On slibuje, lid věří. Nic jiného mu nezbývá

 

Přesně před dvaceti lety, 4. února 1992, se Hugo Chávez ve své zemi pokusil provést vojenský puč, za což si dva roky odseděl. Do povědomí Venezuelanů však vstoupil natolik, že ho o necelých sedm let později zvolili prezidentem.

 

Mluvčí své vlastní revoluce je opět v plné síle. Všechna čest! Cháveze je opět slyšet a vidět

všude. Je neúnavný. První letošní vystoupení v jeho televiznímprogramu Aló Presidente, první po nemoci, trvalo rovnou rekordních devět hodin místo obvyklejších šesti. Koncem minulého týdne  jej možná kandidátka na prezidenta, poslankyně María Corina Machado, veřejně nazvala zlodějem.  Zlodějem vyvlastněných milionů hektarů půdy, soukromých firem, podniků a hospodářství. Začala totiž předvolební kampaň k prezidentským volbám, které se uskuteční 7. října. Cháveze to vůbec nevyvedlo z míry. Usmál se a suverénně opáčil: „Orel much nelapá.“ Je to velmi arogantní, ale lidi to mají rádi. Pokračoval: „Milá kolegyně, nejste v mé lize, abych se s vámi vůbec bavil. Až vyhrajete opoziční primárky, tak ano, a když vyhrajete volby, já vás i políbím.“ Za pár minut však dodal: „Stejně vyhraji zase já.“ Opozice má šest kandidátů, které čekají 12. února primárky. Chávez vyhraje stejně, i když už za ním nestojí tolik lidí jako dřív. Buď vyhraje podle zákona,  anebo si to zařídí, říkali mi lidé. Obyčejní lidé na ulicích, na trzích, řidiči taxíků. Vždyť vlastní  všechny mechanismy. I právě na to se jej v sobotním velkém interview ptal José V. Rangel, dávný viceprezident. „Co když vás někdo osočí z podvodů?“ „Opozice je buržoazie a navrhuje chaos, rozvrat ekonomie, destabilizaci země. Já naopak. Máme demokracii, a ne diktaturu, máme přece

referenda a volby v každém roce a když ne, tak je Chávez vymyslí. Jak ráno vstanu, myslím na revoluci a na její vítězství. Dosáhnu 70 procent. A bude-li ohlášen podvod, vyšetříme jej. buržoazie nemá důvody vládnout a taky nikdy nebude! Je to jen hlas impéria USA. Mám hodně síly a chutě bojovat za revoluci, je mi už dobře, díky Bohu,“ a pokřižoval se, i když brojil proti církvi. Je to součást jeho lidovosti. Přes nepřekonatelnou výřečnost ztrácí. Je to přece jen třináct let a extrémní

bída neustupuje, což ovšem oficiální místa odmítají. Nicméně nepopírají šílený až skokový růst kriminality. Caracas se rychle dostal mezi nejnebezpečnější města světa (šestá pozice) hned za pár mexických, kde je však permanentní drogová válka. Města se po setmění doslova strachy vylidní. Zcela běžně vláda hovoří o kultuře násilí, kterou je třeba změnit. Protesty a sociální konflikty  rostou, situace se radikalizuje. V roce 2011 bylo na 5000 protivládních, většinou dělnických demonstrací, protože vláda neplní sliby, jen nabízí kosmetické změny. Stejné jako u nás „za totáče“ Jak je na tom budování socialismu? Informace mám z místního tisku, nikoli z opozičního.  Guyanský deník El Progreso 10. ledna: „Národní vláda odhaduje, že v tomto roce vzroste výroba železa na 20 milionů tun. Tak informoval šéf státu Hugo Chávez během vysílání nedělního  programu Aló Presidente č. 376…“ Tyto slibované tuny však neuživí statisíce chudáků hledajících potraviny v odpadcích. Podobné zprávy dobře známe z našeho komunistického tisku,  zatímco  jsme stáli ve frontách na cokoliv, protože tuny železa jsme nekonzumovali. Taxikář, který mne vezl z Maripá do Ciudad Bolívaru, začal sám o odfláknutém flikování děr v asfaltu. Třetí most přes

