Che Guevara: idol svobody nebo zabiják?

  • Pro všechny mladé na celém světě se stal Ernesto "Che" Guevara symbolem, ikonou svobody a vzpoury. Pro druhé byl nelítostný zabiják svých odpůrců. Kde je pravda? V knížce jeho manželky? Anebo v rudé kořalce zneužívající jeho jména. Asi těžko. Byl prostě rozporuplná osobnost.

Když jsem v lednu 1969 připlul do Rio de Janeira, netušil jsem, jaké si tam zažiji politické dýchánky. Bydlel jsem v zatuchlé studentské ubytovně v staré čtvrti Lapa a po celodenní šichtě číšníka jsem do rána diskutoval o revoluci se studenty od Chile po Haiti. Byly to bouřlivé debaty. Studentů bylo hodně a vůbec mi nevěřili. Ústřední postavou už tehdy byl Che Guevara.

Byl sice  teprve patnáct měsíců po smrti, ale jeho kult již byl nepřehlédnutelný. Byla to stoupající ikona levicového, či lépe řečeno revoltujícího  světa. Nebyla to pro setkání zrovna vhodná konstelace hvězd, neboť já jsem si zažil dvacet let komunismu s čerstvou zkušeností sovětské okupace a mládí Latinské Ameriky bylo nažhaveno ve prospěch komunismu. Latinskoamerickému nadšení pro revoluci  bylo jen těžko odolávat. Žádný argument nebyl dost dobrý ani silný. Nevěřili naší tragické zkušenosti na vlastní kůži, raději věřili své hvězdě nesoucí komunistické  ideály na hlavni pušek. Tehdy jsem prohrál. Che měl vždy pravdu.

Che Guevara  měl a stále má obrovské charisma. Proč? Byl mladý, pohledný, usměvavý, příjemný a vzpurný  jak holywoodská hvězda James Dean.  Jako mladý nasedl na motorku a projel celou Latinskou Ameriku. Zamiloval se do ní a pro množství bídy, kterou viděl, se rozhodl přinést ji lepší budoucnost. Já jsem také projel celou Latinskou Ameriku stopem a také jsem se do ní zamiloval.

Viděl jsem nejen tu jejich bídu, ale i tu krásu místních obyvatel, jejich kulturu a životní radost, kterou ani my přes  naše bohatství nemáme. Jenže Che Guevara, ten argentinský „kámo“, ač lékař z dobře situované rodiny z Buenos Aires, propadl navíc dalšímu lákadlu: ortodoxnímu marxismu-leninismu.  V jeho životě nastala celá řada rozporů a paradoxů.  Pro všechny mladé na celém světě se stal symbolem, ikonou svobody a vzpoury. Pro druhé byl nelítostný zabiják svých odpůrců. Kde je pravda? V knížce jeho manželky?  Anebo v rudé kořalce zneužívající jeho jména. Asi těžko. Byl prostě rozporuplná osobnost.

Ortodoxní marxismus nemá totiž se svobodou moc společného. A tak začala i jeho éra na Kubě, když společně s Fidélem Castrem porazil Batistovu diktaturu. Byl nelítostný. Vždy říkal, že součástí revoluce musí být nenávist a zabíjení. Během jeho adorace ti všichni, kteří po desetiletí malují jeho portréty  po zdech a nosí je na tričkách,  na mnohé zapomněli. Každý kult, každé zbožňování, a Che je zbožňován, opomíjí druhou, temnější stránku osobnosti. Ano, Che Guevara byl na osvobozené Kubě zakladatelem popravčích čet.

Sám ve  svém projevu v OSN v New Yorku jako zástupce Kuby jasně prohlásil:“Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat!“ Proč by se měl za to stydět, když to byla podle něj přirozená součást spravedlivé revoluce  Věřil v permanentní revoluci, v její tvrdou ortodoxní  linii.  Jeho nepřítelem  byl nejdříve samozřejmě  imperialismus  USA a celý kapitalistický svět. Jenže brzy se nepohodl i se Sovětským svazem. Byl pro něj málo ortodoxní, málo revoluční. A za čas se z podobných důvodů rozešel i s Fidélem Castrem. Prostě  byl proti všem.

