Maduro, Chávezova nejvážnější chyba

 

Už v pondělí oznámila

venezuelská ústřední volební

komise, že novou hlavou státu

bude Nicolás Maduro. Včera

však z Caracasu přišla zpráva,

že bude přepočítáno

46 procent hlasů

odevzdaných v nedělních

volbách, což byl požadavek

Madurova protikandidáta

Henriqua Caprilese.

Když se mne někdo zeptá

na můj názor

ohledně nedávných

prezidentských voleb

ve Venezuele, odpovídám

slovy velkého gurua voleb

v Latinské Americe, psychologa,

publicisty a stratéga volebních

kampaní Juana Josého Rendóna,

který se osobně angažoval v 23 prezidentských

kláních na kontinentě:

„Jediný způsob, jak porazit Caprilese

Radonského, je podvodné sčítání

hlasů.“

Ve Venezuele proběhly zásadní

volby, kdy hegemonie Huga Cháveze

z posledních čtrnácti let skončila

jeho odchodem na věčnost. Šlo

o to, zda „korunní princ“ Nicolás

Maduro, který se rád stavěl do role

dědice rudého trůnu, je schopen

vést levicové hnutí jak ve Venezuele,

tak i v celé Latinské Americe.

Tak jak to dokázal voják parašutista,

neúnavný mluvčí sama sebe,

představitel Bolívarovy reinkarnace,

burcující velikán jímvymyšleného

socialismu 21. století, ale i pučista

a bojovník do poslední minuty.

Maduro však opravdu není a nemůže

být Chávez číslo 2.

Podepírán

Chávezovým dědictvím

Odcházející Chávez udělal loni zřejmě

svoji nejzávažnější chybu, když

jako svého následníka určil právě

jeho. To vědí i ostatní chávisté, kteří

Madurovi leccos vyčítají. Velká

většina z nich se domnívá, že lepší

variantou by byl Diosdado Cabello,

dnešní předseda parlamentu. Maduro

sice volby vyhrál, ale je to Pyrrhovo

vítězství. Vítězství, které zapáchá

prohrou. Je třeba si totiž uvědomit,

co vše měl Maduro na své

straně, ale prakticky nic z toho nevyužil.

Capriles voliče jen přesvědčoval

upozorňovánímna konkrétní nedostatky

revoluce, pokračující chudobu

a rostoucí kriminalitu, rozhazování

státních příjmů a nerostného

bohatství do zahraničí k podpoře levicových

vlád. Nic víc a nic míň.

Maduro se viděl jako vládce Venezuely,

už když Chávez naposledy

odjížděl na Kubu. Již tehdy zahájil

svou volební kampaň, kdy se veřejně

pasoval nejen za jeho následníka,

ale doslova za jeho syna. Každá

jím interpretovaná informaceoChávezově

zdravotním stavu byla rafinovaně

prezentovaná tak, aby odlesk

slávy a charisma umírajícího

padaly i na něj. Velmi dobře si pamatuji

na manipulaci demonstrace

vzlykajících chávistů v rudých košilích.

Tehdy v lednu freneticky křičeli

„Ať žije Chávez! Já jsem Chávez!

My jsme Chávez!“, aby tímto symbolickým

převtělováním nahradili

jeho nepřítomnost v zemi. A náhle

jeden z manipulátorů za tribunou

začal křičet nové heslo: „Ať žije Maduro!“

A lid se chytil.

Maduro měl za sebou celou mocenskou

infrastrukturu a populistický

aparát vlády a celého venezuelského

státu. Například ve státní televizi

měl Maduro k dispozici 65 hodin,

Capriles jen 23 minut. Maduro

šel do voleb podepírán Chávezovým

dědictvím. Znamenalo to velkou

podporu. Prostý a chudý lid totiž

Cháveze miloval, i když neplnil

sliby a lid zůstával nadále chudý.

Maduro se však chtěl zajistit dalšími

podporami, které už byly na hraně

demokracie a mnohdy byly naprosto

protiústavní. Především vystoupil

v televizi během (!) voleb,

kde pokračoval se svými sliby. Dalším

jeho podpásovým úderem bylo

věnování 20 tisíc automobilů, těsně

před volbami, důstojníkům ozbrojených

sil a policie ve snaze zajistit si

jejich hlasy. Exministr obrany Fernando

Ochoa to zhodnotil jako amorální

čin, který navíc kompromituje

čest důstojníků. Maduro dále před

volbami zneužil vojenskou přehlídku

na počest Cháveze pro své volební

agitace. Při jedné z volebních demonstrací

se náhle objevil Chávezův

dvojník, zřejmě připravený,

aby jej Maduro pozval na tribunu.

