Mnislav Zelený - Atapana
http://zeleny.blog.ihned.cz/, 18. červen 2012

Proč jsme nesvobodní?

Civilizace našeho Starého světa vymyslely ploty a hranice. Tyto vynálezy omezují lidský rozlet a tím pádem i jeho absolutní svobodu. Nikdy jsem u indiánů neviděl něco podobného. Indián by se tím cítil doslova jako v kleci, ve vězení. Ostatně takový plot a vlastně i hranice je svým způsobem vězení. A člověk žijící v jeho rámci nemůže být nikdy absolutně svobodný. 

Člen společenství lidských kultur po vzniku neolitické revoluce začal být nutně omezován vznikajícími ploty chránící budované majetky. Čím víc člověk budoval a podporoval pokrok, tím víc byl omezován ve své svobodě. Absolutní svoboda člověka začala mizet právě s akumulací majetků a peněz, která nastala „díky“ námi oslavované neolitické revoluci. 

Domnívám se, že lidské dějiny měly dvě zásadní období. Velké období předakumulační lovců, rybářů a sběračů, které bylo vystřídáno druhým velkým obdobím lidské historie, obdobím akumulačním. V zásadě není důležité, zda to bylo otrokářství, feudalismus, kapitalismus nebo komunismus. Princip akumulace byl stejný. Čím větší byl majetek movitý i nemovitý, tím větší byly ploty, mříže, hranice. Akumulace v nás „vybudovala“ všechny nedobré vlastnosti: chamtivost, obžerství, nepoctivost, nenávist, závist... 

Indián nikdy neměl žádné majetky a tak nikdy nemusel stavět ploty a vytyčovat hranice. Jeho teritorium mělo přirozené vymezení tradicemi, které všichni znali a tolerovali. Přátelé i nepřátelé. Kdyby se indián rozeběhl pralesem a narazil by na plot, či nedej Bože, na hranici vystavěnou z ostnatého drátu, začala by jeho zkáza. Zkáza ztrátou absolutní volnosti, svobody. Tuto jeho zkázu jsme ploty a hranicemi nastartovali při našem vstupu do Nového světa. Podobná situace byla či ještě výjimečně je u všech existujících přírodních národů světa. Žili či žijí přirozeně, neakumulují. Nic nemají a ani nic mít nechtějí. Jen žít svobodně a šťastně, což jim lovectví, rybářství a sběračství umožňuje. V nadsázce bychom mohli říct, že jsou volní a svobodní jak ti ptáci. A vskutku podobně jako zvířata neznají ani chamtivost, obžerství, nepoctivost, nenávist, závist… 

Indiánské děti v Amazonii a v dávných dobách po celé Americe opravdu nepoznaly ploty ani hranice. Mohly volně skotačit, kde chtěly. Jejich přirozenost nebyla omezována žádnou podobnou překážkou. Měly zcela volný prostor omezovaný jen a jen přírodními fenomény, jevy a tvary. Pouze v takovém prostoru mohly být děti vychovávány k absolutní volnosti a svobodě. Naše zahrádky kolem obydlí jsou naše hranice, kde žijeme a vychováváme naše potomky. Ti však vždy narazí na plot a zastaví se. Vždy zvědavě vykukují za něj a mají snahu plot obejít, zničit. 

Chtějí mít volnost prostoru, který máme v dětství stále ještě zakódovanou jako naší přirozenost. Děti jsou totiž oproti dospělým ještě přirozené. Dospíváním jsme nuceni přijímat ploty a hranice do svého repertoáru chápání. Dospíváním se začínáme omezovat ve své svobodě, stáváme se nepřirození. 

Nedávno jsem pozoroval své vnuky na chalupě. Máme ji na samotě a ploty nemáme. Všude je volnost, kam až oko dětí dohlédne. Louka, potok, les, mýtina, bažina. Vnoučata se rozeběhla a běžela, kam chtěla, kam mohla. Nebyla ničím omezována. A přirozeně ani námi. Tehdy jsem pochopil tu civilizační roli plotů a hranic. Vnoučata běžela a nenarazila na žádný plot, který by musela složitě obcházet nebo prolézat nějakou dírou. Byla šťastná. Asi tak, jak je indián v Amazonii, nebo dřív na prériích či jinde po celé Americe. Tehdy byli šťastni. 