I to jej staví do příznivé role u mladé generace. Absolutní vzpoura proti všemu a proti všem. Tisíce mladých studentů tehdy opouštělo  univerzitní sály a zakládali revoluční a  partyzánské buňky po celé Latinské Americe.  Teprve až za čas, když dospěli, se většina z nich  navrátila zpět do lůna své tradiční společnosti, aniž něčeho dosáhli. Za nimi však mezitím leželi tisíce mrtvých, nevinných lidí. Budovat lepší společnost je touha  každého mladíka i dívky. Jenže budovat něco s nenávistí není dobrý začátek. A takový byl Che Guevara. Na Kubě  zakládal i pracovní, koncentrační tábory. Nezavíral do nich jen disidenty nesouhlasící s revolučním režimem, ale i nemocné na AIDS a také homosexuály. I na to se rychle zapomnělo, že vlastně  prováděl selekci jak nacisté. Pochybuji, že by se to naší mladé generaci líbilo, zvlášť když  tak vehementně  oslavují prezentaci svobodné a různé sexuální orientace.

Když opustil Kubu, vydal se se svoji permanentní revolucí do Konga. Neuspěl. Přesunul se do Bolívie hnán myšlenkou, že chudá indiánská země  doslova prahne po jeho myšlenkách, po jeho revoluci,  po jeho boji. Řádná revoluční teorie sice  praví, že revoluce  vznikne tam, kde čas revolučního kvasu k tomu dozraje, jenže Che Guevara byl jiného vyznání. Vojenského. Říkal, že toho dozrání je zapotřebí dosáhnout vojenskou silou. Věřil, že je na straně indiánských obyvatel a nenáviděl španělské dobyvatele.

Jenže, bohužel, asi moc nepochopil mentalitu a kulturu indiánských civilizací, způsob jejich  života, jejich hodnoty, které jsou diametrálně odlišné od těch našich, natož od jeho. Bylo předem jasné, že nemůže uspět. Jeho revoluční  ikona je sice  nedotknutelná a Kordův snímek je pro revoltující mládí téměř samo božstvo, ale ne  pro indiány. Latinskoamerická mládež dodnes maluje jeho portrét ze známé fotografie, která je zcela jistě nejrozšířenějším snímkem světa, po všech zdech amerického kontinentu. Jenže indiáni ne.  Právě původní obyvatelé Ameriky jej udali bolivijským vojákům.

 Indiáni  i když jsou chudí a zdecimovaní,  totiž mají jiné myšlení než měl velký Che se svou permanentní revolucí a třídním bojem. Jedenáct měsíců jeho pobytu v zemi bylo velmi málo, aby indiány převychoval k zářným zítřkům. Indiáni na takové zítřky moc nejsou. Mají své myšlení o světě, o duchovnu, o přírodě, o bohatství. Jejich svět je nevede k hromadění bohatství, jak je chápeme my, ale k soužití s přírodou, duchovnímu poznání a porozumění s každým tvorem, rostlinou, kamenem, oblakem, větrem,  k spojení s celým kosmem, nebeskými vrstvami či zásvětím. Především v tom vidí svůj cíl. V celkové a vzájemné harmonii, ne v pozemských statcích, kterých vždy měli jen k přežití. A to není důkaz bídy, jak si myslel Che Guevara, ale jejich velikosti. Mezi našimi hodnotami a cíly je opravdu diametrální rozdíl. A těmi marxisticko-leninskými ani nemluvě. Zcela přirozeně se Che Guevarovi nemohlo podařit proměnit jejich tisíciletou filosofii  ve svoji revoluční demagogii.

Zřejmě jeho  poslední rozhovor byl proto doslova signifikantní. Starý indiánský pastevec, když přistoupil k zraněnému  revolucionáři v školní budově v La Higuera v jihovýchodní  Bolívii, kam jej bolívijská armáda za podpory  důstojníků CIA přivezla, se Guevary prostě zeptal: „Co jsi chtěl?“ Che  mu odpověděl: „Chtěl jsem vás osvobodit!“ „Osvobodit?“  podivil se indián. „Od čeho osvobodit? Od mé kozy? I tu jsi mi chtěl vzít a znárodnit?“ a odešel nepotěšen odpovědí velkého ideologa světového komunismu. Bylo 9. října 1967. Odehrál se doslova famózní, i když velice prostý rozhovor několika slov.

Dialog dvou odlišných světů. Možná, že přepis není tak přesný, jak byl ve skutečnosti, ale na druhou stranu není zase tak dalek od pravdy. Nicméně Che Guevarovo charisma stále láká, protože se stal navíc mučedníkem svých myšlenek. Jeho velkým štěstím totiž bylo, že  nedosáhl svého cíle a zemřel mladý jako Dean,  na poloviční cestě. V opačném případě  není pochyb, že by nastolil ortodoxně marxistický režim a z ikony svobody by se stal symbolem diktátora.