Jsme národ hudralů a stále si na něco stěžujeme. Také nejraději všechny zkritizujeme, co v životě udělali nebo co neudělali. Nic nám není recht. Jen neradi někomu přiznáváme jeho úspěchy. Bulvární masmédia a politici nás v tom jen podporují. Kdyby člověk znal naši republiku jen podle výroků politiků, jak do sebe  podvraťácky šijí, nebo z hrůz, co se na nás hrne z bulváru, tak by se jeden musel děsit z každého dalšího dne zde prožitého.

 

Jenže ono, díkybohu, není to tak žhavé! Moje babička vždy říkala, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Má to dost blízko k indiánské filosofii, kdy všichni indiáni jsou neustále spokojeni a také nejedí horkou kaši. Indián je spokojen za každé situace, kterou mu přináší život i smrt. Protože to je život. Dobro smíšené se zlem, což vytváří potřebnou rovnováhu a harmonii.

 

České zdravotnictví je na paškále snad denně. Člověk aby se bál vkročit do jejího hájemství. Vždyť lékaři chtějí neustále někam emigrovat a nechat nás na holičkách. Sestřičky jsou prý neurvalé a nepečlivé, protože mají nízké platy. To ostatně všichni, o sanitářích nemluvě. A pak ty neustálé zdravotnické šachy mezi lékařskými organizacemi, pojišťovnami, komorami, ministerstvy o miliardy, které pořád někde mizí v nenávratnu. A tak při srovnávání se zahraničními zdravotnickými špičkami á la dr. House se cítíme sto let za opicemi. Vybavením i profesionalitou.

 

 Přesto jsem tam vkročil. Lépe řečeno musel. Do Motolské nemocnice. Do“masokombinátu“, jak tomuto zdravotnickému komplexu, údajně největšímu v Evropě, říká přátelsky její zaměstnanec chirurg Drak. Motolská nemocnice byla vždy pro mne z druhého konce Prahy jakýsi neznámý moloch s neslýchanou spletí uliček, uzlů, schodišť a výtahů. Zmatek chodeb a písmen oddělení jsem rozšifroval poměrně snadno, až jsem se divil. Nejsem technický talent. Co mne však nejvíc překvapilo od prvního kroku, že ten moloch funguje, že každý tam maká na svém úkolu, že každý tam pobíhá odněkud někam s jasným cílem. Připadal jsem si tak trochu jak v nějakém televizním seriálu. Sestřičky byly na mne příjemné od prvního okamžiku, když jsem vypisoval a podepisoval řadu lejster, anesteziolog se na mne usmíval, když mi vysvětloval a navrhoval druhy anestéze a pevně mi stiskl ruku. Ten stisk byl jasný signál: tady to všechno funguje, buďte bez starostí.

 

 

I sanitář, který mne vezl na operační sál se na mne usmíval. Pak už jsem nic nevěděl. Probudil jsem se poprvé v životě na JIPce a byl jsem unesen, jak to tu vše kmitá. Přístroje, lékaři, sestřičky. Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, prostě furt. Péče prostě skvělá a vždy s úsměvem. Byl jsem hrdý na to, že to taky umíme a ne jen ten vymýtizovaný doktor House. Neslyšel jsem, že by si zde někdo na něco stěžoval. Třeba na platy. Odvážil jsem se na to i zeptat pár sestřiček a z odpovědí byla cítit spokojenost. Také lékařů bylo kolem  na „metráky“, tedy hafo,  a nevypadalo to, že jsou právě na odchodu za lepším do zahraničí. Všichni makali a byli vstřícní.

 

Na lůžkovém oddělení jsme byli v pokoji jen tři. A neustálá obsluha s každodenní výměnou ložního prádla a  košil „andělíčků“, s neustálým smejčením, s neustálou péčí stále usměvavých sestřiček a bratrů ve dne v noci vyměňující bažanty, mísy  a pytlíky s močí, s neustálou profesionalitou  zástupu lékařů a s výbornou stravou.  Vůbec jsem tomu nevěřil, že je to skutečnost. A nebyl jsem spokojen jen já sám. Prakticky všichni, i když kosmetické vady se také našly. Velká vizita byla ukázkou nejen profesionálního týmu, ale vysoké autority přednosty a jeho zástupců. Doprovodná suita mladých lékařů se doslova třásla, stála „v lati“ a rychle odpovídala na dotazy přednosty prof. M. Babjuka a doc. L. Jarolíma. Vše tu klapalo jak švýcarské hodinky. Jistě, nemusí to být všude a na všech oddělení, protože ryba smrdí od hlavy. Chystali jsme se zaplatit stokorunový poplatek, vždyť i venku se nenajíme za celý den za stovku. A „oni“ to zrušili, aby se někomu, zřejmě lidu, zalíbili a získali hlasy. Vždyť je to postavený na hlavu!

 

Nemohu při té příležitosti nevzpomenout na naše neustálé srovnávání se Západem. V rodině máme osobní zkušenosti se státní zdravotnickou péčí v Anglii. Nemocnice Saint Bartholomew v Londýně vypadala před pěti lety jak vojenský lazaret z dob Švejka. Dvě řady asi dvanácti postelí po každé straně obrovského pokoje oddělené jen lajntuchy, uprostřed  stůl se sestřičkami. Žádná sesterna. A velký kýbl, kam  se házely odpadky, prázdné  skleněné lékovky, které občas hlasitě praskaly. A hlavně žádný velký zájem lékařského týmu. Našeho příbuzného jsme raději odtamtud urychleně odvezli, aby jej v Motole okamžitě operovali a prodloužili mu život. U „nás“ na urologii vedle  jedenácti pokojů pro pacienty byly na chodbě i další lékařské, sesterské, zásobovací, uklízecí, lázeňské a vyšetřovací pokoje.

 

Jsem rád, že jsem mohl být operován a ošetřen v českém zdravotnickém zařízení, protože mám v něj důvěru. A navíc jsem hrdý na místní „partu“ , která svou profesionalitou, ochotou, transparentností, vstřícností a nasazením dělá čest českému národu. Tady jsem viděl v praxi, co to znamená Hippokratova přísaha. A věřím, že se nejedná jen o Motolský „masokombinát“. Velká škoda, že podobná přísaha neexistuje ve sféře politiků, kteří jsou, bohužel, schopni denně přísahat na cokoliv jiného. Právě oni dělají z českého zdravotnictví „velkou bramboračku“, z které jde hlava kolem. Právě oni z českého zdravotnictví dělají netransparentní prostředí, v kterém se ztrácejí milióny do různých kapes. Právě oni a jiní jim podobní, kteří se chtějí nějak profilovat, s tím dělají  své „šachy“ a různé demonstrativní aktivity.

 

Indiánský šaman-lékař se také věnuje jen své osadě, svým lidem  a nechodí nikam za lepším, protože to je jeho řehole, to je jeho Hippokratova přísaha. Má však jednu velkou výhodu, že se mu do řemesla nepletou politici ani pojišťovny.