Mayové nám nastavili zrcadlo. Naší společnosti, našemu chápání světa. Oni „vygenerovali“ rok 2012, o jehož závažnosti jsme až do roku 1990 neměli ani potuchy.

Rok 2012 nás vyburcoval k hledání podstaty naší existence na Zemi. Nutí nás podívat se na naši životní filozofii. Nutí nás pohlédnout i zpět na ty, kteří měli jinou, mnohem duchovnější filozofii chápání lidské existence, než máme nyní my. Rok 2012 nás nutí podívat se i do budoucnosti. Rok 2012 nás nutí přehodnotit naše úsilí v nesmyslné honbě za bohatstvím ztělesněným penězi. Nutí nás vidět naše směšné pachtění za něčím tak pomíjivým, jako je materiálno. Pouze věci duchovní mají naději na dlouhou existenci, pouze návrat k duchovnímu rozměru lidské společnosti nás může dovést k další existenci na Zemi. Mayové mohou být naším příkladem, Mayům bychom měli složit co nejhlubší poklonu. My lidé jsme se v posledních stoletích stále více zpronevěřovali základním principům naší existence. K nim patří i vyváženost mezi materiálním a duchovním rozměrem naší kultury. Stále více převažovalo materiální chápání světa, které v poslední době přerostlo ve zbožnění mamonu. Tím vyrostla bezměrná pýcha na náš technický pokrok, kdy se domníváme, že můžeme všechno. Věříme, že naše technika nám zajistí cokoliv bez ohledu na naše životní prostřední. Již dávno jsme ztratili tu posvátnost starých kultur, posvátnost, kterou měl a dosud v Amazonii má každý indián vůči Zemi. Jsme neposlušné děti Země.

Všichni cítíme, že jsme na konci našeho nesmyslného boje za nekonečný ekonomický růst. Tato honba je však podporována našimi politiky. Ti hrají na naše nízké cíle a ohlupují nás neustálým růstem naší životní úrovně, bohatstvím, potažmo štěstím. Toto lineární chápání je velice zrádné. Nic totiž neroste do nebe. Vše má svůj začátek a konec a zase nový začátek. Jsou zde cykly dne a noci, života a smrti. Tak jako se staráme o své dítě, tak se musíme starat o svou Zemi. Hon za mamonem je nízkost plebsu, nás všech. Ti, kteří vědí, ti by nás měli vést, ne politici.

Jak dlouhý je Světový rok?

Co viděli Mayové a co my vidíme teprve nyní? Astronomii z plebsu nikdo nerozumí, je pro něj zcela nezajímavá. Je k ní totiž zapotřebí hlubokých znalostí a spousty času. To plebsu spěchajícímu za bohatstvím či denním chlebem nic neříká. Mayové mnoho znalostí přebírali od starší olmécké kultury, která byla mateřskou kulturou celé Mezoameriky. Mayští šamani a kněží byli ti, kteří vědí. Byli tou elitou národa, která hleděla daleko dopředu, tisíce let. Měli starost o osud Země, což je příznačné pro všechny indiánské kultury. Tento osud hledali nahoře. Mayští kněží pozorovali velmi bedlivě naši galaxii a její tvar si přenesli do symboliky dvouhlavého hada, či hada pojídajícího svůj vlastní ocas. Byl to symbol cykličnosti a nekonečnosti času. Pozorovali pohyb Země a Slunce, dalších planet a hvězd vůči Mléčné dráze a všimli si řady opakujících se cyklů. Právě odtud si nastavili cyklické chápání nejen času, ale i lidské společnosti. Pozorovali pouhým okem, ale trpělivě po stovky a tisíce let. To jim umožnilo i bez přístrojů vypočítat sluneční rok „haab“ s neuvěřitelnou přesností na 365,2422dnů, lunární měsíc na 29,53059 dní či Venušin rok na 584 dní. K tomu si přidali další posvátný cyklus tzolkin o 260 dnech. Odpozorovali i pohyb Slunce vůči galaxii. Všimli si, někdy před 3–4 tisíci lety, i takového detailu, jako je precese. Pro nás lidi je to tajemný pohyb, který nikdo nezná a nebere v potaz. Země se totiž neotáčí, protože není koule. Vlivem gravitace Měsíce, Slunce a hvězd se kolébá, je šišatá. Slunce se pohybuje po ekliptice proti pohybu Země, čili bod jarní rovnodennosti se pohybuje s kolébáním Země, kdy se současně kolébá rovník i nebeský rovník, který je jeho průmětem na obloze. Kolébání zapříčiňuje posouvání jarního bodu rovnodennosti, jdoucí jakoby naproti Slunci. 