My moc šťastni nejsme. My ploty a hranice vytváříme, abychom sebe a své majetky chránili. Krédo přírodních národů nic nemít a ani nic nechtít je pro nás zcela směšné. Stále něco máme a stále něco chceme. Tím se začínáme omezovat. Tím začíná naše pomalá sebedestrukce. Z nastavených plotů pak zvědavě vykukujeme za ně, obcházíme je či hledáme ty díry. Právě na to obcházení plotů a vyhledávání děr vytváříme instituce, které vše organizují. Tak vznikají úředníci, kteří vytyčují ploty a hranice, vydávají o nich předpisy, tisknou doklady na jejich přecházení, razítkují, kontrolují, vybírají poplatky. Po případě dohazují ty neznámé díry pro ty movitější z nás k obcházení. Tak vzniká korupce. Ti bohatší si tak chtějí zajistit vedle svého majetku, který je omezuje, ty cesty k dírám v plotech a hranicích, které by jim dovolovaly tu ztracenou volnost a svobodu. Dělat si, co chtějí. Tak jak činí amazonští indiáni. Jinými slovy chtějí obé. Život jako v době předakumulační i akumulační. 

Dospělý indián respektoval přírodní jevy, které mu tradičně vytvářely jeho teritorium, jeho životní prostředí. Zpravidla to byly řeky, hory, pohoří, skály, ale ne jen to. Indián totiž nechápe svůj prostor tak omezeně jako my. Naše životní prostředí pro nás je pouze náš kraj, náš región zde, na Zemi. A ten si dělíme mezi sebou ploty a hranicemi. Pro indiána je jeho životní prostředí nejen vše kolem něj na zemi, ale včetně i prostoru nad ní a pod ní. Tedy včetně kosmu a podzemí, prostě včetně celého Univerza. 

A proto jsou i indiánská etnika, která mají svá teritoria vytyčena dokonce hvězdami. Jsou to například indiáni z oblasti Rio Negra, zejména Desanové nebo Tukanové. Nad sebou vidí šest velkých hvězd kolem centrální hvězdy Epsilon Orionis, který jim vymezuje posvátný hexagon: Canopus, Achernar, T3Bridani, Capella, Pollus a Procyón. Když si Tukanové tento nebeský hexagon obrazně promítnou na zem, určí jim jejich tukanské teritorium. Pod každou rohovou hvězdou virtuálního obrazce leží na zemi vodopád tamějších řek Ipanoré a Jirijirimo. V jeho středu, tedy pod hvězdou Epsilon Orionis, leží Nyi, archeologické místo nálezů dávných petroglyfů. Vzpomínka na jejich dávnověk. Spojnice mezi Nyi na Zemi a hvězdou Epsilon Orionis na nebi je zdejší axis mundi falického charakteru. Spojuje totiž mužské nebe s ženskou zemí. Je tak současně i vyjádřením transcendentního muže a implicitní ženy. Nebeský hexagon protíná i virtuální přímka mezi hvězdami Sírius na jedné straně, Epsilon Orionis ve středu a Aldebaran na protější straně obrazce. Její průmět na Zemi je náš rovník. 

Takovému chápání prostoru říkám svobodné, které člověka vede k absolutní svobodě. To je něco, co my, v našich civilizacích Starého světa po neolitické revoluci, nemůže nikdy dosáhnout. My jsme se navždy dostali do područí plotů, hranic a úředníků, které z nás dělají nesvobodné stádo. My jsme se navždy vydali po cestě hromadění majetku. Vybrali jsme si to však sami, protože je to pohodlné. Řekli jsme si, že být bohatý je lepší než chudý. Ano, amazonští indiáni nejsou bohatí, ale ani chudí. Jsou „pouze“ svobodní a šťastní. 

Samozřejmě být svobodný jako indián je však velmi nejisté, náročné a vůbec ne pohodlné. Žádná jistota přežití, žádné sociální výhody, žádná práva, žádná pomoc. Je to nekonečný boj o přežití, ale přesto tak přežívají několik tisíc let. Mezitím slavné, mocné a velké kultury Starého světa kumulující majetek rostly vzhůru, aby pak rychle padaly dolů. Kde je dnes Sumer, Egypt, Řecko, Řím, Sovětský svaz, Třetí říše? Během této doby amazonští indiáni pokračují v pohodě dál svým nepohodlným, náročným životem a bojem o přežití. Dál v pokoře vůči přírodě loví zvěř, rybaří ryby, sbírají semena či kobylky, pěstují maniok. V klidu, den ze dne, den po dni. My se ubíráme cestou padlých předcházejících kultur bez jediného ponaučení. Nechceme chápat, že nestydaté hromadění majetku, které je vždy na něčí úkor (buď ostatních obyvatel či Země), pohodlný život a nesvoboda členů společnosti je naší cestou do pekel.