Na cestě k rebelii skrz alkohol a DPH

Všichni dobře víme, že dějiny se opakují a není nic nového pod sluncem. Také však dobře víme, že jsme nepoučitelní a chyby se stále opakují. Stejné chyby. Daně, prohibice, státní monopoly i snahy o zvyšování DPH. Jistě, DPH není opravdu nic nového, i když to mnohdy vypadá, jako bychom si ji vymysleli teprve nyní. Existovala již v období španělských kolonií na americkém kontinentě.

V místokrálovství Nová Granada (dnešní Kolumbie) byl výběr všech daní velice komplikovaný a pro místní obyvatele velmi tíživý. Daňový systém byl totiž sice jednotný a centralizovaný, ale byl realizovaný místními úředníky, což přirozeně vedlo ke zneužívání a k nespravedlnostem. Opravdu nic nového.

Jednalo se o složitý systém daní přímých a nepřímých a celé řady státních monopolů. Tyto daně přesto negenerovaly žádný velký přínos pro korunu. Pouze se přispívalo na vojenské výdaje a udržovala se špatně placená a neschopná byrokracie, což vedlo k jejímu korupčnímu jednání. Například na udržování cest k nutnému spojení meziměsty mnohdy nezbývalo, o školách a nemocnicích ani nemluvě. Opravdu nic nového! Stačí jen zaměnit korunu za český stát.

Podle uznávaného historika kolumbijského hospodářství Ospiny Vásqueze (1905–1977) téměř jedna třetina fiskálních příjmů (31,47 procenta) pocházela z monopolu tabáku a alkoholu, takzvaného estanco. Renta těchto „estancos“ byla daň státu ze soukromých provozů vyhlášených monopolů, kterými vedle zmíněného alkoholu a tabáku byly i sůl, kolkovaný papír a hrací karty či kostky, někdy střelný prach nebo rtuť. Z morálních a náboženských důvodů byl prodej kořalky zakázán koncem 17. století. Nastala tedy prohibice! Jenže už v roce 1736 místní autority došly k názoru, že konzumace tvrdého alkoholu není zas tak nemorální a škodlivá, a rozhodly se produkci i prodej alkoholu organizovat a kontrolovat jako rentu eráru. Výhradní prodej tabáku a kořalky byl totiž pro korunu velkým přínosem. Opravdu nic nového pod sluncem.

Celý proces výroby a distribuce byl pronajímán soukromým osobám, ale v roce  760 místokrál Solís založil přímou správu výhradního prodeje. V roce 1778 už představovala skoro 15 procent všech příjmů státu. Kolikpak to je u nás? A není to cesta, kterou se možná vydáme?

Sociální ohledy kolonistů

Doslova famózní byla i daň z prodeje zvaná alcabala, která byla v místokrálovství Nová Granada zavedena počátkem 17. století. Jednalo se o přidanou hodnotu k ceně všech movitostí i nemovitostí a veškerého zboží, které se prodávalo, směňovalo nebo dražilo. Vedle danění těchto transakcí spadaly pod tuto daň i všechny půjčky a hypotéky.

Je zajímavé, že jedinou výjimkou byl prodej chleba, léků a církevních prostředků, tedy i knih. Nepřipomíná vám to něco z našich nedávných politických půtek?

I ta koloniální správa jinak vykořisťující obyvatele místokrálovství nezapomínala mít sociální ohledy na nejchudší vrstvy. Ano, tato daň byla vlastně naše DPH. Zkuste si tipnout, v jaké byla výši. Asi neuhodnete. Jednalo se o dvě procenta z prodejní ceny zboží národního původu, takzvaná alcabala de la tierra, zatímco zboží zahraniční provenience bylo zatěžované dvojnásob, tedy celými čtyřmi procenty. Zjevné ochranářství domácí výroby.

Nelze však nezapomínat, že z této daně bylo zcela vyjmuto zboží obchodované indiány, tedy té nejchudší společenské vrstvy. U nich DPH vůbec neexistovalo! A to prosím kolonialismus jen odsuzujeme. Rád bych věděl, jak za pár století bude hodnocen náš berní systém. Možná jej budou hodnotit hůř než ten koloniální, protože se tak chováme sami k sobě.

Pro zajištění plateb daní vznikla ve Španělsku v 18. století funkce visitador regente, který původně měl být správním šéfem místokrálovství, ale v praxi měl širší kompetence. Jeden z nich, Juan Francisco Gutiérrez de Piňeres, na cestě při vyhledávání nových fiskálních příjmů vyprovokoval v roce 1781 dokonce největší koloniální rebelii vesničanů, tzv. comuneros. Piňeres měl v úmyslu obnovit dávnou a zapomenutou daň Armada de Barlovento, která by těžce postihovala obyvatele místokrálovství. Měla přinést nové výnosy pro udržování španělského válečného loďstva a naplnit státní kasu. Prakticky šlo o zvýšení daně alcabala na předměty hlavní spotřeby, a proto vzbudila u obyvatel velké nevole a bouře. Tato daň, která byla původně dvouprocentní, měla být zvýšena na čtyři procenta. Nepřipomíná vám to něco?

Jistě ano, ale s tím rozdílem, že vesničané místokrálovství Nová Granada zvaní comuneros se nedali a povstali. Bouře zachvátila velké území, takže visitador regente i celá správa berního systému včetně krále museli rychle ustoupit a vzdát se zvýšení DPH...