Zemská osa se tak otáčí proti pohybu svého obíhání Slunce ročně o 50.29 úhlové vteřiny. Tento rozdíl, precese, vzniká časovým skluzem mezi dvěma rozdílnými typy zemského roku: siderický s 356,2563 dny a tropický s 365,2422 dny. 1° za 71,5 let. Celých 360° proběhne současně s oběhem Slunce se Zemí kolem galaxie Mléčné dráhy. A tak Mayové, vlastně jen ti vyvolení, odpozorovali i tento cyklus, kdy si odvodili poměrně přesnou hodnotu úhlové rychlosti precese. Je to cyklus Světového roku trvající 25 625 let. V Starém světě pohyb precese poznali až Řekové kolem roku 150 př. Kr. a cyklus nazvali Platonův rok.

Galaktické Místo strachu

Mayové tento cyklus rozdělili na pět období, na Věky pěti Sluncí. K časové délce jednoho Věku Slunce založili další součást svého složitého kalendáře, tzv. Dlouhý počet. Věděli, že žijí v Pátém Slunci, jehož vznik, zřejmě mytický počátek jejich kultury, si vložili do 11. srpna 3114 př. Kr., který si označili jako 4 Ahau 8 Kumhu 0.0.0.0.0. Do konce Pátého Slunce označeného 13.0.0.0.0. mělo uběhnout 13 baktunů po 144 000 dnech. Dlouhý počet je sled 1,872 000 dní od počátku do konce. Podle korelační tabulky mayologa sira Erica Thompsona z poloviny minulého století je to rok 2012. Konkrétně 11 hodin 11 minut světového času 21. 12. 2012. Podle novějších přepočtů, například bratří Böhmů, se jedná o rok 2016, jiné korelace tuto dobu posouvají až o sto let. Není to však tak důležité, jde o kosmetické chyby. Slunce bude stále víceméně v bodě galaktického rovníku. Jeho průměr nám totiž ze Země zaručuje pohled na Slunce ve středu galaktického rovníku v době zimního slunovratu po dobu třiceti šesti let. Tato galaktická konjukce podle jiných výpočtů trvá již od roku 1980 a skončí v roce 2016.

Důležitý je však fakt, že v té době dojde k ojedinělé konjukci tří pro nás důležitých nebeských útvarů. 

Do roku 1990 jsme to netušili ani my a dodnes to tuší málokdo, protože astronomie není zrovna lidovým koníčkem. V jedné linii bude Země, Slunce a galaktický rovník. Pravda je, že k takové linii dochází při precesi dvakrát ročně, jenže nikdy není Země v pozici v zimním slunovratu. To je ta výsostná ojedinělost. A teprve po čase nám došlo, že to má souvislost s Dlouhým počtem Mayů. Tuto konjukci nazývali Mayové jako Posvátný strom. My jako kulminaci nebeského vyrovnání. Zimní slunovrat je pro Maye důležitý okamžik každého roku. Slunce se na druhý den probouzí k cestě vzhůru od obratníku Kozorohu k obratníku Raka na severní hemisféře. Slunce se začíná navracet k Mayům. A na první den slunovratu 2012 se Slunce probouzí navíc do dalšího Věku Slunce, do obrozeného Věku Země.

