Migranti jsou plodem kolonializmu

Německo a Francie stále hlasitěji volají po evropské solidaritě. Chtějí, aby jím ostatní země pomohly zvládnout uprchlickou vlnu. Lze to pochopit, je ovšem třeba také říci; tím, kdo všechno tohle zavinil, jste vy a vaše koloniální minulost. Sklízíte jen plody toho, co jste zasévaly.

Nejsem zastydlý levičák, bol­ševik ani rusofil. Názorově stojím na zcela opačné stra­ně prakticky od „naroze­ní“, minimálně ale od chví­le, kdy jsem začal brát rozum. Také ni­kdo, kdo mne jen trochu zná. by mne ni­kdy nenařkl z nějaké xenofobie či rasové nenávisti. Už jen proto, že se jako kultur­ní antropolog důvěrně po celá desetiletí stýkám a žiji s indiány a uznávám všech­ny světové kultury i jejich tvůrce. Mezi mými přáteli jsou třeba Syřané i Židé.

Když se však dívám na vývoj v po­sledních měsících, týdnech a dnech, ne­mohu si odpustit několik poznámek k historickým souvislostem aktuální uprchlické krize.

 

Jako kdysi Slavníkovci

Na problémy Blízkého východu, ba celé Asie - ostatně podobně jako Afriky - se začalo zadělávat již před mnoha lety. Spo­lečenské procesy velkých regionů nejsou otázkou let, formují se po staletí a stačí pak i na první pohled nenápadná jiskra, která uvede do pohybu události, jejichž mohutnost nás děsí. Velmoce si kolonizačnimi hrami, nejrůznějšími praktiky a politikou od 16. století začaly rozdělo­vat svět podle svých potřeb a podle svých sil bez ohledu na místní kultury, obyvate­le, etnika i státy. Jinými slovy kolonisté začali potenciály těchto území drancovat, a to po stránce surovinné i lidské.

Dlouhá léta z toho bez větších problé­mů těžily. Nvní se ale o své slovo hlásí také národy, na jejichž úkor se ještě po­řád těšíme svému nynějšímu bohatství. Někdejší velké koloniální mocnosti - ze­jména Velká Británie a Francie - to pocí­tily již ve chvíli, kdy se jejich rozsáhlé říše začínaly bortit. Tehdy byly nuceny otevřít hranice svým bývalým poddaným z jiných světadílů a začít si zvykat na je­jich přítomnost u sebe doma.

Jenže po staletí nashromážděná zloba a značné kulturní rozdíly, které se nestíraly, jak by se zpočátku mohlo zdát, ale spí­še naopak, se staly podhoubím sociálních nepokojů a terorismu. Většina Neevropanů, zvlášť od druhé generace narozené již v evropských městech, se začala uzavírat do sebe. Vznikala ghetta a celé čtvrtě, kde přistěhovalci i jejich potomci důsled­ně udržovali své zvyky a svou víru, a upevňovali tak svou vlastní hrdost. Cíti­li totiž, že stále nepatří k hlavnímu prou­du. Cizí nepřátelské prostředí je v tom je­dině utvrzovalo. Levičáky oslavovaný multikulturalismus neuspěl. K tomu jsou zapotřebí staletí a přirozený, i když větši­nou trpký vývoj, který jakž takž probíhal v „prázdném“ prostoru Nového světa. Jen­že ve staré zaplněné Evropě s jejími tisíci­letými kulturními vazbami pevně zakotve­nými v judaisticko-křesťanských zákla­dech a řecko-římské kultuře?

Pak nastoupilo období zvané neokolonialismus: různými politickými, hospo­dářskými i vojenskými „fígly“ zaobalenými do různých typů takzvaných pomo­cí se velmoce nadále snažily dostávat k surovinám a zdrojům na území svých bývalých kolonií. Parcelace asijského a afrického kontinentu bez ohledu na etnicitu tamních obyvatel byla příčinou po­četných a strašných občanských válek. Ne že by se tam předtím žádné nevedly, ale evropští obchodníci jejich důsledky zmnohonásobili až na hranici genocid.

