Pomáhat Evropské unii? Ani náhodou

Asi tomu nerozumím. Mám jen selský rozum. Evropská unie ve své pradávné podstatě slibovala volný trh, kde se výrobky uchytí a vytvoří zisk pouze na základě své ceny a kvality. Ne na základě nějakého výnosu či direktivy, jak jsme byli zvyklí z RVHP. S touto vizí jsem takovou Unii vítal. A jistě i většina z nás. Nenáviděl jsem zaběhlé národní podniky držené socialistickým státem a komunistickou stranou, které nám prodávaly zastaralé výrobky bez zájmu o inovaci a nebyly schopny svou produkci ani řádně distribuovat. Evropská unie měla vše napravit.
Co se však děje? Když jsme byli schopni výhodnější cenou třeba cukru konkurovat západoevropským cukrovarům, unijní struktury nám výrobu zastavily. Když nám doma po třiceti letech dosloužila lednička Calex či pračka Romo, koupili jsme Zanussi nebo Samsung. Ty jsme za čtyři roky museli vyhodit. Kvalita prachbídná, stěží vydržely garanční dobu.
S podobnými zkušenostmi s výrobky takzvaných světových firem, které zlikvidovaly naši produkci, se každodenně setkává jistě každý z nás. Naše výroba byla sice zastaralá, ale kvalitní. Očekával jsem proto moderní výrobky, ale navíc s kvalitou, která by slušela jejich slavným jménům a proklamacím jejich barnumských reklam. Bohužel k tomu nedošlo.
Jasně, musejí prodávat stále víc a víc. Kam by přece chudáci přišli, kdyby každému z nás lednička, pračka nebo auto vydržely deset patnáct let. Nicméně cena tomu šmejdu neodpovídá.

K Vánocům jsem si koupil ořechy z dovozu. Suché, nechutné jako piliny. Na zadní straně balíčku jsem si totiž nevšiml, že návod k použití je jen pro země východní Evropy. Tedy pro ty méněcenné, kteří podle bruselských byrokratů mají přece jiné, asi méněcenné chutě. Asi máme jiné jazyky a jiné chuťové buňky, kdy lískový ořech anebo pomerančový džus chutnáme jinak. Nám prostě stačí drek, bídná kvalita nebo staré neprodejné zásoby.
Už TGM z Ameriky jemně naznačil, že se mu zajídá výroba orientovaná na kvantitu. Psal o sice krásných a barevně vyvedených jablcích, ale zato chutě prachbídné. Naopak vzpomínal na naše česká jablka, která sice neměla srovnatelné parametry velikosti ani barvy, zato měla chuť a vůni. Náš tatíček se musí v hrobě převracet, když vidí, co musíme nakupovat a co musíme konzumovat. Samé dreky.
Jistě, naše provinční továrny a firmy nemohly nápor světových značek vydržet. Unie přece neměla zájem své moderní inovace předat našim výrobcům, kteří by je možná spojili s kvalitou. Obrovská kvantitativní záplava nás zatlačila do defenzivy. Bojovat proti tomu nelze, jedině vyhledávat české značky a výrobky.
Proč však mám podporovat záchranu Unie, když tato Unie zlikvidovala náš průmysl a zemědělství místo toho, aby mu pomohla? Proč mám podporovat Unii, kde se rozkrádají miliardy v mnohem větším rozsahu než u nás? Proč mám podporovat tisíce a tisíce unijních byrokratů vymýšlejících nesmysly a lži, kterými popisují tuny a tuny papíru a nám věší bulíky na nos? Proč mám podporovat Unii, když mi sem za to dovážejí dreky, odpad a podřadné výrobky? Proč mám hasit, jak ministr Schwarzenberg svým typickým slangem připodobňuje, oheň v sousedním domě, když je to dům užvaněných neschopných byrokratů budujících další říši pro svoji slávu? Nebylo by vhodnější nechat dům vyhořet, zbourat a oddělit se od této zhouby? Proč mám tuto Unii podporovat, když navíc není schopna sebe ani nás bránit před náporem muslimského světa, když všem je přece jasné, že už dochází k plíživé okupaci?
Očekával jsem organizaci, která by fungovala lépe než nenáviděná RVHP. Bohužel shledávám, že úředník, byrokrat, politik na centrálních vysokých postech Bruselu je tak daleko od běžných lidí, jako byli i ti bolševici Kremlu. A zvlášť od těch „druhořadých lidí na východ od Labe“.

Privilegovaní a konzumenti
Jak jsem při studiu španělské koloniální politiky v Kolumbii zjistil, nic se od té doby dodnes nezměnilo. Stále jsou a budou druhořadí, vhodní jen na makání a konzumaci dreků. Byli jimi indiáni, zatímco Španělé se doma váleli ve zlatě a v privilegiích. Byli jimi u nás ještě nedávno bezpartijní, zatímco partajníci se váleli v bohatství a v privilegiích. Jsou jimi prostí občané východních krajů Evropské unie, zatímco unionisté hlavně z Německa a Francie a jejich nadnárodní firmy žijí v oblacích. Vždy na něčí úkor. A to je mám ještě v jejich megalomanských nápadech podporovat?

