Mnislav Zelený - Atapana
Parlamentní listy, 4. červen 2012

Adoptivní syn Amazonie důchodcům: Počítáte každou korunu, ale nejde o život

JINÝMA OČIMA Prodlužování života moderním zdravotnictvím mu paradoxně ubírá na kvalitě. Je to proti přírodě. Na smrti není nic špatného a netřeba se jí bát. Moudrost z amazonského pralesa, kde se stal etnograf Mnislav Zelený – Atapana adoptivním synem indiánů z kmene Jawalapiti, se snaží přenášet do svého života v civilizaci. A proto říká, že čeští důchodci by si neměli moc stěžovat, protože to člověka jen frustruje. Je si vědom, že sociálně slabí důchodci musí počítat každou korunu, ale nejde o život. 

„Moderní zdravotnictví nutí člověka žít stále déle a déle. To je proti přírodě. V ní se strom, rostlina, zvíře i člověk narodí a zemře. Viděli jste snad, že by si gepard nebo palma prodlužovali život? Nikdy! Na světě máme hlavní úkol, tedy reprodukci a s ní spojené předání genů, což nyní dost flákáme, a pak do kytek. Na smrti ale není nic zlého,“ předkládá moudrost přírodních národů cestovatel a etnolog Mnislav Zelený – Atapana. Stejné vnímání světa radí i tuzemským důchodcům, protože jen skrze něj budou spokojenější. 

Příprava novorozeněte na smrt
Smrt je, jak říká Atapana, přirozenou součástí života, žádný konec. „Když se u některého z kmenů v Amazonii, ale podobně to funguje i jinde, narodí dítě, přijde šaman a kojenci palcem přejede přes kořen nosu, aby mu otevřel místo, kudy jeho duše odejde, když zemře. Při narození se myslí na smrt. Problémem tak zvaných civilizovaných lidí je, že se smrti bojí. Proto se k starým, ale i umírajícím lidem chováme tak odtažitě až štítivě. Přírodní národy se k nim chovají pořád stejně, a když zemřou, konají několikaměsíční pohřební slavnosti, aby se s nimi rozloučili,“ líčí. 

Přírodní národy se běžně dožívají zhruba padesáti let, ale délka života závisí hlavně na přírodních podmínkách jejich domova. „V Antarktidě, Amazonii, střední Evropě, všude je to jiné. Nejtěžší životní podmínky jsou v Arktidě a v tropech. Slunce, jindy velmi potřebné, je tam vražedné. Padesátiletý chlap nebo ženská jsou v takových podmínkách vyčerpaní. Životem, sluncem, ženy porody. Odvedou svůj životní úděl a odchází do záhrobního světa, do zásvětí, za řeku mrtvých, kde se budou veselit, a proto odcházejí s klidem a pohodou,“ doplňuje. 

Indiáni prý ve smrti nevidí nic zlého, protože si umí odpovědět na tři základní filozofické otázky. Tedy, kdo jsme, odkud jsme přišli a kam kráčíme. „My možná známe odpověď na první dvě, ale s tou třetí si nevíme rady. Proto se bojíme smrti a snažíme si prodlužovat život, abychom žili 100, 120 až 150 let. Vymýšlíme elixíry života a takovéhle blbosti. Jsem zásadně proti omlazovacím kúrám a jiným výmyslům, protože jde o nepřirozený vývoj. Vždyť, co zde ti sto padesátiletí lidé budou dělat, pro pána krále,“ vysvětluje vlastní postoj. 

Důchodci, nestěžujte si!
S různými protesty a stížnostmi důchodců dvakrát moc nesouhlasí, byť je už také v důchodu. „Doporučuji si nestěžovat, protože se tím člověk jen frustruje. V zásadě jsme se nikdy neměli tak dobře jako teď. Samozřejmě, že mnoho z nás musí počítat každou korunu, ale nejde o život. Důchodce už nemůže být zpátky v produktivním věku, aby létal po světě a dosahoval nějakých výkonů. Jde o podzim života, kdy má sedět na zápraží, kecat s kamarády a předávat zkušenosti mladým. Indián si nikdy nestěžuje,“ vrací se k přírodním národům. Navíc u nich prý neexistuje obdoba mezigeneračních svárů, jako třeba v evropských rodinách. „Děti tam rozumějí dědům. Pořád se od nich mají co učit. Tady ne, protože pokrok žene lidi pořád dopředu. Přináší spousty informací, které už rodič nezná. Kontinuita generací je mezi indiány přirozenější,“ míní. 

A jak on sám tyto myšlenky praktikuje? „Když přijdu do tramvaje a mladá holka mě chce pustit sednout, tak se skoro urazím. Začalo to tak před rokem. Vždycky jí sdělím, že jsem v pořádku a vydržím stát, protože je mi příjemněji. A když je hezká, tak se mám i na co dívat,“ podotýká s tím, že i když byl kdysi českým velvyslancem v Kolumbii a Ekvádoru, nikdy si od hotelových poslíčků nenechal odnést kufry na pokoj. „Každý indián se snaží do poslední chvíle starat sám o sebe. Bývalý náčelník komunity, o níž se dnes starám, do poslední chvíle mačetou osekával dřevo a na prodej vyráběl sedačky, různé kyje a podobné věci. Nepracoval, prostě se tím zabavil,“ vzpomíná.

Je ředitelem obecně prospěšné společnosti Velká Amazonie. V ní se mimo jiné stará o děti z indiánské komunity Boca de Nicharé ve Venezuele, kam ještě dnes občas zavítá. Kmen se přesně jmenuje Wüküyadinňa. Jde mu hlavně o to, aby získaly lepší vzdělání. A není v tom rozpor u člověka, který hájí moudrost a život přírodních národů, že chce, aby indiáni studovali na běžných školách? „Staráme se o tuto jednu vesnici. Tam už se tak zvaná civilizace rozlezla natolik, že tohle je naopak lepší řešení. Do kmene Jawalapiti bych nic takového nezanášel, ten ještě civilizace nezničila,“ dodává Mnislav Zelený – Atapana, jehož indiánské jméno znamená List zelené palmy.