Nedávno sedím v českém rozhlase při živém natáčení pořadu o výchově dětí, který moderuje sympatická paní Renata Kalenská. Proti mně dr. Tomáš Vašák, psycholog, řídící se posledními vědeckými názory a metodami.

Já, kulturní antropolog, či spíš pouhý pozorovatel vycházející z osobního poznávání lovecko-sběračských kultur v Amazonii.  Podotýkám, že nejsem žádný odborník na výchovu dětí, žádný pediatr, jen obyčejný člověk.


Shoda

Žil jsem v uplynulých čtyřiceti pěti letech s řadou amazonských etnik a poučil se, že ne ve všem máme pravdu. V něčem jsme se však s panem dr. Vašákem shodli. Například, že kluci-mrňousi si nejraději hrají s klacíky a kamínky před sofistikovanými hračkami, které samy jezdí, pískají, kňourají, mrkají a možná i čůrají. Moje dcera Petra se děsí, když vnuk Kubík tahá domů hromady přírodnin, tedy  těch kamínků a klacků, v kterých vidí nejrůznější věci, protože má obrovskou představivost. Ona mu je pak tajně vyhazuje a Kubík se strašně zlobí, zvlášť když je objeví v popelnici, odkud si je zase vyloví. Každou chvíli vidím v tramvaji kluky, jak si v kočárku drží své klacíky a maminky to nechápou. Mne to vždy vrací k indiánským lovcům, protože přesně tak si tam kluci hrají. Žádné plyšáky, žádná lega,  iPady. Klacky a kameny. A pak malá zvířátka, obecně přírodniny, kontakty a doteky s přírodou. A to se u kluků udrželo po tisíciletí, jsou to nádherné atavismy, to jsou ty zbylé kontakty příroda-kultura. To je to, co je formuje v silné osobnosti a znalce svého prostředí, přírody. S tím pan dr. Vašák souhlasil. Jasně ty plyšáky, lega a iPady jsou pak také zapotřebí, nelze v naší společnosti celý život stavět jen na klacících. V tom zásadním jsme se však domluvit nemohli. To dá rozum. Dalo se to samozřejmě očekávat.

 

Rozdíl

Věda jen nerada vyklízí pole. Vše ostatní zesměšňuje a hází do pytle se šarlatány. Mnohdy jsem se však musel smát i já. Právě té úpornosti, že vědecké závěry jsou jedině správné. Ale i tomu, jak jsem mu předhodil, že nám ta neomylná věda každou chvíli předvádí nové a nové a zpravidla opačné metody výchovy dětí. Jsou to doslova kotrmelce! Jednou se má dítě nechat řvát, dokud se pláčem po několika hodinách neunaví a přestane nebo naopak okamžitě k němu přiběhnout a konejšit ho. Jindy vědátoři prosazují trend děti absolutně netrestat a nechat jim volnost, i kdyby řádily jako tajfun nebo je krmit podle pravidelných intervalů ve dne v noci nebo jen ve dne a nebudit je. Prostě, co kniha pediatra v uplynulých sedmdesáti letech, to jiný názor, jiný trend. A těch knih se vydávají mraky! Ostatně je to i slušný byznys. Jak správně vychovávat děti, podobně, jak se stát úspěšný, bohatý, oblíbený, ten nejlepší. Chudáci pečlivé matky mají doma „metráky“ knih o výchově dětí a mohou jen studovat a tápat.

Abych se vrátil k tomu, co mne rozesmálo. Pan dr. Vašák sice připustil, že věda udělala ve svých výzkumech chyby, ale že se z nich poučila. Tím chtěl možná naznačit, že ti ubozí lovci a sběrači se ze svých chyb neuměli poučit, protože neměli ty metráky knih s metráky metod. Jistě, to nemají, díky Bohu, dodnes. Ani jedno, ani druhé. Pan doktor si pak však neodpustil trochu posměšně dodat, že na tu empirii, ze které podle něj tito lovci a sběrači čerpají, se nelze spolehnout. Věda je prostě věda. Já jen nesměle dodal, že věda může napravovat své chyby jen v rámci historie vědy jako takové, tedy řekněme v horizontu pouhých 400 let. Předtím žádná věda, jak všichni dobře víme, nebyla. Jenže člověk rozumný vychovává děti řekněme 40 000 let. Tedy bez té vědy vychovávalo lidstvo dětí řekněme těch symbolických 39 600 let a vychovalo jich spousty.  Ale pozor, tady se nejednalo, jak jsou vědci přesvědčeni, jen o empirii. Tady šlo o interaktivní propojení příroda - kultura, biologie-člověk. Tady se dostávám takzvaně k jádru pudla.

 

Etnopediatrie

Svého času jsem napsal předmluvu ke knize americké kulturní antropoložky Meredith Smallové (zcela vlevo na snímku společně s Mnislavem Zedleným - Atapanou) „Naše děti, naše světy“ (Praha 2012), která nejdříve vyšla jako článek v Literárních novinách jako Etnopediatrie a indiáni. Jedná se o jeden z projevů návratu naší společnosti ke svým kořenům. Tedy návraty ze světa vědy do období lovců a sběračů, tedy do doby, jak já říkám, předakumulační. Tyto návraty jsou v poslední době častější, protože vidíme, že se mnohde dostáváme na slepou kolej. Mnozí byli přesvědčeni, že staré způsoby jsou k ničemu, že jsou překonané a že moderní svět potřebuje jen a jen moderní, vědecké a progresivní metody ve všem, tedy i ve výchově dětí a rodičovství. Vše staré je třeba vyprášit a vyházet na smetiště dějin. Tehdy však právě neexistence hromaděného majetku ovlivňovala společnost, a tím i výchovu dětí. Vše bylo proto přirozené, tedy fungovalo jako v přírodě, která také nehromadí majetek. Lidé tehdy kopírovali matku přírodu a tam třeba viděli, jak se zvířecí matky chovají ke svým mláďatům a kopírovali je. Jenže nebyla to jen běžná empirie.

