Je 11. září součástí naší sebedestrukce?

  • Byl jsem v onu dobu, kdy se údajně zvrátily dějiny, v Bogotě. Šel jsem do našeho úřadu na Sedmé avenidě a jako dnes slyším mého řidiče Carlose, že se něco stalo v Americe. Nebral jsem na to moc zřetel, protože pořád se něco děje a já měl v hlavě, že musím dnes zase napsat nějaké hlášení do Černínu.

Tehdy jsem neměl v kanceláři ani televizi ani rádio. Vlastně na celé naší ambasádě jsme nic podobného neměli. César se sekretářkami Gladys a  Evitou vše viděli u vrátného v domě v přízemí. Ten měl televizi, my ne. Já jsem tehdy přišel do kanceláře a povídání mého šoféra jsem stále nebral moc na vědomí. První stále opakované záběry jsem později vnímal jako nějaký akční film, seriál a velice dlouho mi trvalo, než jsem prohlédl a dostal se do reality. 

Desítky podobných filmů, kterých Američané chrlí o svém vlastním konci, zaplavují celý svět.  Připravují nás na to. Jistě, je to momentální móda: katastrofy, konce světa, tragédie lidského rodu. Každý konec století si něco podobného zažil, jenže nyní na tom ty různé holyvůdy točí své milióny, chiliasmus nechiliasmus. Čím větší hrůza, tím větší tahák, tím větší zájem zvlčilých diváků. Anebo úchylů užívajících si na potocích kečupu, na skomírání jednotlivce i celého lidského rodu? Humanismus jako by spadl do  propadliště dějin, je  minulostí. Takže náš nečeká nic jen záhuba? Po sterilním postrealismu a dalším post čehosi přichází jen zájem o hrůzy.

11. září tento zájem převedlo do reálie dneška. Moje babička by možná řekla, přivolali jsme si to sami. Kdo s čím zachází, s tím také schází. Je to smutné, tragické, nehumánní, ale je to tak. Šílená fantazie a obrazotvornost umělců, vědců, spisovatelů sci-fi od dávných dob Julese Verna nám leccos nastínila a leccos se uskutečnilo. Výjevy řícených newyorských ulic jsme  už viděli v mnoha filmech a četli v mnoha knihách.  Myšlenky předcházejí skutečnost. Nic to ovšem nemění na tom, že záhuba lidi láká.

Nejlépe ovšem před „bednou“ v bačkorech na nohou a s vychlazeným lahváčem v ruce. Faktem však zůstává, že zánik jako takový obecně přitahuje lidi víc než zrod. Jakoby ten konec měl větší grády pro naši obrazotvornost, pro naši fantazii, pro záběry kamer, pro 3D. Vždyť i ti „moji“ indiáni mají více mýtů o zániku lidstva než těch o jejich vzniku. Ne však o konci světa. Ten podle nich bude vždy pokračovat dál, jen ti lidé, kteří se neosvědčili, kteří  se zpronevěřili zásadám své existence, pro kterou byli stvořeni, zmizí. Jejich mise tady skončí, aby přišli lepší.

Běžného člověka však 11. září nezmění. Je a bude stále ten stejný homo sapiens, který se otřese, zvlášť, když  ty obrázky přicházejí z daleka. Zpoza Velké louže. Mnozí z nich to naopak  berou jako vzrušující akci, o které někdy četli. Nezmění je to. Budeme stále stejní. Nebudeme lepší. 11. září ani jiná mementa, která nás jistě čekají v podobě  nejrůznějších katastrof, ať již uměle nastražených nebo přírodních nás nezmění.  Naše euroatlantická civilizace je sebedestruktivní, 11. záři je pouhé intermezzo. My vlastně sami sebe ničíme už pěknou řádku let a neustaneme, dokud toho nedosáhneme. Jsem přesvědčen, že vše, co nyní děláme, je cesta "zarúbaná".