Mayové však neznali galaktický rovník. Stejně tak Inkové, Muiskové, Aztékové, Hopiové či indiáni z Amazonie na nebesích sice pozorovali hvězdy, souhvězdí, ale význam přikládali tmavým skvrnám a jejich tvarům. Tyto tvary nahromaděného mezihvězdného prachu jim něco symbolizovaly, něco jim napovídaly. Stejnou cestou indiáni přišli na léčivé vlastnosti rostlin, halucinogeny, jedy, drogy. Sám tvar vypovídá o obsahu. Shodou okolností ve středu naší galaxie je velká tmavá skvrna zvaná Mayi Xibalba Be, Místo strachu. Skvrna má tvar rozevřené tlamy krokodýla, která blížící se Páté Slunce pozře. Je to místo vstupu do záhrobí. Současně však je tvar podobný děloze s vulvou, kanálu zrození. Odtud se zrodí nové Slunce, lépe řečeno Slunce zde bude pohlceno, aby bylo znovuzrozeno. Indiánská filozofie je pro nás nepříjemná: konec a počátek jedno jest. Proto má mayský kalendář začátek a konec. Ten náš má jen začátek. Život a smrt jedno jest. Aby bylo něco zrozeno, musí něco zemřít. Indiáni se proto smrti neobávají a ani jí příliš nevzdorují. Zato my se ji snažíme co nejvíce oddálit a nesmrtelnost je náš tajný cíl. Je to proto, že neznáme odpověď na třetí základní filozofickou otázku: Kam kráčíme? Indiáni to vědí. 

Stéla ze sídliště Izapa

Kamenná stéla číslo 25 v mayském sídlišti Izapa na jižních hranicích Mexika s Guatemalou nám celou tuto nebeskou realitu v mytickém hávu zachovala navýsost jasně. Mayové nám tímto zanechali jasnou zprávu, co se bude dít. Chtěli nás možná informovat o obavách z ekologické apokalypsy v důsledku našeho macešského chování k Zemi. Chtěli nám nabídnout možnost naší obrody. Právě v 3.–4. století př. Kr. již běžně pozorovali precesi, která mohla být součástí olméckého dědictví z počátků 1. tisíciletí př. Kr. Na stéle je vytesán konec Pátého Slunce a počátek dalšího Slunce. Krokodýl sedí na dvouhlavém hadu představujícím naši galaxii. Z jeho rozevřené tlamy, která je symbolickou vulvou Kosmické matky Mléčné dráhy se rodí Kosmický otec, nové Slunce. Domnívám se, že nejde o Šesté Slunce, jak praví někteří, ale opět o První Slunce. Jedná se o počátek dalšího velkého cyklu. Zde končí Dlouhý počet, aby začal další.

Mayové nám tak předali dědictví těchto informací o konci a počátku, tedy ne o konci světa, jak v poslední době hlásí módní dezinterpretace. Jejich zájem o běh času jsme vysvětlovali fascinací předvídat a tím manipulovat tehdejší lid. Je to však naše přízemní vysvětlení. Jim šlo především o zachování Země dalším a dalším generacím. Dali nám na vědomí, co nastane s Pátým Sluncem, jaký bude zrod dalšího Slunce a že je nutno se změnit. Mayové nám předali naději, jak žít dál, jak se obrodit. Koncem každého časového cyklu přichází snaha o obrodu. Každý nový zrod je předpoklad a možnost, že bude lepší než minulý. I my si koncem roku dáváme předsevzetí, jací budeme. Chceme být lepší, ne horší. Jenže jsme nedokonalí, podobně jako byli i Mayové, a ne všichni své cíle splníme.

Proto pro Maye jejich Slunce skončila a začaly nové Věky. Každý pád Slunce knězi vysvětlovali nedokonalostí tehdejších lidí. Ti vznikli proto, aby plnili vůli svých stvořitelů, aby žili spořádaně a v souladu s matkou přírodou. Jenže oni se vždy těmto zásadám zpronevěřili. Božstva se proto rozhodla ta původní zničit a stvořit dokonalejší, aby lépe plnila svoji roli. I my se nyní musíme změnit, abychom mohli lépe plnit roli, proč jsme tady na Zemi. Čeká nás konec ne jednoho roku, ale Světového roku o 25 625 letech. Naše předsevzetí by měla být logicky zásadnější a větší. Měli bychom se snažit zachránit tuto Zemi.

Naši klasičtí astronomové precesi a oběh kolem galaxie složitě vypočítávali. Nejdříve brali v úvahu gravitaci Slunce a Měsíce, pak výsledek museli poopravit vlivem gravitace dalších hvězd. K poslední opravě došlo vlivem relativity. Výsledek 25 625 let byl totožný s „pouhým“ pozorováním Mayů.

