Chudí zůstali chudými, přesto ho milovali

Po dvouletém boji s nemocí zemřel 5. března ve věku 58 let venezuelský prezident Hugo Chávez. Autor článku, který na přelomu století působil v Jižní Americe jako diplomat, sledoval Chávezovu politickou dráhu od roku 1999, kdy nastoupil svůj mandát.

Poprvé jsem o něm psal ve zprávách ze své diplomatické mise v Bogotě. Tehdy jsem upozorňoval Černín, že zde roste velký revolucionář. Když jsem byl opět na volné noze, zahlcoval jsem noviny zprávami o jeho činech. Velký Hugo mne neustále udivoval. Chtěl jsem, aby naši čtenáři viděli, jak za pochodu vzniká jakýsi virtuální socialismus. Jak roste nedostatek v obchodech, kde předtímbylo všeho dost, třeba obyčejné rýže nebo cukru. Jak roste arogance moci, když sami chávisté podporovali korupci. Jak roste strach veřejně vystupovat proti jeho vládě. Jak z bídy roste kriminalita. Jak masivně roste armáda a zbrojení.

I když oba stojíme na ideologicky opačných březích politiky, musím mu mnohé přiznat. Byl to neúnavný bojovník s velkým charismatem a šarmem. Byl to obdivuhodný velký řečník schopný hodiny mluvit o čemkoliv, od rajčat po ruské supersoniky, a to navíc zasvěceně. Byl velký manipulátor a dovedl strhnout davy k extázi nadšení. Dovedl nekonečně burcovat tak, že velké masy chudých, i když po celou dobu jeho vlády byli stále chudí, mu věřili a opakovaně ho volili. Uměl totiž přijít mezi ně, mluvit s nimi jejich řečí, jejich slovy. Cítili, že vyrostl mezi nimi. Prominuli mu všechno.

Chávez se stal nekorunovanou hlavou té části světa, která nenávidí USA. Velký comandante chtěl odstranit chudobu na jedné straně a zároveň být následovníkem Simóna Bolívara s cílem sjednocené Jižní Ameriky pod jeho ideologickou vlajkou na straně druhé. Jenže to jsou dva protichůdné cíle. Chudáky sice pozvedl bojovnými projevy o jejich nadějné budoucnosti. Chudáci ale zůstali chudáky, protože obrovské petromiliardy šly do zbrojení a do získávání spojenců. Místo toho, aby budoval infrastrukturu škol, nemocnic, obchodů a silnic. I tomu prominuli. Nedostatek hlavně potravin se každoročně zvyšoval. Letos se v Caracasu kupovalo na občanky a jen určitý počet produktů. I to mu prominuli.

V polovině roku 2011, rok před dalšími prezidentskými volbami, poprvé odjel na Kubu, kde mu chirurgicky vyňali maligní nádor. Vrátil se rozzářen a uzdraven. Jasně, volby 7. října byly přede dveřmi. Nutno ocenit jeho sílu, jeho zápal, ten jej asi udržoval v tempu, i když mu chemoterapie a radioterapie změnily vzhled a braly sílu. Volby vyhrál. Koncem roku 2012 se opětovně vrátil na Kubu, tam, kde prý lékaři umí zázraky. V jeho případě se však zázrak nestal. Před cestou do Havany, on, bezvěrec, veřejně i políbil krucifix. Jedenáctého prosince proběhla již čtvrtá, šestihodinová operace, tentokrát rakoviny pánve a páteře.

Viceprezident Nicolás Maduro, pověřený zvláštní výkonnou mocí přímo od Cháveze, ohlásil 30. prosince z Havany jeho delikátní stav. Dvaapadesát procent Venezuelanů, kteří jej loni znovu zvolili prezidentem, upadlo do smutku. Oslavy konce roku 2012 byly v Caracasu zrušeny. A nejen ve čtvrtích kontrolovaných chávisty, ale třeba i v Chacau, v tradiční části ovládané opozicí. Dokonce televizní kanál Globovisión, bašta opozice, zrušila silvestrovský koncert slavného zpěváka salsy Oscara D’Leóna. Z veřejných akcí zůstala jen mše v kostele svatého Františka v šest večer 31. prosince, věnovaná modlitbám za zdraví prezidenta.

