Prezidentovi Hugo Chávezovi se nedá mnohé upřít. Mluví velmi prostě, nestrojeně, často se i přeřekne a opravuje, váhá, deklamuje, cituje své známé z dětství, kdy jezdil v Barinas na kole na pole yuky, kde pracoval, kde žili jeho příbuzní, Chávezovci, jeho děda do 110 let. Comandante tím jemně naznačil, že má tuhý kořínek a ještě zde dlouho bude, napříč rakovině, z které se, jak často opakuje, již zcela vyléčil. Se všemi si tyká, kamarádsky je oslovuje, což působí a získává mu body. Body, i když neplní, co slíbí, jen občas něco, což se řádně využije. A tak si ti chudáci čekající třináct let na změny třeba řeknou, že už to někdy přijde. 


Bída pokračuje 
Často o sobě mluví v legraci: „..buržoasie chce, aby Chávez konečně šel, ale Chávez zde bude…“ Tak neumí u nás v Evropě mluvit ani jeden politik. Přesto ztrácí. Je tu už dlouho a bída Venezuelců pokračuje. Zato roste kriminalita a zcela logicky turistika padla do kolen. Cizinci se tady bojí. Kde jsou ty časy, kdy posady v Ciudad Bolívar byly narvané? Ještě před pěti lety každý chtěl vidět vodopády v Canaimě, vylézt na Roraimu, projet se Sabanou Grande s mytickou kulisou stolových hor „tepui“, uvidět anakondy v llanos. Více než deset let sem jezdím a vidím ten posun. A je mi to líto. 

Titulek několika novin z 21.1. 2012 mluví jednoznačně: „40 brazilských turistů na ostrově Margaretě přepadeno a o vše okradeno, když ozbrojenci vnikli v noci do jejich hotelu 3PJA.“ Vraždy nejsou jen na ulicích, ale třeba i ve věznicích. Zde už má Venezuela světový primát a předčila i hrozivé poměry v Brazílii. Revoluční deník El Luchador z 20. ledna: „Autority OVP (Venezuelská kontrola věznic) oznámily nahromadění o 360% a nejméně 560 mrtvých při 45.000 vězňů.“ Ředitel OVP Humberto Prado oznámil, že taková situace není nikde na světě. V Brazílii při počtu 513.802 vězňů bylo 1215 mrtvých, v Mexiku 58, v Kolumbii 24. Protesty a sociální konflikty rostou, situace se radikalizuje. Loni tisíce dělnických demonstrací chtěly jasnou odpověď a žádné lži. 

Taxikář, vozící mne po Ciudad Bolívaru, sám začal o zneužívání státních peněz. „Fakturace za veřejné práce jsou nehorázné, stavby jsou bídné kvality a peníze si rozdělují úředníci. V tomto ohledu a v mnohém jiném mi však vítr z plachet pozitivní kritiky berou nekonečné kauzy u nás. Dálnice u Ostravy, atp. Státní peníze se prostě rozkrádají jak v socialismu, tak i v kapitalismu. „Třetí most přes Orinoko u Caicará,“ pokračoval řidič, „se místo pár let staví už sedm a je hotovo asi 20%. Za fakturace by se jich postavilo už několik. Úřad starosty v Maripá,“ vyprávěl dál řidič, „dostal od státu řadu miliónů Bf. (bolívar fuerte) na léky pro indiány. Ti nedostali nic, faktury byly vypsány a úředníci se napakovali.“ Ti u nás zas berou velké bonusy a prémie za práci, za kterou jsou placeni. Vyjde to nastejno. Bohužel. 

Manuel Cipriano Heredía z Národní federace dobytkářů prohlásil, že nedostatek potravin byl koncem 2011 o 15,2% vyšší než v roce 2008. Chávez hned spatra kontroval, že spotřeba hovězího masa v posledních deseti letech vzrostla o 50%. Heredía však vzal pečlivě oficiální čísla státní statistiky o roční spotřebě na hlavu: 17,2 kg v 2001, 19,5 kg v 2010, 17,5kg v 2011. Heredía zásadní nedostatek mléka, kdy dvou miliónolitrovou produkci podle ministerstva označil za zcela nemožnou, uvedl jako důkaz rozvratu zemědělské výroby. Buržoasie a oligarchie přišla o půdu, ale země přišla o výrobu. Chávez má sice v zásadě pravdu. Přiznává, že ukradl půdu oligarchii, protože ti ji zase ukradli před časem lidu. Pravda je však poloviční, ukradli ji indiánům a dodnes jim nic nevrátili, ani jejich tradiční územím jim nechce Chávez přiznat. Dříve se však vyrábělo a byly lány cukrové třtiny, kukuřice nebo banánů. Proč kilo banánů stojí 10 Bf. ( něco přes dva dolary), víc než u nás? Miluji kešú. Ne, že bych kvůli nim jezdil do Venezuely. Bylo však docela fajn, když jsem se coural po caracaských ulicích, dát si půl kilový pytlík těchto oříšků. Jen tak, za pár „šupů“. Však je zde taky jejich domov. V posledních letech jsem tyto pytlíky už neviděl. Zato v samoobsluze Centro Comercial de los Cedros na Avenidě Libertador se prodávají 100 gramové pytlíčky za patnáct dolarů, což je hrozitánsky víc než u nás v Albertu. Kam se ty stromy asi poděly? 

