Budete-li někdy v Kolumbii, navrhuji vám sjet asi 40 km jižně od Bogoty do městečka Fusagasugá, ležícího v mírném svahu už v mnohem teplejší zóně než je studené hlavní město. Fusa, jak se mu tady většinou zkratkovitě říká, je původní název v jazyce indiánského etnika Sutagao a znamená „Žena skrytá za horou“. Nyní má jiný přídomek - Město zahrada. A o květinovou slávu města se zasloužil Čech, vlastně Moravák z Nového Jičína. Zeptáte-li se ve Fusa, kde má finku pan Repa, snad každý vám odpoví a přidá ještě úsměv. Vždyť pan Justino, jak ho zde znají, je populární osoba a všichni ho mají rádi. Stal se z něj pravý „fusagasugeňo“.

„Jistě, seňor Repa má finku nedaleko té velké sochy Indiána na hlavní silnici do Melgaru. “

Pan Justin Řepa se narodil 5. srpna 1912 a jako poručík československé armády a absolvent agronomické fakulty v Praze odešel v roce 1937 do Kolumbie. Za pár let se oženil s vnučkou Koppa Kohna, zakladatele Bavarie, největšího pivovaru Kolumbie a dnes jedné z nej­větších a nejmocnějších firem země. Prožil zde celkem úctyhodných šedesát let! Sedím konečně na fince a povídám si s jeho vnukem Egonem Francisco Repou. Je mu 28 let a rozhodl se spravovat finku svého dědy a jeho orchidejové plantáže, kterými se proslavil zejména v USA. Jsem rád, že někdo bude pokračovat v tradici českého krajana, a že jeho jméno bude nadále žít v souvislosti s kvě­tinami, které začaly historii Města zahrad Fusagasugy.

„Ano, můj děda jezdil často do Evropy, tedy hlavně domů a do Švédska, kde měl synovce, který byl svého času děkanem na Agronomické fakultě v Praze.“

Vzpomínám si, jak mi krajané o něm vyprávěli, že doslova miloval svoji práci a ta byla různorodá. Byl schopný, měl podnikatelský smysl pro obchod, a neu­stále byl v pohybu. Prostě tvrdej chlap.

Byl zvyklý si vždy všechno dělat sám, nepřipustil, aby mu tady někdo hospoda­řil. Jezdil s traktory, sklízel, sázel, hnojil, opravoval, zakládal všechna lože pro orchideje na zemi... To je vlastně také jeho nápad, místo aby pěstoval orchideje na stromech, kde normálně rostou, ale špatně se ochraňují a sklízejí, vytvořil pro ně vhodné prostory na zemi.“

„Celá finka má dnes přes 25.000 m2 a z toho je plná třetina orchidejová plan­táž, kterou založil hned v roce 1942 jako svoje hobby,“ vypráví jeho vnuk. „Své hobby bral vážně, cestoval do Japonska, Austrálie, Evropy, všude tam, kde mohl sledovat výrobu květin, kde se mohl pou­čit a získat zkušenosti. Tady začal štěpo­vat, křížit, experimentovat. Původně však finka „Tierra Grata“ byla mnohem větší, převážnou většinu parcely děda totiž před mnoha lety prodal“, pokračuje Egon Francisco. „To bylo tehdy, když přestal chovat dobytek.“

Tak to jsem ani netušil. Justino Repa založil v Kolumbii chov dobytka rasy pardo suizo, jehož první kusy dovezl z USA. Na jídelním stole jsou police plné pohárů a cen z přehlídek dobytka, kde pan Řepa získal vždy ocenění nejvyšší. Jsou zde poháry z let 1959 a vlastně kaž­doročně až do roku 1971.

