zkorumpovaní, zpohodlnělí, zvyklí na tisíce výhod a sociálních jistot a naši politici jsou ještě slabší. Hlavně moc mluví a vyhýbají se řešení, která odsouvají, aby neprohráli další volby.

I ti naši domácí politici také rádi jen mluví. A klidně na to vyplácávají naše miliony. K čemu, zatraceně, my, náš stát má hodnotit, jak třeba dopadnou volby v Barmě? K čemu, když nejsme schopni řešit vnitřní problémy. Jistě, vždy je příjemnější debatovat o cizích problémech a nedostatcích a pokud možno v dost vzdálených zemích. Takových řečníků se vždy najde hodně. Ministerstvo zahraničních věci ČR zahajuje novou politiku, novou prioritu, tzv. veřejnou diplomacii, přes kterou prý v Černínu nejede vlak. Par milionů rozfofrujeme na pindání řečníků z celého světa především zase z lidskoprávního průmyslu. Zatímco našim ambasádach se v rámci všeobecného šetření přiškrtilo tak, že nejsou schopné řádně presentovat naši zem, naši kulturu a prosazovat se.

Nastává prý období konferencí, kde se bude vykládat o nedostatku demokracie v zemích, které žádnou demokracii nepotřebují. Budeme zvát přednášející z celého světa a hostit, aby nám vše vysvětlili, třeba právě o volbách v Barmě. Připadáme si, jako bychom byli středem svět, který rozhoduje o světovém dění. Chceme být světoví a hovořit do dění všude možně. Za koho se snažíme považovat? Vždyť je směšné vidět naši nicotnost, jak se pinoží na světovém kolbišti hrající si na velmoc. Najděme si své místo na slunci odpovídající našim schopnostem i naší velikosti. Zatímco my pindáme, ti jiní tvoří a budují. Zatímco my vydáváme peníze na konference, honoráře a cestovné přednášejících nic netvořících, jen jakési pomyslné formy naší zahraniční politiky, svět se řítí kolem nás: my do propasti a Čína vpřed. Ti moc nepindají. Jasně, stovky a stovky absolventů humanistických fakult z různých významných rodin musí něco dělat. A v politické harašení se, jak dobře víme, nic nedá zkazit.....

Jako kulturní antropolog uznávám každou rasu, každý kmen, každou kulturu a právo na jejich existenci, na jejich názory, na jejich hodnoty, na jejich pravdu, na jejich zvyky. Usekávají stále ruce zlodějům? Dobře tak. Je to jejich právo, jejich zvyk. Proč se máme proti tomu bouřit? Provádějí ženám obřízku? Že to je bolestivě, že je to pro nás odpudivé? Proč jim to máme zakazovat? Je to přece jejich zvyk, ke kterému nějak dospěli. Prérijní indiáni měli

rituál Tance Slunce. Mladí hoši, kteří procházeli iniciačním obřadem museli dokázat odvahu: nařezávala se jim kůže na hrudníku, za kterou se zasekávaly háky na provazech a jejích těla se pak vytahovala do vzduchu. Asi i to by bylo podle našich názorů považováno za kruté a naše zákony by to zakázaly. Podobně by zakázaly vlastně všechny iniciační rituály, protože všechny jsou velice bolestivé a krvavé, podobně jako třeba pojídaní zemřelých příbuznými, nemluvě o lidských oběti. To vše patřilo k určité kultuře, to vše bylo správné, že se tak dělo. Ale tam u nich, v jejich životním prostředí. Tam to patří, tam je to funkční, ne u nás. Indiáni k nám Tanec Slunce neimportují, ani lidské oběti. Židi na celém světě obřezávají mladé kluky. Nám se to zdá taky divné, ale oni vědí dobře proč a mají k tomu své vysvětlení. Asi takové, jako proč nejedí vepřové, což by nám Čechům vadilo mnohem víc. Jenže oni nám nevnucují obřízku ani nám nezakazují jíst vepřové. Ovšem jen proto, že u nás neplatí židovské náboženské zákony. To zatím nehrozí, ale hrozí nám jiné zvyky a jiné zákony, třeba ty muslimské, jako výsledek nesmyslně otevřených dveří do Evropy a politické preference „multikulti“. Lidská práva, která jsme si kodifikovali, jsou tak stále více zneužívané cizími agresivními kulturami proti nám jako jejich nový politický nátlak.