Zde se s nímobjímal a vítal jej zpátky

na svět, zatímco davy plakaly dojetím.

Zjevné a nechutné zneužívání

zesnulého.

Najatí agitátoři projížděli velká

města a zastrašovali opoziční voliče.

Tisíce aktivistů deset dní před volbami

neustále telefonovaly lidem a přesvědčovaly

je o správné chávistické

volbě. Nabízely jim odvoz k urnám,

k čemuž měly k dispozici autopark

15 tisíc státních a vojenských vozidel.

Následně docházelo i k přímé

asistenci u uren, což je hrubý prohřešek.

Maduro tak nejenže zneužíval

státní prostředky, ale přímo porušoval

principy demokratických voleb.

Prohra jako vítězství

Sami chávisté toto vítězství nazývají

výhrou s tváří prohry. Naopak pro

Caprilese nikdy žádná prohra neměla

takový výraz vítězství. Od říjnových

voleb, kdy vyhrál Chávez o pár

procent, mobilizoval Capriles 679 tisíc

hlasů, zatímco Maduro jich ztratil

658 tisíc. Maduro měl povinnost

vyhrát s velkým rozdílem, aby dodal

revoluci další sílu. Maduro však

také potřeboval jasnou výhru, aby

obhájil sám sebe mezi chávisty

a získal jejich legitimitu.

Vypadá to však, že jejich jednota

se bortí. Maduro má ve straně velkého

konkurenta, či spíš soka. Cabello

jej stačil už tvrdě kritizovat: „Tyto

výsledky nás nutí k velké sebekritice.“

Chávismus se může zbortit zevnitř

možná spíš než vlivem opozice.

Navíc jej čekají závratné ekonomické

problémy s vysokou inflací

bolívaru, který Chávez nazval „silným“,

a nevídaným nedostatkem základních

potravin. I toto patří

k dědictví čtrnácti revolučních let,

které Maduro nebude schopen napravit

vzhledem k propadu příjmů.

A tak je prohra pro Caprilese vlastně

docela výhodná, protože nebude

muset tyto problémy řešit.

Byla-li venezuelská společnost

polarizovaná během celých čtrnácti

let bolivariánské revoluce, tak nyní

je situace doslova v patu. Ostatně podíváme-

li se na vývoj všech voleb

v období chávismu, vidíme jasný sestup

jejich preferencí. Touto volbou

se váhy přesouvají na druhou stranu.

Vítězství rozdílem zhruba čtvrt milionu

hlasů není žádná výhra.

Opozice dala chávistům jasně najevo,

že jejich moc není pevná,

když přes veškeré nevýhody získala

nové hlasy. Blíží se konec chávistů?

Vypadá to tak.

Po vyhlášení výsledků v pondělí

odpoledne začaly velké pouliční

bouře žádající přepočítání hlasů. Capriles

neuznal výsledky a požádal

o oficiální audit voleb. Madurovi

vzkázal: „Zanech zbabělosti a začněme

počítat hlas po hlasu.“ Maduro

zaútočil a nazval Caprilese pučistou,

ale nakonec s auditem voleb

smířlivě souhlasil. Bylo nahlášeno

přes 3000 případů porušení voleb.

Maduro na to prohlásil: „Jsem synem

Cháveze, jsem chávista, jsem

prvním chávistickým prezidentem

po Chávezovi a budu budovat socialismus

(…), tento triumf (?) je na počest

comandanta Cháveze, který se

na nás dívá a je šťasten.“

Země Mercosuru Madurovi blahopřály,

podobně jako Rusko

a Čína. Organizace amerických států

a USA podporují přepočítání hlasů,

Evropa váhala. Peruánský komentátor

Ernesto Velit se dokonce

obává násilností, které by mohly

přerůst v občanskou válku.

Jak může Maduro vést zemi, ve

které jej polovina neuznává? Potřeboval

by k tomu velkou toleranci, inteligenci

a smířlivost, což jsou vlastnosti,

kterými Maduro neoplývá.

Jeho projevy jsou nyní spíš výhrůžné,

což situaci pouze vyhrocuje.