Jihoamerická lekce

Volba Františka je důkazem, že Latinskou Ameriku nelze donekonečna přehlížet

Volba nového papeže Františka je ranou mezi oči naší evropské nadutosti, nadřazenosti, prostě eurocentrismu. Na Latinskou Ameriku se totiž neustále díváme jako na nějaké polorozvinuté země na konci světa, které nám nemohou nic nového a lepšího přinést. Většina z nás má tu prapůvodní a naivní představu, že tam žijí, jak se říká, „na stromech“. A právě i proto nikdo z našich duchovních hodnostářů kardinála z Buenos Aires neznal a možná ani neviděl. Tato neznalost je součástí oné přezíravosti vůči Latinské Americe, pro nás zaostalé, neznámé, nepochopené, cizí, někde tam na konci světa.

Řekl to ostatně sám František při svém prvním veřejném vystoupení z balkonu svatopetrské baziliky: „… přicházím z druhého konce světa…“Nedělal se důležitý, netlačil se do vysokých funkcí papežské kurie, kde se vše rozhodovalo, dohadovalo, lobbovalo. Můžeme říct, že byl prostý řeholník, prostý vojín v poli, tak jako jimi byli první misionáři jezuité, kteří šli vždy do nejtěžších oblastí Latinské Ameriky. Ani oni se netlačili do vysokých funkcí, jejich celoživotním cílem bylo roznášet dobro, chránit černošské otroky a indiány před zločiny bílé civilizace a kolonizace. Tak jako to činil jezuita San Pedro Claver mezi přivezenými a nemocnými otroky z Afriky v přístavu Cartagena, tak jako to činil náš krajan jezuita Samuel Fritz mezi indiány v povodí Amazonky, kde je i fyzicky chránil před otrokáři, až byl za to rok vězněn v brazilském Pará.

Nový papež byl jezuitský řeholník, patřil tedy k mnišskému kléru, který je zvyklý pracovat v terénu. František je následovník našeho Samuela Fritze či San Pedra Clavera, bojovníků za lidská práva všech, a možná právě i proto byl zvolen tento zástupce Latinské Ameriky, aby navrátil církvi její původní kořeny lásky a pomoci těm nejprostším. Na první pohled je vidět, že z něj nevyzařuje instituce, ale vztah k lidem, k těm nejchudším.

I to je latinskoamerická tradice katolické církve, kdy jejich církevní hodnostáři byli tak lidští a tak pomáhali, že se jim říkalo „rudí“ biskupové. Křesťanství a katolicismus jsou v Latinské Americe prorostlé až do morku kostí všech lidí. Je to kontinent, kde žije 41 procent všech katolíků světa a to je nějaká síla. Je to 80 procent tamější populace. Je to kulturní fenomén, s kterým je nutno počítat v každé situaci. I když se dělá levičácká revoluce a vůdce je nevěrec.

To byl případ Huga Cháveze ve Venezuele, kdy první roky bojoval proti církvi, ale nakonec musel vycouvat. Pochopil, že všichni červenokošiláči v davech demonstrantů a chávisté jsou v prvé řadě věřící katolíci. A tak na konci života i on sklonil svoji hlavu před krucifixem a veřejně jej políbil, když odjížděl na Kubu. A všichni se pak za něj modlili.

Dobrý vzduch do Vatikánu

Byli to právě jezuité, ke kterým patří nový papež, kteří v Latinské Americe založili střední i vysoké učení té nejvyšší úrovně na základě svého edukačního systému ratio studiorum. Byli to především oni, kdo zakládal tamější lingvistiku, kartografii, geografii, přírodní a  humanistické vědy. A byli to také jezuité, jejichž misie patřily k těm nejlepším i po stránce hospodářské, protože všude zavedly pořádek a účetnictví, což byl v koloniální době přímo zázrak. Jezuité byli a zřejmě i jsou ti nejschopnější. 

A možná i právě proto je novým papežem jezuita, aby vnesl do Vatikánu systém, pořádek a řádné účetnictví. Asi již bylo na čase, aby s tím někdo něco udělal. Volba Františka je také jadrným důkazem toho, že nelze Latinskou Ameriku nadále a donekonečna přehlížet. Je třeba jí dát důležitost a váhu, kterou si zaslouží. A to nejen vysokým počtem věřících, ale také nebývalým ekonomickým růstem, o kterém si můžeme nechat jen zdát. To je další rána mezi oči evropské pýše. Zdá se, že nám pomalu ujíždí rychlík. Kdo navštívil Latinskou Ameriku třeba po deseti letech, nechápe, jak se země tohoto kontinentu mohly tak rychle vyšvihnout. Světoví experti například prohlásili za nejpříjemnější město k žití na celém světě ekvádorskou Cuenku. Žádné město ze Starého světa jí nesahá ani po kotníky. Další rána mezi naše oči. Latinskoameričtí literáti získávají stále častěji Nobelovu cenu, olympijské hry v Brazílii, světově největší astronomická observatoř právě otevřená v Chile…

Kardinál Bergoglio z Buenos Aires (španělsky Dobrý vzduch) byl na Petrův stolec vybrán zřejmě právě ve snaze vnést do Vatikánu a do církve nový vítr, Dobrý vítr, který by vyčistil nahromaděné problémy. A František jako jezuita je jistou zárukou nového a Dobrého vzduchu, který bude zároveň tvrdě hájit základní pravdy církve, což jí dodá do budoucnosti nové síly.

Právě proto nemohu souhlasit s názory českých církevních hodnostářů kardinála Vlka a olomouckého arcibiskupa Graubnera, že jeho výběr nebyl určován geograficky ani jeho řeholní, jezuitskou praxí. Jsem přesvědčen, že právě naopak tyto dva faktory sehrály rozhodující roli, kdy všichni kardinálové „v pořadí“ a stále medializovaní byli odsunuti do pozadí. Nemohu, byť jako neznalec, možná ne zcela přesně a ve správných souvislostech, necitovat: „Ti první budou poslední a ti poslední budou první…“

František svůj původní malý jezuitský apoštolát nyní proměnil na ten nejvyšší s více než jednou miliardou věřících. Stal se nadějí mnoha věřících, ale i samotné mocné, i když v poslední době upadající instituce, katolické církve. Stal se nadějí, aby naše evropská zahleděnost skončila, a abychom jsme se tak i my ze Starého světa zachránili.

e-mail: kolumbie98@hotmail.com