 Věda se potýká mezi zdůrazňováním dvou podstat člověka. Mezi biologickou a kulturní.

Vznikla tak celá řada vědeckých skupin, kdy jedna dává důraz na biologii, jiná na kulturu. Tedy i pediatři. Můj velký oblíbenec Claude-Lévi Strauss nádherně parafrázoval vývoj člověka jako cestu od syrového k vařenému. To je tedy ta naše cesta od přírody ke kultuře. To je ten vývoj naší lidské společnosti. Etnopediatrie vlastně chce rehabilitovat lovce a sběrače a jejich způsob výchovy dětí, kdy na své cestě vývojem ještě neušli tolik, aby stále necítili vliv přírody.

Přírodní prostředí je determinací naší kultury.

To je zásadní princip, který nelze popřít a vymýtit. Ale zpět k té posmívané empirii. Není to tak jednoduché. Lovci a sběrači opravdu nemohli vše poznat z pouhé empirie. Oni to totiž poznávali právě z toho zmíněného interaktivního spojení příroda-kultura, tedy životní prostředí-člověk. To, že tisíce let žili v samém lůně přírody a byli na ni zcela odkázáni, jim dovolovalo, tedy jen určitým jednotlivcům, kteří měli zvýšenou senzibilitu, příjem vnějších podnětů. A tehdy tu senzibilitu měli mnozí. Zkuste se třeba i vyžít v osamění hor a lesů několik let, tedy jako poustevník a uvidíte, co to s vámi udělá. Za čas, odkázáni jen a jen na přírodu, budete cítit a „vidět“ to, co teď ve městě ani netušíte, že existuje. Vždyť tento rozdíl je i mezi dnešním rolníkem a úředníkem. Ten první přírodě rozumí a ví, co potřebuje, ten druhý ani neví, kdy vyšlo slunce. Jinými slovy budete schopni poněkud komunikovat s přírodou, což v průběhu tisíce a tisíce let vaši potomci povýší na jisté propojení příroda-člověk. Tak, jak to bylo a je u lovců a sběračů.  To, čemu se věda posmívá. Jenže časem, jak víme, na posměváčka dojde. Jedná se tedy o původní propojení, kdy lidé ještě neučinili mnoho kroků vpřed a byli více součástí přírody než teprve vznikající kultury. Byly to zbytky chápání přírody, které byly určitou vrstvou lidí udržovány a stále pěstovány, aby toto spojení nevyhynulo. To byl a je základ šamanismu. Když Jeremy Narby napsal, že šamani mu sdělovali informace o léčivých schopnostech některých rostlin získaných přímo od nich, zdá se nám to podivné a smějeme se. Smějeme se své vlastní hlouposti, své namyšlenosti, své nadřazenosti, která nás vede do pekel. 

 

Ke kořenům

Autorka Meredith F. Smallová píše ve své knize: „Diskuse příroda versus výchova se snaží objasnit, kterou část lidského chování řídí biologie a co formuje kultura. Je hybnou silou našeho chování biologie, tedy geny, hormony, svalová akce a mozek vysílající neurony? Nebo jsme natolik svobodní, abychom se od těchto fyziologických omezení oprostili a svůj způsob života „promysleli“?“  Já se domnívám, že nelze oddělit biologii, – tedy přírodu a kulturu, – tedy lidi, a proto třeba vznik vzorců chování či rodičovství je výsledkem souhry obou těchto fenoménů. Právě etnopediatrie vliv kultury a biologie na lidské chování nezpochybňuje. Výchozí filozofie etnopediatrů staví na skutečnosti, že způsob, jakým se děti vyvíjejí, myslí a chovají, je výsledkem obou. Pojem etnopediatrie poprvé definoval v roce 1963 Daniel Carleton Gajdusek, Slovák po otci pocházejícím ze Smrdáků a nositel Nobelovy ceny (1976), ale jako samostatný obor se zformoval teprve v průběhu poloviny devadesátých let 20. století. Co je však nejdůležitější, že etnopediatrie  jde v proudu různých etno- v posledních letech, návratů naší civilizace ke svým kořenům, ke kořenům přirozenosti. Etnopediatrie, podobně jako etnometerologie, etnobotanika, etnozoologie a třeba časem bude i etnofilozofie. Kdybych chtěl fantazírovat a spekulovat, tak až budeme zcela na dně a před úpadkem naší společnosti, tedy hlavně naší ekonomie, která někdy padne ne na kolena, ale až na kotníky, pak třeba dojde i na vzkříšení etnoekonomie. Potažmo se staneme zase lovci a sběrači, abychom vůbec ještě mohli žít. Jde jen o to, zda bude co lovit a co sbírat.

Nakonec se omlouvám vědcům, že jsem poněkud vědu ponížil. Ne, nebylo to ponížení ani neúcta, vážím si jí, její snahy a tahu na branku. Chtěl jsem jen, aby i věda si vážila vývoje lidí v těch symbolicky uvedených 39 600 letech, protože i oni něco našemu lidstvu přinesli a nebylo toho málo. Doufejme, dodávám na konec, že konečně nastal významný posun k přirozenosti, která může naši civilizaci obrodit a možná i zachránit.