Jakýkoliv vynález, ze kterého se dnes lidi radují jak malé děti, nás přivádí rychleji k tomu konci. Ve všem je skryt  náboj zneužití, sebedestrukce. Jinými slovy jakýkoliv pokrok, tedy krok dál, je krokem ke konci. Vymysleli jsme si mrakodrapy a letadla, že? Vymysleli jsme si atomové a jiné štěpení, že? Vymysleli jsme větší a větší rychlost aut a motocyklů, že? Vymysleli jsme si stále větší tankery a různé Titaniky, že? Vymysleli jsme si biomechanismy a roboty, že? Stále chceme mít všechno větší, vyšší, rychlejší, mocnější bez ohledu na nějaká lidská pravidla a normy vycházející z esenciálních pravidel všech věrouk světa. Takže musíme počítat, že se nám to někdy obrátí proti nám.

Nesouhlasím s vývojem této civilizace asi tak jako nesouhlasil Claude Lévi-Strauss. Slavný etnolog a filosof odjel  mezi tak zvané divochy, pralesní indiány Brazílie, a po čase  začal porovnávat. Došlo mu, jako došlo i mně, že tito lidé stále žijí čistě a transparentně, jak se sluší a patří na lidský rod. Žijí takový život, k němuž byli stvořeni božstvy nebo se k němu vyvinuli. Nezpronevěřili se tomuto krédu, těmto normám a zásadám, které nám všem byly dány do vínku, ani za několik tisíc let existence jejich civilizace. 

Tato pravidla nás mají „držet na uzdě“, abychom měli stále na paměti, proč jsme tady. A když C.L.S. začal porovnávat život těchto „divochů“, tedy jejich civilizaci s tou naší, nutně došel k tomu, že my se mílovými kroky vzdalujeme lidské přirozenosti, že se jí bezohledně zpronevěřujeme, že nemáme na paměti výše uvedené zásady, pravidla a normy. V poslední době se jim spíš vysmíváme, protože nám není nic svaté. Ano, řítíme se někam, aniž tušíme kam. Někde jsem někdy napsal: „My máme vše a chceme mít stále víc bez ohledu na následky. Jsme víc a víc agresivnější než si myslíme, i když chodíme slušně oblečeni a upraveni v kravatách, domnívaje se, že ti agresivní chodí polonazí a pomalovaní barvami.“

C.L.S. jistě viděl tu naší nenasytnost a chamtivost, která nečiní z naší budoucnosti velkou jistotu. A když nás  NASA ubezpečila, že v roce 2012 nenastane konec světa, jak si vypočítali konec pátého cyklu světa jiní indiáni, Mayové z Mexika, věříme, že zase můžeme roztančit paluby Titaniku. Jistě, několik cyklických světů a zrodů různých lidstev a jejich zkázy, kdy se zpronevěřili tomu, proč byli zrozeni, proč je jejich božstva stvořila, je zcela mimo naše chápání. A je to jedno, jestli jsme  udělali rokem 2012 špatný přepočet z mayských kalendářů anebo ten rok padne až do dalšího století.

My jsme přesvědčeni, že lidstvo se vyvíjí lineárně, stále kupředu zpátky ni krok, stále za lepšími a světlejšími zítřky, stále bohatší, chytřejší, rafinovanější, virtuálnější, ale tím i stále nebezpečnější, zlejší, podlejší, a tím pádem i  více a více sebedestruktivnější. Dá přece rozum cvičené opice, že neustálý růst vzhůru je nesmysl, že někdy to „padne na hubu“.  Jistě, opáčí mi však s pošklebkem všichni, to máme žít v nějaké pralesní chýši, do které se  nestrefí žádné letadlo? To jistě ne, ale pak musíme počítat i s tím, že amazonští indiáni prostě 11. září nikdy nezažijí, zato my ano. Všechno něco stojí. Auto se nabourá. Letadlo spadne. Atom bouchne. Mrakodrap se zřítí. Tanker se rozlomí. Mobil i televize září. Lék se změní v jed. Příroda se na nás zlobí. Naše chamtivost a nenažranost někoho rozlítí a dá nám za uši…..