Celá Chávezova rodina, včetně jeho dcery Rosy Virginie a jejího manžela a ministra vědy Jorge Arreazy, byla již několik dní v Havaně. Bylo jasné, že stav venezuelského prezidenta byl velice vážný. V té době španělský deník ABC informoval o uvedení Cháveze do stavu umělého spánku. Od té doby žil jen díky přístrojům. Okamžitě se vynořily otazníky a neklid v řadách establishmentu. Všichni příznivci revoluce náhle pocítili velkou Chávezovu chybu. Nevychoval si důstojného následovníka a unáhlená designace Madury na poslední chvíli nemá podporu, protože je slaboch. Chávisté mu vyčítali, jak se slzami v očích informoval zemi o Chávezově stavu, místo aby byl pevný a silný.

Maduro je viceprezidentem teprve od 10. října. Nemá žádné vysokoškolské vzdělání, pracoval jako šofér autobusu. Maduro a další nejbližší příznivci a nohsledi umírajícího vůdce se dopustili stejné chyby jako v případě jiných velkých vůdců: faraonů, Bolívara, Stalina. Mystifikovali o skutečném Chávezovu zdravotním stavu, aby prodloužili naději lidu, a přitom se připravovali na převzetí moci. Vykřikovali, že vůdce se vrátí a bude vládnout, aby tím odraz lesku jeho moci a slávy padl i na ně jako na pokračovatele. To byl i Madurův politický kapitál. Viděl jsem na vlastní oči, jak při jedné lednové demonstraci nastrčení manipulátoři davů náhle vhodně proměnili skandovaná hesla Viva Chávez! na Viva Maduro!.

Na rudo natřený kapitalismus

S Chávezovým odchodem mizí z výsluní jeho bolivariánská revoluce i levicově laděná Latinská Amerika. Kdopak by mohl převzít prapor revoluce, který Chávez třímal pěkně vysoko? „Nový“ Castro nemá esprit ani charisma a vlastně už odchází. Ortega v Nicaragui je rád, že je rád. Correa v Ekvádoru nasadil jen sociální politiku. Moralesovi v Bolívii po nějakém čase vládnutí došlo, že samotná revoluce chudáky indiány nenasytí, a navíc vede zbytečný boj s Chile. Ostatní? Ti se s Chávezem plácali po zádech a diplomaticky „přátelili“ v očekávání dalších výhodných dodávek nafty a plynu. Vše na úkor venezuelských občanů. Revoluce zemi tak pěkně zdecimovala.

Možná pár procent chudých má k hliněné podlaze své chýše v „rancherías“ navíc televizní anténu, takový volební guláš. S možností příchodu jinak orientované vlády se zemi vrátí přinejmenším všechny příjmy za nerostné bohatství. Bude to stabilní zdroj, který může zemi zase vysunout mezi úspěšné státy Latinské Ameriky a výrazně snížit chudobu.

Chávez sice často hovořil o socialismu, ale ve Venezuele je stále tradiční kapitalismus. Pouze několik státních společností dobývajících nerostné bohatství posílilo státní příjem. Západní svět sice vášnivě komentoval Chávezovo zestátňování pozemků, jenže on nikomu vlastní majetek zapsaný na katastru nezabral. Šlo jen o „tierras baldías“, půdu opuštěnou indiány, ti byli vybiti a latifundisti ji zabrali, ale nikdy ji od koruny nekoupili. Po tři století tento neprávní čin nevadil. Chávez si pouze tuto státní, indiánskou půdu opět vzal a přidělil ji bezzemkům. Tím však značně narušil zemědělskou výrobu, která šla do kolen.

Hugo Chávez Frías byl každopádně velký a odvážný muž činů a zapsal se do dějin Venezuely. Při hodnocení profilu osobnosti je totiž vlastenectví, odvaha či statečnost stejná na obou březích ideologické řeky. „Věřím, že nikdy, nikdy jsem neztratil a neztratím lásku ke svým kořenům, k fyzické přítomnosti v tomto městečku, v Sabanetě,“ píše ve své autobiografii Sny přicházejí jako déšť.