Ruším, co jsem zrušil

Otevírat velvyslanectví v zemi, kde jsme jej předloni zavřeli, je šaškárna

Ha ha, vracíme se do Kolumbie! Nevím, jestli je to posměšný, nebo radostný výkřik. Za čtyřicet tři let jsem poznal celou Latinskou Ameriku od Rio Grande del Norte po Patagonii, ale Kolumbii jsem si doslova zamiloval. Prožil jsem tam pět let, kdy jsem propadl obdivu k její historii, k jejím obyvatelům, k jejím politikům, k jejímu demokratickému systému, který v mnohém převyšuje ten náš.

O Kolumbii přednáším, píši články a knihy. Dokonce jsem začal i sbírat kolumbijské známky. Je tedy přirozené, že když ministr zahraničí Karel Schwarzenberg navrhl a prosadil zrušení našeho zastoupení v Bogotě k 30. září 2010, jen pár měsíců po nástupu do funkce, byl jsem roztrpčen a přímo i citově zasažen. Nejen proto, že jsem tam zanechal množství příjemných vzpomínek. Nejen proto, že jsem v posledním roce své mise vybudoval zcela nový zastupitelský úřad. Nejen proto, že Černín k tomu vybral jedno patro tehdy nejúžasnější budovy v Bogotě, kterou Kolumbijci nazývali „edificio inteligente“, inteligentní dům, ale taky proto, že jsem byl kvůli tomu nesmyslně pár let vyšetřován kriminální policií jako zločinec. Nejen proto, že znám anonyma, který rozehrál tuto špinavou hru a pošpinil mne jedovatou slinou v rámci vyšších soukromých zájmů „silných jedinců“ Černína, ale i proto, že ani jeden ze dvou ministrů zahraničí mi neodpověděl na můj dopis, žádající satisfakci. Ani slovo, i když předtím nechali na mne dštít oheň a síru. Moc se však nedivím. Byl jsem pro ně zcela bezvýznamný a osamocený pěšák v poli. Nejsem však mstivý, protože naštěstí věřím i na jinou spravedlnost.

Nekoncepční rozhodnutí

Byl jsem však roztrpčen tímto nekoncepčním rozhodnutím především proto, že Kolumbie vždy byla stabilní ekonomický a politický partner naší republiky. Bylo to plácnutí do vody v naivní snaze rychle ukázat, jak ušetřit, a získat si tak populistické body. Za mé éry byla, vzhledem ke své velikosti, jedním z největších dovozců našeho zboží v Latinské Americe. Pojmy jako Zetor, Škoda, český chmel, křišťál či zbraně jsou tak zažité u každého Kolumbijce jako Dvořák, Mucha, Kundera či Kafka, kteří patří do povinné školní četby. Kolumbie prakticky nikdy v posledním půl století nezažila větší krizi či rozpad svého hospodářství jako jiné státy. Nezanedbatelný je i fakt, že Kolumbie je dlouhodobě nejdůležitějším politickým partnerem USA v Jižní Americe. Asi nějak tak, jako my jsme léta američtí spojenci ve střední Evropě. Ztrátou ambasády v Bogotě jsme ztratili pozici v této geopolitické zóně Latinské Ameriky, zvlášť po naší nepřítomnosti v Ekvádoru, Venezuele a Karibiku.

I ve vzájemné politice jsme souzněli. Jeden malý příklad z dob, kdy jsme v OSN iniciovali rezoluci o nedodržování lidských práv na Kubě. Tehdy šlo o každý hlas. Pro Kolumbii, stejně jako pro ostatní latinskoamerické země, však Kuba byla a je i přes politické rozdíly stále bratrskou zemí. Není to bratrství nařízené jako u nás v době SSSR. Citové vazby se s Kubou vytvářely staletí, během celé novodobé historie, během španělské nadvlády, během bojů o nezávislost. Podobný styl života, etnické složení obyvatel či gastronomie nemůže změnit nějakých pár let komunismu. V tom je určitá dějinná kontinuita a vlastně koncepčnost, kterou my moc neznáme. Latinskoamerické země proto vždy byly na nepřátelské jednání ke Kubě dost háklivé. Přesto po mém jednání s prezidentem Andrésem Pastranou a hlavně s ministrem zahraničí Guillermem Fernándezem de Soto Kolumbie ustoupila ze svých tradic. Nehlasovala proti naší rezoluci a zdržela se hlasování. Byl to velmi vstřícný krok. I to jsme hodili do koše.

Co je to za ministra!?

Nejsem prognostik, ale tušil jsem, že se do Kolumbie musíme někdy vrátit, což se stalo za neuvěřitelné dva roky. Co je to za politiku, která podléhá krátkodobým pohnutím mysli? Co je to za ministra, který naše zastoupení jednou zruší a následně zase obnoví? Kde jsou a jak fungují poradci znalí situace v Latinské Americe? Jestli ovšem tací vůbec jsou. I když na výplatních páskách se jich nachází jistě celá řada. Kde je nějaká dlouhodobá koncepce zahraniční politiky?

Došlo k totální ztrátě soudnosti této politiky, která by měla vidět dál než na jedno volební období. V tomto případě se ani tohoto časového horizontu nedosáhlo. Kníže ambasádu v Bogotě zrušil, aby ji pak obnovil. V této souvislosti nelze nevzpomenout na famózní čin jiného ministra zahraničí Cyrila Svobody, když v jednom svém nařízení napsal: „… ruším, co jsem zrušil.“ Tehdy se jednalo o naši ambasádu v Uruguayi, kterou nejdřív zrušil, pak zrušil toto zrušení, aby nakonec byla zase zrušena. To je skoro šaškárna a zdá se, že se z toho stala norma.

Mimochodem tradice vzájemných diplomatických vztahů s Kolumbií i se svými  zastupitelskými úřady patří rokem založení 1922 k jedněm z nejstarších v naší historii. Návrat do Kolumbie je pro mne jistým druhem zadostiučinění a satisfakce, kterou když ne já, dostala „moje“ Kolumbie. Těším se, až zase uvidím vlát českou vlajku na žerdi spolu s kanadskou před mrakodrapem ABN Amro Bank na rohu Sedmé avenidy a 116. ulice.