A tak my zatím řečníme a utrácíme přes pět miliónů na plkání lidskoprávního průmyslu, které nic nebuduje. Zatímco Čína se potichu vydala po čtyřech tisíciletích na pochod. A je nezastaví žádná lidská práva ani řečnění a dokonce už ani ne vojenská síla zbylého světa. Páté kolony mají už po léta snad ve všech zemích světa. Bude nám ouvej. Běloši budou časem nejen na odpis, ale už dnes nám zvoní hrana. Letos jsem se vracel z Bogoty a protože jsem musel přes osm hodin čekat v transitu, seděl jsem dost otrávený na stoličce a v polosnu čekal. Za mnou se zatím hromadil dav cestujících. Neměl jsem ještě ani palubní vstupenku a děsil jsem se, že bude zase nějaký cestovní problém. Že třeba vypadnu ze systému jako před pár lety, nebo mi obsadí čtyři měsíce rezervované místo, protože Air France neví, že čekám v tranzitu a nemohu ven k jejich přepážce. Obrátil jsem se a vyvalil oči. Ten hromadící dav asi třístovek cestujících byl zcela čínský. Jejich pištící způsob mluvy, kdy se zdá, že se stále hádají a křik asi padesátky mrňousů, s veškerým mým respektem a obdivem k čínské kultuře a národu, prostě atakoval moje ušní bubínky. Jednoduše jiná kultura, jiné chování, jiné způsoby řeči, které dráždí naše čidla nezvyklá na tyto tóny. Docela jsem se zděsil, co mne čeká během devítihodinového letu po devíti hodinách nudného čekání.

Konečně přišel někdo od Air France, docela kultivovaný Venezuelec a hned jsem se k němu hrnul. Je v letadle ještě vůbec místo, ptal jsem se. Za hodinu se mělo letět. Ten pán však měl na starosti jen pozemní pomocný personál. Nicméně, když mne viděl, jak jsem nervózní, vstoupil do počítačového systému a vydal mi palubní vstupenky až do Prahy. Měl jsem asi třicátou třetí řadu. Samozřejmě v ekonomické třídě, kam se hrnuly tři stovky Číňanů. V první třídě jsem letěl třikrát v životě, v byznysu asi desetkrát, jinak samozřejmě v té nejlacinější. Vstoupil jsem do obrovské řady k registraci a ověření palubních lístků a k vstupu do letadla. Ten můj neprošel. Zasvítilo červené světélko. Stopli mne a hned jsem viděl všechno černě, což si jako defekt nesu z dob komunismus. Všechno se to ve mne stáhne a mám malou dušičku. Náhle přistoupil kultivovaný pán z Air France jako deux ex machina, usmál se na mne a podal mi nový palubní lístek. Poletíte v lepším, v byznysu, zašeptal a mírně, nenápadně pokynul hlavou k čínskému davu, jakoby chtěl říci: „Tam s těmi přece nemůžete letět.“ Běloch se nad bělochem slitoval.

To je vize, která nás čeká. Čím méně nás bude, tím více si budeme pomáhat, abychom ještě chvíli přežili. Jsme vyčpělá rasa, neschopná bojovat o svá práva, zvyky a svoji pravdu. Svoji dobu světovlády a kolonií jsme si už odbyli. Teď ustupujeme a vyklízíme pole v celé Evropě. Jsme postupně rozmetáváni na kopytech těch silnějších, tvrdších, nelítostnějších. Za čas, si nás naši noví šikmoocí vládci budou možná ukazovat v klecích, jako vzpomínku na dávnou kulturu, jako na novodobé Neandrtálce neschopné přežít nové podmínky. A žádní naši užvanění politici, jednající v horizontu čtyř let, aby se udrželi a bez zájmu o vzdálenou

budoucnost, nás nezachrání. Každý se bojí jen vyslovit myšlenku o současné etnické bídě Evropy, protože lidskoprávní průmysl, potažmo moderní levice, by je rozdupala na padrť. Už jako mladí kluci, jsme si povídali o žlutém nebezpečí a smáli se, že nás utlučou čepicemi. Ty čepice už ani potřebovat nebudou. Stovky vtipů o Číňanech na Václavském náměstí se pomalu stávají skutečností. A zatímco se na horních palubách ještě tancuje a veselí, v dolní strojovně potápějící se Evropy už probublává vnikající voda. Protéká tam už padesát let a stále více.