Orinoko u Caicará se místo pár let staví už sedm a hotová je asi pětina. Současný guvernér Bolívaru Francisco Rangel G. si za rok v úřadě koupil byt za 110 tisíc dolarů a jeho syn tři hummery s osobní ochrankou. Vedle korupce roste cenová hladina hlavně u potravin. Před pár lety

jsem kupoval kilo rýže za dva bolívary (Bf), nyní stojí 6 až 10. Tradičně není cukr, mléko, káva. Stál jsem ve frontě v Centro Comercial Cedros na Avenida Libertador v Caracasu, který je slušně zásoben. Bylo i sušené mléko. Žena přede mnou si jich brala několik. U poklady ji pustili jen jedno. Řekl jsem si, že půjde do fronty znovu, tak jako jsme my chodili „za totáče“. Chyba

lávky. Systém je důslednější. Pokladní od každého žádá občanku, číslo vyťuká do počítače pokladny a neprojde ani myška. Je to vlastně neoficiální přídělový systém úzkoprofilových komodit. Chávez v minulém týdnu dokola hřímal: „Máme 3,6 milionu hektarů volné půdy, na které můžeme vyprodukovat množství potravin…“ Ale proč se na této před lety vyvlastněné půdě už léta nic nepěstuje? Proč je zcela neproduktivní? Jak k tomu takový Venezuelan přijde, aby na trhu platil třeba za kilo banánů 10 Bf (něco přes dva dolary), víc než u nás v Albertu? Jak se má víc než 80 procent obyvatel, kteří mají minimální plat 1400–1600 Bf, uživit?V jídle jsem superskromný.

Ve Venezuele jsem měl dvě jídla po 250 gramech obyčejné mortadely s chleby „campesino“ a dvě třetinky polárního medvěda (pivo Polar), k snídani dva banány a přes den dvakrát dvě deci přírodní šťávy (papája, maracuja).A100 Bf. bylo pryč, tedy za 14 dní jsem utratil minimální plat. A kde je ubytování, ošacení, doprava atd.? Jedny slušné tenisky stojí 1300 Bf. Ano, vláda uznává, že existuje stále hodně extrémní bídy. A Chávez stále slibuje, jak revoluce vše změní a bude vše a lid věří, protože mu nic jiného nezbývá, a protože Chávez mu občas něco věnuje. Dovede sliby řádně naporcovat. Ale lidé jsou nuceni nakupovat na černém trhu. Kamarádka šla v C. Bolívaru pro sušené mléko. Stálo čtyřikrát tolik, 90 Bf., a policajt tam stál vedle, nic nedělal a jakoby trh ještě hlídal. Ti správně zařazení lidé, chávisté, snadno získávají potraviny za oficiální ceny a prodávají načerno. Nová šlechta  roste rychle. Pytel cementu se nesežene, místo za 12 Bf. ho lze načerno pořídit za skoro 70 Bf. Atd. Asi padesát kilometrů za C. Bolívarem je postavené velké turistické centrum s bazény a tobogany. Totálně opuštěné. Nejsou turisté. O kus  dál je obrovská továrna na  zpracování sóji. Není sója. Cestou uvidíte spousty rozestavěných domů. Nejsou lidé, aby je dostavěli. Vidíte miliardové ztráty.Úředníci donekonečna provolávají slávu revoluci a Chávezovi.

Děkuje i režisér dokumentu o 4F (tak se nazývá první nepodařený Chávezův puč ze 4. února 1992,

který je nyní glorifikován a považován za počátek bolivariánské revoluce)

Carlos Azpurua. Ze všech projevů a vyznání lásky vůdci jsem měl divoké sny, kdy jsem s lidem

kráčel a slavil výročí puče 4F, pojídal revoluční dorty, sjížděl revoluční tobogany a plnou parou vjížděl do papírových kulis buržoazie, kterou jsem revolučně ničil, abych opět vyjížděl revolučním výtahem nahoru, což byla snová reakce na Telecable, revoluční lanovku nedávno  s velkou slávou postavenou do chudinské čtvrtě San Agustín.