Klesla však dokonce i těžba nafty, která drží celou zemi. Chávez oznámil 16.1. vystoupení země z CIADI, světové organizace, která dala zemi pokutu téměř miliardy dolarů za vyvlastnění Exxonu. Advokát Luis Alfredo Araque, specialista na arbitráže, prohlásil, že žádná země v tom případě zde nebude investovat, nebude-li chráněna před zneužíváním moci vlády. Už nyní investice klesly tak, že těžba v Faja del Orinoco padla v posledních letech o 274 tisíc barelů denně. 

Blahodárné mise-Nejnovější snahy Cháveze 
Faktem je, že v posledních měsících se rozjely různé blahodárné mise sociálního charakteru: Gran Misión Amor Mayor, Gran Misión Saber y Trabajo, Misión Hijos de Venezuela. Probíhá registrace lidi bez práce, osamocené matky s 2-8 dětmi, prostě extrémní nuzáci, bojující o vodu, jídlo, plyn na vaření, o život. Ty matky dostávají dokonce jednorázovou pomoc 400Bf., dalším se slibuje práce a tak všichni jednohlasně děkují Chávezovi za jeho každodenní neúnavnou práci za jejich lepší budoucnost, kdy dnem i nocí myslí na jejich blaho. Vidím, jak někteří i pláčí: „Můj presidente, díky za vše.“ Je to dojemné. Kde se ale ta práce sebere, když není? Kdyby byla, tak by ji ty statisíce nehledaly, že? Ministr vědy a technologie Jorge Arreaza však říká: „My socialisté zaměstnáváme jinak, vědecky, aby lidé nebyli vykořisťováni jako u kapitalistů, aby jejich plat byl důstojný, aby si vybudovali důstojný domov, důstojný život, jak jim umožňuje Chávez. Mise vedeme koordinovaně, produktivně, technologicky, vše studujeme, aby došlo k transformaci lidi, aby mohli pokračovat v revoluci.“ A ta práce? Škoda, kdyby to byla jen byrokratická hra. Poslouchám, jak úředníci z misí stále opakují slávu revoluci a Chávezovi, jak vše řeší, budují, formují a transformují do socialismu, kdy tyto mise ukazují na vědecké základy revoluce. El Luchador 16. ledna píše: „Tyto mise plné lásky, které pouze Hugo Chávez je schopen….“ vypovídají o postupném zbožňování. Vicepresident Elías Jaua řekl v lednu 2012 o Chávezovi, že si nezaslouží žádnou opozici za velikost s jakou národ vede. Předzvěst toho, že velký comandante by měl v říjnu zase vyhrát volby. Jasným výsledkem proto asi skončí další mise, Patroly 7O (7. říjen). Davy červenokošiláčů strany PSUV (Partido Socialista Unido de Venezuela) jdoucí od domu k domu, od bloku k bloku, od ulice k ulici, po celé zemi přesvědčující o povinnosti zvolit Cháveze opět presidentem. 

Za lepší arepu 
Jako jistý úspěch pro veřejnost je třeba zmínit zrekonstruovaný Bulevar Sabana Grande. Památný kámen hlásá, že je to dar vlády comandanteho a prezidenta Huga Cháveze k 200. výročí Nezávislosti k 4. 7. 2011. Je zde klid, ambulantní prodejci vytlačeni, dětské skluzavky, sedačky a několik metařů neustálé uklízí. Nádherná pohoda! Škoda jen, že již o pár metrů vedle jsou povalující se hromady odpadků jako v celé zemi. Dělník betonující v nové fabrice na mléko říká do televize: “Dělám betonovou podlahu tak, jak říká náš comandante, pro naší revoluci, pro lepší život…“. Jasně to říká reklama na placky arepa: „S lepší arepou budujeme lepší socialistickou budoucnost Venezuely.“ 

Miluji Venezuelu, ale mám oči a vlastní zkušenost, kterou bych přál všem těm naivním a teoretickým revolucionářům u nás doma i ve světě. Svého času jsem jim říkali komunisté v lakýrkách či kavárenští komunisté. Ať si jdou zažít pár týdnů mezi obyčejné lidi tak, jak to činím já už po více než čtyřicet let v celé Latinské Americe. Ať si užijí třeba celonoční fronty na mléko, které pak stejně není, ať si užijí strach před kriminalitou, krádežemi, přepady. Ať si tam nežijí jako privilegovaní příznivci, jako chávisté, členové jednotné strany nebo nyní třeba ti Číňani, noví političtí spojenci, kteří mají vše, co potřebují. 

Ano, je třeba pozvednout lid a je mi jedno, zda to bude někdo nazývat bolivariánskou revolucí nebo bolivariánským kapitalismem. Každý takový revolucionář a Venezuelec by se však měl ptát, kde jsou ty miliardy dolarů, které Venezuela generuje za naftu a plyn? Řidič: “Náš comandante daruje spousty nafty a peněz levicovým zemím. Na Kubu denně odjíždí tanker ropy jako dar s 90.000 barely. Vláda za léta darovala z politických důvodů na 70.000 miliónů dolarů.“ Nejedná se vlastně o vývoz revoluce, jako to svého času činil mohutný SSSR? O tvorbu politického bloku pod jednou kuratelou?