Naše krajanka, 87letá paní Ilse Bondyová „Mám pořád spoustu plánů," říká mi se svým stálým úsměvem na tváři a já se jí vůbec nedivím, i když by dávno měla „nárok" na klid.

 

„Narodila jsem se vlastně v Polsku, v Bílsku, hned za moravskými hranicemi u Ostravy. To bylo ještě za Rakouska-Uherska, 4. září 1910. Pak to šlo sice k Polsku, ale moji rodiče jsou z Moravy, z Boskovic, vždy jsme mluvili česky. Tatínek v době mého narození zrovna pracoval v Bílsku, tehdy to patřilo k nám, ale brzy jsme se odstěhovali do Brna.

Paní Ilse nejen hovoří několika jazyky, ale také jich několik vyučovala až do svých 82 let. „Španělsky psané básně číst nemůžu," přiznává se, „anglicky a německy ano a samozřejmě česky, to je přece jasné. Mám mnoho přátel, hlavně mezi Čechy, Němci, Američany a Ekvádorci, ale doma se cítím s Vámi, mezi Čechy. Jsem přece Češka," zdůrazňuje velká patriotka Ilse Bondyová, „i když jsem se narodila na nynějším území Polska, mám německé jméno a jsem židovka, ale pokřtěná," dodává se smíchem. „Přesto jsem velice pyšná na svůj židovský původ, vděčím mu za mnohé. Když je někdo Čech, tak se mi s ním otevírá srdce.

Když mi bylo devět let, šli jsme všichni do Opavy, kvůli tatínkovi, který po celý život pracoval v textilkách firmy Kitner. Otec se v Opavě stal technickým ředitelem tamější továrny. Na univerzitě jsem byla nejdříve v Praze na německé, pak jsem přešla na Masarykovu v Brně a nakonec zase do Prahy na Karlovu univerzitu. To však už byl rok 1939," a paní Ilse posmutněla.

„Odjeli jsme 7. března 1939 z Brna. V únoru jsem se stačila ještě provdat a má sestra také. Odjeli jsme všichni čtyři. Jen my. Tatínek nám koupil jízdenky, ale pro ně již nezbylo. Zůstali doma. Ještě vidím otce a matku, v posledním okamžiku už jen jeho klobouk. Když přišel Hitler, byli jsme již na moři. Rodiče šli někam, ani nevím do kterého koncentračního tábora.

Odjeli jsme do Francie, odkud jsme odpluli anglickou lodí Oropesa 8. března 1939. 1. dubna 1939 jsme již přistáli v ekvádorském přístavu Salinas. Přijeli jsme na prvního apríla, to je žertovné, což?"

„V tehdejší době byl problém někam získat vstupní víza."

„Máte pravdu, víza nebyla. Tehdy byl jedině Ekvádor otevřený, ale pouze pro řemeslníky. My jsme byli všichni studenti, ale můj tchán měl v Praze dílnu na fotografická alba, tak jsem se vyučila knihvazačkou. Dostala jsem výuční knížku od pana Shořálka a s ní jsem šla k honorárnímu konzulovi Ekvádoru panu Fuchsovi. Navíc mu tchán potvrdil, že i ostatní budou pracovat v tomto oboru, koupil stroje a poslal je do Ekvádoru, do Guayaquilu. Tak jsme všichni dostali víza a zde jsme začali opravdu vyrábět fotoalba. Za čas jsme přikoupili tiskařské stroje a otevřeli jsme tiskárnu. I když jsem vyrostla v intelektuálském prostředí, řezala jsem papír na řezačce, vázala knihy na lisu.

Za čas jsem z továrny odešla. Chtěla jsem učit. Získali mne v americké škole, kde jsem učila celých sedmnáct let. Poslali mne i do Států, do Tuscaloosa v Alabamě, to už jsem v Guayaquilu graduovala na místní univerzitě jako učitelka. Ve Státech jsem získala titul M. A. v oboru angličtiny, anglické literatury, lingvistiky a měla jsem i kurzy z matematiky, ale to už bylo dost těžké. Bylo to vlastně nedávno, v roce 1962, tehdy mi bylo už 52 let!" směje se.

„Učila jsem nejraději právě angličtinu, ale i němčinu a z matematiky algebru. Manžel v roce 1942 založil Československý spolek, ale ten se za čas rozešel, manžel tehdy dostal infarkt, takže jsem z americké školy musela odejít, abych vedla jeho obchod.

„Ryze praktickou záležitost - knedlíky jsem vařila velmi špatné," prozrazuje na sebe. „Můj manžel mi vždycky říkal: To nejsou knedlíky, to jsou koule do děla! A vidíte, nyní jsem se to od jedné krajanky tady naučila a už je vařím výborné, jako správná Češka. Škoda, že to můj manžel už nemůže vychutnat.

Mám tři děti: Petra Jakuba, Richarda Louise a Marii Isabel. Oba synové studovali a žijí v USA, a mám tam tři vnoučata. Petr je asi po mně, studoval matematiku, dělá speciální obor vysoké pojišťovací matematiky a je viceprezidentem jedné velké pojišťovny v Miami, Richard je zemědělským inženýrem, též v Miami. Mým dávným snem je, podívat se zpátky domů. Strašně ráda dělám plány, to se asi divíte, co, taková stará bába, že?"