A ještě jeden zásadní problém po sobě koloniální období zanechalo: nedalo za­braným zemím příliš šancí na vybudová­ní silné střední vrstvy, odkud by mohla přirozenou selekcí vyrůst vrstva vyšší, případně i vládnoucí. Dekolonizace pak umožnila, aby se v nich moci ujaly různé privilegované skupiny a rodiny diktátor­skou cestou. Vzhledem k tomu, že histo­rický vývoj ve většině zemí teprve oscilo­val na úrovni kmenového či klanového zřízení, bylo to zcela přirozené. Kdyby­chom jim nechali půlstoletí samostatného vývoje, možná by dospěly někam jako my. Možná. My jsme také měli před dávnem své diktátory, kteří své protivní­ky - včetně příbuzných - škrtili, upalova­li, vraždili a mučili.

Diktátoři nepotřebovali ke své moci de­mokracii, ale časem z nich vyrostli osví­cení mocnáři. Jenže pak nastalo období vývozu této formy vlády do celého údaj­ně ještě západně necivilizovaného světa. Máme totiž představu, že tak je to správ­né a že jedině my máme pravdu. A při tom všem jsme do tohoto vývozu vhodně a pokud možno taktně zase implantovali naše ekonomické zájmy, rozuměj kontro­lu nad nerostnými zdroji. Zejména Blíz­ký východ tak byl logicky pod největším tlakem těchto zakuklených zájmů a ná­sledně i netransparentních bojů. Chvilko­vě výhodní diktátoři se z různých důvo­dů stali nevýhodnými a cesta k jejich odstraňování byla ospravedlňována jako cesta k demokracii.

Diktátoři však měli v této oblasti ně­kolik výhod, i když byli krutí či pro Západ nepřátelští. Udržovali jistý status quo ve svém regionu. Byly to například Libye a Irák, v nichž Kaddáfí a Husajn svým způsobem drželi na uzdě ještě vět­ší šílence. Když došlo na bombardování Libye, napsal jsem, že by bylo lepší, abychom tamním kmenům dali šanci vyřídit si to mezi sebou. U nás ji kdysi Vršovci a Slavníkovci měli - to je historic­ký vývoj každého území a cesta k pevné­mu státu a národu, který nebude založe­ný na vrtkavosti kmenů a klanů. Je to sice kruté, ale to byla i naše cesta k de­mokracii, ke které se musí přirozeně do­spět v určitém stupni vývoje. Kdo ji dostane jako dar, zpravidla zjišťuje, že jde o dar danajský.

Bylo zcela přirozené, že s odstraněním obou zmíněných diktátorů a nástupem námi tak přízemně a krátkozrace oslavo­vaného arabského jara nastane chaos, ne­pokoje, boje, které umožní cestu na vr­chol ještě temnějším silám. To byla ta za­čínající jiskra. Husajn by si s nimi třeba poradil. Třeba ne, ale jistě by nemlčel, jako nemlčel proti rozpínavosti svého vý­chodního souseda, Íránu, a jeho militantním šíitským revolučním gardám.

 

Solidarita je, když...

Západní země, tedy zejména ty původ­ně koloniální, nyní sklízejí ovoce. Z teh­dy lacino dobytých zdrojů si vybudova­ly silné hospodářské pozice a dodnes pro jejich potvrzování potřebují naftu z Blízkého východu, odkud se nyní valí hlavní proudy běženců. To ony zaséva­ly nepokoje třeba v Sýrii, která byla prá­vě pro svou diktaturu po desetiletí klid­nou zemí, v níž spolu v míru žili musli­mové i křesťané. Rozpad Sýrie, podob­ně jako rozvrat v Iráku vytvořil volný prostor, který rychle vyplnily hordy nej­extrémnějších muslimů. Vznik takzva­ného Islámského státu jsme tak praktic­ky iniciovali sami, my jsme ti, kdo zapá­lili doutnák pod tamním sudem plným dynamitu.

