Způsoby lidského života a vzorce lidského chování jsou tradičně přenášeny po celá tisíciletí a jsou zcela logicky z převážné většiny dědičné. Jen ztěží se tak dají změnit i pod vlivem jiného životního prostředí. Může to trvat staletí a mnohdy se nezmění nikdy. Můžeme to názorně vidět právě na kontinentu, kde docházelo k míšení ras náhlými a proto velmi drsnými a dramatickými skoky. V Novém světě, jehož původní amerindiánské obyvatelstvo bylo zdecimováno či přímo vyhubeno sice vznikl takzvaně volný prostor, přesto spolužití dalších dvou příchozích ras, europoidní a negroidní, bylo až nelidské. Dodnes tento proces spolunažívání a později započatého míšení obou ras provázejí excesy, nebývalé problémy, boje, nenávist, závist. Jde jakoby o roubování hrušek s jablky. Časem, za staletí, možná dojde k vypěstování nádherného hybridu, ale cesta bude svízelná s mnoha prohrami. Právě od dob objevování a dobývání světa, následného koloniálního i neokoloniálního dělení světa bez ohledu na etnika a kultury byla zaseta hadí vejce drancování zdrojů a zasahování do jejich společenských a rasových procesů. Velké mocnosti na tom všem profitovaly a zbohatly, ti jiní zchudli a stačí jiskra, aby se davy ponižovaných hnuly.

         Multikulturní společnost totiž není společnost přirozená, dochází k ní umělým zasahováním, násilným stěhováním etnik, národů. Samozřejmě, každá společnost je schopna pojmout a asimilovat určitý počet „cizáků“, „přivandrovalců“. K tomu docházelo během celých lidských dějin. Vždyť sám náš český národ v středu Evropy je ukázkou křižovatky národů a velké směsice nejrůznějších slovanských etnik, Keltů, Židů, Germánů, Němců, Francouzů, Řeků, Vietnamců, ale i jednotlivců z černé Afriky. A všichni jsme Češi. Domácí společnost však musí být většinová a počet přichozích nepříliš velký, aby nevznikala ghetta, odkud by pramenila nenávist a odpor. Teprve tehdy dojde k opravdové asimilaci. Ta představuje postupné podrobení se společensky většinovým zvykům, většinovým vzorcům chování, což vždy bude pro obě strany doprovázené s jistými problémy, které se však dají překonat. 

       Nelze se proto divit, že si čeští nájemníci v domě, kde byla třeba ubytována černošská rodina, stěžují například na nebývalou „vůni“ z vaření jejich specifických jídel, která zaplavuje celý dům. Nelze se přece divit, že čeští nájemníci nesnášejí jejich hlasité bouchání dveří, jejich hlučné projevy, houfování a křik. Tímto způsobem porušují domovní řád, znesnadňují život ostatních nájemníků a potažmo omezují jejich svobodu. V případě, že by se takto chovala česká rodina, narušovala by domovní řád a omezovala by ostatní nájemníky, měl by majitel domu možnost ji legálně vykázat. V případě vykázání černošské rodiny by však byl okamžitě napaden orgány ctící politickou korektnost jako rasista. V případě, že by problematické nájemníky ponechal, ti původní budou raději odcházet a dům bude postupně obsazován dalšími černošskými rodinami, protože ty české se jim nebudou přizpůsobovat. Je tak logické, že majitel domu raději nebude přijímat žádné černošské nájemníky, protože ví, že se nepřizpůsobí a že mu celý dům rozloží. K takovému procesu docházelo a dochází třeba v mnoha anglických a francouzských městech. Je přece známo, že Londýn už dávno není anglický. Kdyby však majitel nebyl napaden jako rasista a mohl-li by bez nebezpečí používat na nájemníky stejný metr, byla by to cesta k výchově nepřízpůsobivých.

       Nově příchozí by se měl správně přizpůsobit, asi tak, jako já se musím přizpůsobit, když chci žít, i když jen omezenou dobu, s indiánskými kmeny Amazonie. Jsem přece host a tak se musím chovat. Je absolutně nepřijatelné, abych se třeba v maloce, kde se bydlí, choval jako doma v Praze. Náčelník brazilského kmene Yawalapiti Aritana by nesnesl, abych si u něj třeba vyvařoval svá jídla, nesnesl by, abych se choval hlučně a bouchal s dveřmi, když všichni se chovají tiše, nesnesl by, abych se dožadoval svých potřeb či svého denního režimu, na které jsem z domova zvyklý. Velice rychle by mne vykázal, protože on je tam doma a jejich způsob života je určující a ne nějakého přivandrovalce. Moje pozice hosta by se rychle změnila v pozici nepřijatelného cizince. A nikdo by jej neosočil jako rasistu. Se stejnou bych se potázal i u indiánů, s kterými jsem roky žil ve Venezuele, Peru, Ekvádoru či v Kolumbii. K něčemu velmi podobnému by jistě došlo, kdybych se ubytoval v černošské osadě třeba právě někde v Kamerunu nebo v Saudské Arábii a domáhal se svých způsobů života, svého stylu chování, svých potřeb.

        Jakékoliv přesuny obyvatel jsou pro okolí svízelné. Na malou změnu si člověk, který je v zásadě konzervativní, zvyklý na svůj denní režim a na své denní rituály, tedy na svou kulturu, pomalu zvykne. Zvykne si i na přítomnost kulturně cizích elementů v případě, že jsou vstřícné a schopné se přizpůsobit. K tomu dochází v případech menšinových přesunů, což dobře známe z našeho soužití s cikány. V případě, že v celém domě a v jeho blízkém okolí žije třeba jen jedna cikánská rodina, soužití je možné, protože ona se přizpůsobí našemu stylu života a našim vzorcům chování. Nemá již tu podporu v mase svých „soukmenovců“, tedy všech cikánů a ne jen jedné jejich části, Romů. A naopak my jsme zase schopni přijmout něco z jejich kultury a obohatit tu naši třeba jejich písněmi a tanci. V případě, že mají třeba v domě a blízkém okolí většinu, našinec nemá šanci a musí vypadnout. 

       To ovšem není takzvaně politicky korektní, a tak naši současní politici se raději tváří, že nejsou schopni věci nazvat pravými jmény, pouze jen jakýmisi eufemismy, protože by jinak se svou kariérou skončili. Právě z těchto důvodů se Evropa již léta potýká s nesprávně označovanými společenskými procesy, což pochopitelně nemůže vést k jejich řešení. Mám-li špatně zadaný úkol, výsledek je také špatný. Ať již v letitém případě cikánů nebo v současném tažení černošských a hlavně muslimských běženců na Evropu. V tomto jakémsi již hrozícím stěhování národů nás politická korektnost vycházející z kulturního marxismu vede opravdu rovnou do pekel, k počátku rozvrácení staré dobré Evropy. Samozřejmě nešťastným běžencům zachraňujícím si svůj život a holou existenci je zapotřebí pomoci, o tom není žádných pochyb. To je naše křesťanská povinnost. Jejich povinností je však přizpůsobit se našemu životními stylu, naší kultuře a chovat se uctivě jako dobře vychovaní hosté. A to musí naši politici tvrdě prosazovat bez ohledu na nějakou politickou korektnost. Jedině tak si zachováme vlastní identitu, jinak nám hrozí realita citátu jednoho muslimského duchovního: "Vaše vlastní zákony vám nedovolí klást nám odpor, zatímco naše zákony nám nebrání v tom, abychom vás ovládli".