Jednotlivé cykly pěti Sluncí měly pro Maye jasný kulturní odraz na zemi. Lidstva, kultury mizely, aby přicházely nové. My si můžeme říci, že u nás přechod mezi Čtvrtým a Pátým Sluncem byl prapočátek monoteismu. Mezi Druhým a Třetím Sluncem došlo v místech Beringovy úžiny k přechodu skupin paleolitických lovců do dnešní Ameriky. Během celého cyklu, zvaného též Velká zodiacká precese, probíhá ekliptika Slunce na pozadí našich zodiackých znamení, souhvězdí. Nyní opouštíme souhvězdí Ryby, kterému předcházel Beran, a budeme se probouzet po dalších asi 2100 let pod vlivem souhvězdí Vodnáře. Průchod Země na pozadí Berana se často vysvětluje jako období, kdy Židé nejčastěji obětovali bohu Jahve beránka Božího. S příchodem Ježíše Krista získaly symbolický vliv ryby. Kristus se stal rybářem a hladovějícím rozděloval ryby. S příchodem vlivu Vodnáře se hovoří o období éteru.

Vstup do souhvězdí Vodnáře

Mayové nám svým dědictvím možná napomohou zamyslet se nad naším osudem. Nejen nad svým či svých dětí a vnuků, ale nad osudem Země. Měli bychom se navrátit k pradávným hodnotám a posvátným vztahům k přírodě. Právě náš vstup do oblasti Vodnáře je podle mayských kněží, indiánských šamanů či vizionářů, jako byl Sioux Oglala Černý los nebo Sluneční medvěd z kmene Čipevajů, vstupem ke zvýšení vlivu duchovna a omezení vyhraněného materiálního nazírání na svět.

Má to být konec vzývání peněz, ale také zvýšení feministického principu a jeho společenského vlivu. Tím by mělo dojít i k jakémusi zlidštění naší civilizace. Do dalšího věku bychom měli vstoupit obrození, zduchovnělí posvátným vztahem k Zemi. Jedině tak si ji zachováme. Jde však o proces, kterému je zapotřebí napomoci. Někteří dokonce hovoří o tom, že získáme jakési třetí oko, psychické oko, a začneme vnímat duchovní rozměry. Stojící medvěd Lakotů řekl: „Pokud se vzdálí lidské srdce od přírody, zatvrdí se.“ Myslíme si, že díky technickému pokroku jsme všemocní. Jenže indiáni říkají: „Čím je člověk rozumnější, tím víc potřebuje Boha, aby ho chránil před přesvědčením, že ví všechno.“

Posvátný vztah k přírodě jsme zatratili pokrokovým a vědeckým odhalováním mysterií, záhad, tajemství a šílenou snahou o mamon. To je naším hnacím motorem. Ne harmonie, láska, život, štěstí, existence Země. Lidstvo v posledním období jen posilovalo své ego a nadvládu nad přírodou. Věříme jen hmotné realitě, zapomínáme na jednotu s přírodou. Spirituální svět nemůžeme dešifrovat našimi vědeckými metodami, kterými si zaštiťujeme naše arogantní, všemocné chování vůči přírodě. Věda nemůže zkoumat a posuzovat duchovní svět, jeho principy a zákonitosti, které jsou subjektivní. Věda zkoumá jen objekt, duchovno zkoumá subjekt. Subjekt je esencí mytologie, šamanismu, spirituálního světa a celého univerza. Vykořenit subjekt objektivitou vědy je tedy jednostranné poznání světa.

Subjekt je přece tím tvůrcem, tím, kdo chápe a činí. Objekt je doplňující artefakt. Proto vědecké metody jsou nekompetentní pochopit subjekt kosmu, stejně jako pochopit dávné mýty, které jsou subjektivní vizí univerza.

P. S. Během roku 2012 došlo k velkým objevům v mayské lokalitě Xultún v Guatemale. Byl zde nalezen nejstarší záznam mayského kalendáře. Podle archeologa Davida Stuarta se zde vyskytuje časový údaj 17 baktunů, tedy 4 baktuny po údajném konci světa. Podle něj to je jasný důkaz, že konec 13. baktunu 21. prosince 2012 není jen konec jedné éry, ale současně i počátek nové.