Když jsem jel s manželkou na státní recepci Korejské republiky 2. října 1997, vůbec jsem netušil, že právě tam získám překvapující informace o událostech před 45 let. Korejský velvyslanec hovořil o čtyři tisíce let staré kultuře svého národa a končil poděkováním přítomným veteránům z korejské války za statečnost v boji za svobodu korejského lidu. Kolumbie byla jediná latinskoamerická země, která na výzvu OSN vyslala svůj vojenský kontingent společně s dalšími 14 státy. Tehdy jsem ještě netušil, že poděkování patří i jednomu českému krajanovi. který v boji proti komunizmu položil daň největší, svůj život. Mezi stovkami návštěvníků recepce jsem potkal i dva penzionované generály, Raúl Martinéze a Alvaro Valencia Tovara, kteří mi začali poodhalovat, jak to tehdy všechno bylo.

„Stále vzpomínám na prvního kolumbijského důstojníka, „začal vyprávět generál Alvaro Valencia Tovar. „Byl to Čech, podporučík Vladimír Válek. Potkal jsem jej v lednu 1946 ve vojenské kadetce Escuela Militar de Cadetes v Bogotě, tehdy jsem byl jeho velitelem a instruktorem. Graduoval se jako podporučík pěchoty 7. prosince 1949 a protože měl nejlepší známky, ale i přirozené vlohy velet, již během studií velel svým kolegům. Byl to velký sportovec! A hlavně fotbalista.“

V žádosti o přijetí do vojenské školy, kterou mi přinesl generál Raúl Martinéz, Vladimír napsal: Narodil jsem se 7. dubna 1927 v Bogotě. Jsem legitimním synem Juana Válka, československé národnosti a María Cristiny Moure de Válek, kolumbijské národnosti. Pocházím z devíti sourozenců. Od mládí jsem cítil živou i latentní inklinaci k vojenské kariéře... Budu letcem. A protože to chci, tak jím budu...

„Když bylo Vladimírovi 23, odjeli jsme na Korejský poloostrov,“ navazuje generál Tovar. „Já odjel z přístavu Bonaventura již v první části kontingentu v květnu 1951, zatímco on až v třetí, v lednu 1952. Náš kolumbijský prapor pronikl hluboko na sever od 38. rovnoběžky, do tehdy tak zvaného železného trojúhelníku Chorwon - Pyon-gang - Kumwha. Bylo to asi 50 km severně od dnešní hranice. Před námi bylo území nikoho až k Orlí výšině, dál vlevo byla kóta 400 silně obsazená jednotkami čínského dělostřelectva a ještě dál kóta 1020, také obsazená Číňany, údolí Kumwha uzavírala. Přesto jsme Kumwha drželi po celé tři měsíce.“

„A tudy vyrazila hlídka z naší roty ještě za ranního šera směrem k Orlímu kopci,“ začal mi Raúl Martinéz kreslit tehdejší situaci. „Patrole velel Vladimír Válek. Byla to jeho poslední bojová cesta. Brzy ráno vyjeli na dvou tancích a asi od poloviny cesty k Orlímu kopci pokračovali pěšky. Nejdříve první polovina čety a když dosáhla svého cíle, tak i druhá. Bylo to 20. května 1952 v 8.20 hodin. Číňané nepřestávali pálit z kóty 400. Poručík Válek tehdy dostal příkaz k vizuální rekognoskaci terénu. Pár minut později, přesně v 8.30 byl poručík Válek těžce zraněn střepinou granátu z čínského minometu 61 do krku.“

„První pomoc dostal náš krajan v lékařském středisku kolumbijského praporu, kam byl převezen americkou helikoptérou,“ píše tehdejší poručík Fernando Landazábal a pozdější ministr národní obrany Kolumbie v roce 1982 ve svém dopise z 26. května 1952. „Když jsem přišel do lékařského centra pluku, udivila mne vážnost a spokojenost jeho ducha, pokračuje Fernando. Cítil jsem, jak se mne jeho ruka pevně chytila a tehdy řekl slova, která mohou vyslovovat v takových okamžicích pouze ústa hrdinů a která nikdy nezapomenu: „Netrap se kamaráde, já se vrátím bojovat. Ve stejnou noc hvězda, jenž zdobila jeho ramena, z nich zmizela, aby odešla usadit se na čestné místo, které hrdinům tohoto boje náleží na hřbitově v Pusánu.“ Tolik z dopisu jeho přítele.

Na počest našeho krajana byl v Koreji jeho jménem, „Campo Válek“ nazván slavnostní a sportovní prostor 31. pluku zvaného „Polární medvědi“.

Kapitán Alvaro Valencia Tovar společně s Raúlem Martinézem vypráví o rodině Válků, která žije dál po celé Kolumbii.

Vladimír patřil do Roty C Raúla Martinéze, která držela linii těsně za železniční tratí v údolí Kumwha. Často zde vzpomínal a vyprávěl. Jeho otec ztratil během války rodiče i sourozence a tak se jako sklář rozhodl hledat práci v dalekých zemích. Dostal nabídku do Venezuely, kde se za necelý rok oženil a založil početnou rodinu. Za pár let si s dalšími skláři z Čech a Německa založil v centru Bogoty malou sklářskou továrnu. „Zemřel v Bogotě v roce 1971, kdy mu bylo sedmdesát let," dodávají později bratr Vladimíra Juan Mario a sestra Betty.

Kapitán Alvaro Valencia Tovar oznámil osobně panu Válkovi hrdinskou smrt jeho syna a stal se přítelem rodiny.

„Bratr Vladimíra, Rafael Válek, byl první kolumbijský hráč, který získal kontrakt v Evropě. Kopal za známý kolumbijský klub Millonarios Bogotá. Později hrál v Mexiku, Venezuele a také za maďarský klub v letech 1949 až 1952. Přezdívali ho Saeta rubia (Blonďatý šíp) pro jeho obrovskou rychlost. Nyní žije v Pastu, kde má svou restauraci a ještě vydává časopis o departementu Nariňo Elite.“

„Alfredo zemřel v Bucamaranze, Will je novinář a rozhlasový hlasatel v Bogotě, Ester žije ve venezuelském Maracaibu, Olga v Ibagué, Elsa v Bogotě, Juan Mario je obchodník s léky a lékařskými přístroji a Betty pracovala jako anastetička a instruktorka nemocničních sester, nyní je v penzi.“

Všichni mají spoustu dětí a vnuků a všichni nesou dál jméno Válek.

Vladimír Válek byl pohřben s ostatními 138 kolumbijskými vojáky na válečném hřbitově OSN v Pusánu, kde leží i ostatní padlí, příslušníci dalších 16 národů. Po válce si jeho rodiče vyžádali repatriaci ostatků, aby ho mohli pohřbít doma. Na tamější hřbitovní bráně v Pusánu je vytesán verš jednoho britského básníka: „Na jednom vzdáleném místě světa je malý kousek země zasvěcený navždy Kolumbii.“ Neměli bychom zapomenout, že jedním z nich byl i český krajan, který padl v boji proti komunizmu, a že to místo je vlastně zasvěcené i nám.