Mnislav Zelený - Atapana
http://zeleny.blog.ihned.cz/, 12. duben 2012

Rusové jako spojenci? Jsou křesťané a lyžují....

Již čtvrtý rok jezdím si s kamarády zalyžovat do Dolomit v jižním Tyrolsku, do Horní Adiže v Itálii. Nádhera! Nejvíc je zde logicky německy a italsky hovořících lyžařů. Ty třetí v pořadí jistě správně hádáte jsou lyžaři hovořící rusky. Jsou všude. U nás v Praze, v Karlových Varech, v Zurichu, v New Yorku, v Jižní Americe, v Antarktidě. Je jich totiž hodně. Co naděláte. Faktem je, že jejich nová generace je poněkud vychovanější, není již tak hrubá, hlasitá, opilecká a zřejmě ne všichni jsou mafiózní. Po lyžovačce jsem se v sauně sešel s jedním z nich. 

„Jsem Gríša,“ řekl a podal mi ruku. Těžko jsem ji mohl odmítnout, i když můj vztah k mohutnému dubiska na východě není příliš pozitivní. Byl formován ruským spiklenectvím v roce 48, okupací v roce 68 a jejich čtyřicetiletou kuratelou nad námi všemi včetně mně. Po okupaci Československa jsem v Jižní Americe v studentských debatách bouřil proti rudému teroru, i když mi to tam místní, převážně levicová, mládež nevěřila. Nikdo mne nemůže podezřívat z nějakého rusofilství, ale dal jsem se s Gríšou do řeči. Oprášil jsem svou bídnou ruštinu, kterou z mé generace všichni studovali spousty let a úspěšně ji zapomněli. Navíc jsem měl ještě donedávna noční můry z hodiny ruštiny a s úlevou jsem se probouzel. A tak jsem ji s ním v sauně češtinářsky patlal a motal s angličtinou a španělštinou. 

Gríša básnil o ruských parních lázních s březovými metličkami a vonnými travami. „Chodím do ní každou neděli a vyjdu z ní jako nový.“ 

„Asi tak nový jako je i váš Putin, co?“ 

„Asi tak. Staronový a nevím, zda je to dobře nebo špatně.“ 

„Myslím, že spíš dobře. Vaše velká ruská země potřebuje tvrdého vládce, jakési samoděržaví a ne žádnou slabou demokracii. Nejste na demokracii vychováni, vždy jste potřebovali a obdivovali moc. Teď jistě většina z vás jej obdivuje, jak umí jezdit na koni, jak se potápí a hledá amfory, i když jsou předpřipravené nebo jak se pere na tatami, i když třeba nemusel složit zkoušky na černý pásek. U nás bychom se takovému prezidentovi všichni bez rozdílu smáli. U vás ne.“ Gríša ani neprotestoval, spíš souhlasil. Jen s tím rozdílem, že není Rus. 

„Jsem Tatar, z Ufy. Moji rodiče jsou ortodoxní musulmani, i já ještě mluvím tatarsky. Moje žena je židovka a moje děti jsou co? Tatarsky už nemluví a tak jsou asi Rusové. A budou možná i křesťané, “ zasmál se své etnickoreligiózní úvaze. „Tataři jsou už jen na vesnici.“ 

Gríša byl v Praze, zato já jej zklamal, že jsem nebyl v Moskvě. Konverzaci jsem však navázal přes můj turistický přechod Kavkazu z Pjatigorsku do Soči v roce 1960. 

„To jsem ještě nebyl na světě,“ vzkřikl. 

„Nuže, a nyní tam připravujete olympiádu, že? Jaké je tam lyžování?“ 

„Kdepak, tam nemohu, nejsem na to dost bohatý. My chudší jezdíme lyžovat do Alp a do Andorry. Já dvakrát ročně.“ 

„Ty jsi chudý? A co děláš?“ 

„Před deseti lety u nás zkracovala petrolejářská firma, kde jsem byl provozním technikem a stal jsem se nezaměstnaným. Všechny své úspory jsem tehdy dal do bonů privatizace a získal skladové prostory k pronajímaní.“ 

„Takže jsi jen chudý kapitalista jako Abramovič, Berezovskij či Chodorovskij?“ 

„Kdepak, ti nemuseli do privatizace v roce 1995 vložit ani kopějku. Vše získali zdarma cestou přátel ve vládě. Já už musel riskovat.“ 

Do sauny mu volala jeho dcera z Moskvy. Je novinářkou a rok po škole prý vydělává dva tisíce dolarů. Syn je ajťák a rekordman v plavání. Všichni lyžují. Začal mi být docela sympatický. Stále se chtěl přátelit. Ať děláme co děláme, jsou Slované i když jsou Tataři. Jsou z našeho kulturního okruhu a stále slábnoucí Evropa se bez nich asi neobejde. Jsou naším přirozeným spojencem v budoucnu. Křesťanským spojencem proti náporu a plíživé okupaci militantního islámu či postupující invazi z ještě vzdálenějšího asijského Východu. A kdybych si měl vybírat mezi vládou Arabů či Číňanů na pražském Hradě, jistě bych nebyl sám, kdo by se zase přichýlil k tomu dubisku, jako naši Staročechové. Sice ne moc rád, ale s nimi si přece jen více rozumím než s Araby či Číňany, kteří navíc nelyžují.