Evropská unie a hlavně Německo s Francií nyní hlasitě požadují solidaritu. Jenže ne všechny unijní státy se podíle­ly na rozparcelování světa a drancování jeho bohatství. Ne všechny unijní státy však zapříčinily na jedné straně historic­kou zlobu afrických a asijských národů vůči těm bohatším v Evropě a na druhé straně zasely mezi ně samotné - mnoh­dy i záměrně - vnitřní nešváry přerůsta­jící v série ničivých válek. Nelze se pak divit, že běženci utíkají právě do těchto zemí, které jsou dnes pohádkově bohaté právě díky celosvětovému rabování. My z východních zemí bývalého sovět­ského bloku jsme v minulosti neměli žádnou šanci si nahrabat v žádné zemi na světě, a tak založit ekonomické pilíře vysoké životní úrovně. Sovětský svaz a předtím Rakousko-Uhersko nás drže­ly zpět. Západní země i kvůli tomu sotva někdy dohoníme, ale nešť. Jako so­větský satelit jsme nebrali ropu na Blíz­kém východě, nýbrž od Moskvy, takže jsme nikdy a ničím nepřispěli k zoufal­ství lidí, kteří v této dnes tak rozbouřené a nebezpečné oblasti žijí. To není vý­mluva, ale prostý fakt.

Jak mohou vůdčí státy Unie vykřikovat něco o solidaritě vůči běžencům, jejíchž bídu zapříčinily historicky právě ony? Proč se diví, že například Slovensko či Pol­sko jsou ochotné přijmout pouze křesťa­ny? To je přece obrovská nabídka a vůbec není diskriminační! Naopak. Muslimové by to v těchto nemuslimských zemích pře­ce měli mnohem složitější s adaptací, z če­hož by přirozeně vyrůstala jejich nespoko­jenost, od které by nebylo daleko zase k zlobě. Společnosti, které v sobě po stale­tí byly schopny asimilovat již řady běžen­ců, v nedávné době například Řeků, Rusů, Bělorusů, Ukrajinců, syrských křesťanů či Vietnamců, již solidárnost s lidskými chu­dáky projevily. Nehledě na to, že nás s nimi společně čeká spíš další, jiný exo­dus. Ne jižní, ale východní, z Ukrajiny.

Jak mohou vůdčí státy Unie vykřiko­vat něco o solidaritě, když kupříkladu je­jich řetězce dusí naše výrobce likvidační­mi maržemi a šestiměsíční splatností? Jak mohou vůdčí státy Unie vykřikovat něco o solidaritě, když například jejich zboží vyvážené k nám má podstatně niž­ší kvalitu než to konzumované u nich - a přesto je mnohdy dražší?

 

Bible i korán

Je třeba si přiznat, že každý podobný exo­dus, který Evropa přijme bez nějakého síta, pouze humanitárně, přiláká další vlny běženců. A těch mohou být milio­ny! Po patnácti stoletích tu tak můžeme zase mít skutečné stěhování národů.

Chápu útěk z válečných míst, ale proč přicházejí třeba Pákistánci a jiní, kterým tyto útrapy nehrozí? Také nechápu, proč muslimy spíš přitahují země bezvěrců, které tak nenávidí, proč je nepřitahují muslimské země, z nichž mnohé jsou také bohaté, a navíc mají i hodně životní­ho prostoru. Proč je muslimští bratři neví­tají s otevřenou náručí? Proč se oni nevypořádávají s převaděčskými gangy zneu­žívajícími neštěstí druhých, jejich brat­rů? Přece i o takové pomoci svým bliž­ním hovoří nejen bible, ale i korán.