 

 

Na cestě k rebelii skrz alkohol a DPH

 

Všichni dobře víme, že dějiny se opakují a není nic nového pod sluncem. Také však dobře víme, že jsme nepoučitelní a chyby se stále opakují. Stejné chyby. Daně, prohibice, státní

monopoly i snahy o zvyšování DPH. Jistě, DPH není opravdu nic nového, i když to mnohdy vypadá, jako bychom si ji vymysleli teprve nyní. Existovala již v období španělských kolonií na americkém kontinentě.

V místokrálovství Nová Granada (dnešní Kolumbie) byl výběr všech daní velice komplikovaný a pro místní obyvatele velmi tíživý. Daňový systém byl totiž sice jednotný a centralizovaný, ale byl realizovaný místními úředníky, což přirozeně vedlo ke zneužívání a k nespravedlnostem. Opravdu nic nového.

Jednalo se o složitý systém daní přímých a nepřímých a celé řady státních monopolů. Tyto daně přesto negenerovaly žádný velký přínos pro korunu. Pouze se přispívalo na vojenské výdaje a udržovala se špatně placená a neschopná byrokracie, což vedlo k jejímu korupčnímu

jednání. Například na udržování cest k nutnému spojení meziměsty mnohdy nezbývalo, o školách a nemocnicích ani nemluvě. Opravdu nic nového! Stačí jen zaměnit korunu za český stát.

Podle uznávaného historika kolumbijského hospodářství Ospiny Vásqueze (1905–1977) téměř jedna třetina fiskálních příjmů (31,47 procenta) pocházela z monopolu tabáku a alkoholu, takzvaného estanco. Renta těchto „estancos“ byla daň státu ze soukromých provozů

vyhlášených monopolů, kterými vedle zmíněného alkoholu a tabáku byly i sůl, kolkovaný papír a hrací karty či kostky, někdy střelný prach nebo rtuť. Z morálních a náboženských důvodů byl prodej kořalky zakázán koncem 17. století. Nastala tedy prohibice! Jenže už v roce 1736 místní autority došly k názoru, že konzumace tvrdého alkoholu není zas tak nemorální a škodlivá, a rozhodly se produkci i prodej alkoholu organizovat a kontrolovat jako rentu eráru. Výhradní prodej tabáku a kořalky byl totiž pro korunu velkým přínosem. Opravdu nic nového pod sluncem.

Celý proces výroby a distribuce byl pronajímán soukromým osobám, ale v roce  760 místokrál Solís založil přímou správu výhradního prodeje. V roce 1778 už představovala

skoro 15 procent všech příjmů státu.

Kolikpak to je u nás? A není to cesta, kterou se možná vydáme?

 

Sociální ohledy kolonistů

Doslova famózní byla i daň z prodeje zvaná alcabala, která byla v místokrálovství Nová Granada zavedena počátkem 17. století. Jednalo se o přidanou hodnotu k ceně všech movitostí i nemovitostí a veškerého zboží, které se prodávalo, směňovalo nebo dražilo. Vedle danění

těchto transakcí spadaly pod tuto daň i všechny půjčky a hypotéky.

Je zajímavé, že jedinou výjimkou byl prodej chleba, léků a církevních prostředků, tedy i knih. Nepřipomíná vám to něco z našich nedávných politických půtek?

I ta koloniální správa jinak vykořisťující obyvatele místokrálovství nezapomínala mít sociální ohledy na nejchudší vrstvy. Ano, tato daň byla vlastně naše DPH. Zkuste si tipnout, v jaké byla výši. Asi neuhodnete. Jednalo se o dvě procenta z prodejní ceny zboží národního původu, takzvaná alcabala de la tierra, zatímco zboží zahraniční provenience bylo zatěžované dvojnásob, tedy celými čtyřmi procenty. Zjevné ochranářství domácí výroby.

Nelze však nezapomínat, že z této daně bylo zcela vyjmuto zboží obchodované indiány, tedy té nejchudší společenské vrstvy. U nich DPH vůbec neexistovalo! A to prosím kolonialismus jen odsuzujeme. Rád bych věděl, jak za pár století bude hodnocen náš berní systém. Možná jej budou hodnotit hůř než ten koloniální, protože se tak chováme sami k sobě.

Pro zajištění plateb daní vznikla ve Španělsku v 18. století funkce visitador regente, který původně měl být správním šéfem místokrálovství, ale v praxi měl širší kompetence. Jeden z nich, Juan Francisco Gutiérrez de Piňeres, na cestě při vyhledávání nových fiskálních příjmů vyprovokoval v roce 1781 dokonce největší koloniální rebelii vesničanů, tzv. comuneros. Piňeres měl v úmyslu obnovit dávnou a zapomenutou daň Armada de Barlovento, která by těžce postihovala obyvatele místokrálovství. Měla přinést nové výnosy pro udržování španělského válečného loďstva a naplnit státní kasu. Prakticky šlo o zvýšení daně alcabala na předměty hlavní spotřeby, a proto vzbudila u obyvatel velké nevole a bouře. Tato daň, která byla původně dvouprocentní, měla být zvýšena na čtyři procenta. Nepřipomíná vám to něco?

Jistě ano, ale s tím rozdílem, že vesničané místokrálovství Nová Granada zvaní comuneros se nedali a povstali. Bouře zachvátila velké území, takže visitador regente i celá správa berního systému včetně krále museli rychle ustoupit a vzdát se zvýšení DPH...