„Pan Řepa rád experimentoval a nejen s květinami. Pardo suizo křížil s dobyt­kem z Afriky, který nepotřeboval příliš vodu, vlastnost, jež je i v Kolumbii vy­hledávaná.“

Na jedné části své usedlosti měl stádo asi 80 krav a na další části květiny. K tomu si někdy přidal, jak mi na něj pro­zradil jeho nejbližší přítel Hrdina, chov pstruhů. Pan Řepa se opravdu ve svém životě nenudil. „Na pozemku měl jezír­ko, a aby je mohl chovat, zavedl přes něj potok. Pro potěr si dojel na Lago Tota v departamentu Boyacá a na vánoce bylo jezírko už plné pěkných kusů na prodej do hotelu Tequendama v Bogotě. Prostě mu to myslelo!“ dodal s moraváckým přízvukem pan Hrdina. „Když jsem jel do Melgaru trochu se ohřát pod tropické sluníčko, vždy jsem se zastavil u něj na fince a často jsem do Melgaru ani nedojel,“ pokračuje Hrdina. „To se pak často posadil za klavír a hrál české písničky. Pořád něco dělal a vymýšlel si. A navíc byl velmi společenský, všichni si ho vážili, chodili k němu a „opisovali“ jeho zkušenosti a nápady, s kterými se velmi rád podělil, měl spoustu přátel, mezi které se počítaly řady vlivných osobnos­tí, jako například prezident Kolumbie v letech 1946 - 1950 Ospina Peréz. Ale především byl velký vlastenec. Na prv­ním místě byl Čech a pak to ostat­ní,“ vzpomínal Josef Hrdina.

Mezi nezapomenutelné historky čes­kých krajanů v Kolumbii patří rok 1968. A co chtěl podniknout pan Řepa? „Byla to velká věc. Justino tehdy přijel z Fusa do Bogoty s kamionetou a s bedýnkou s dvaceti kilogramy dynamitu a zcela vážně mi oznámil, že se rozhodl na pro­test proti okupaci své vlasti vyhodit do povětří tehdejší sovětské velvyslanectví. Vzpomínám si, jak mi stále říkal: „Pane Josef, my to spravíme!“ Celý den jsem mu to musel rozmlouvat! Nechtěl ustou­pit. Rusové se budou českému národu jenom mstít, přemlouval jsem ho, bude to problém i pro kolumbijskou vládu. Nakonec jsme se dohodli na jiném řešení. V té době byl na návštěvě Kolumbie papež Pavel VI. Domluvil jsem se s kolumbijským knězem msgr. Franco, který mi doporučil, abychom za česko­slovenský národ nechali sloužit mši a také mi dojednal slyšení u brazilského kardinála Sigue, který doprovázel pape­že. Brazilský kardinál s radostí slíbil sloužit mši v kostele sv. Františka, v nej­starším koloniálním kostele Bogoty na rohu Calle 16 a Carrera 7 v samém cent­ru města. Po mši jsme šli všichni, asi čty­řicet Čechů a stovky Kolumbijců, na hlavní hřbitov Cementerio Central a tam jsme slavnostně spálili asi stovku sovět­ských vlajek,“ vyprávěl pan Hrdina.

Řepovy odborné znalosti dostaly nej­většího uznání v USA. Možná nejprestiž­nější botanický časopis na světě American Orchid Society Bulletin ve svém ročníku 47, č. 7 z června 1978 uvádí o něm a jeho orchidejové plantáži na fince „Tierra Grata“ několikastránkový článek, v němž obdivuje nevídanou kvalitu orchidejí a velmi oceňuje kamen­ná pozemní lože pro jejich pěstování, která jsou doslova překvapujícím zjiště­ním pro všechny pěstitele podobných květin na světě. Článek uvádí, že pan Řepa vyrábí na prodej pouze květy Cattleya trianeaei a ostatní květy pěstuje jen pro své potěšení.

Na čerstvě posečeném trávníku leží obrovský skácený strom.

„Představte si, že tento strom se skácel sám od sebe patnáct minut před smrtí mého dědy. Zasadil ho v roce 1942.“

„Rozhodl jsem se, že povalený strom nechám na svém místě a celý ho využiji na pěstování orchidejí a vedle zasadím strom nový. Na jeho počest,“ prohlásil slavnostně a snad i trochu pyšně vnuk.

„To uděláš velmi dobře Egone Francisco, myslím si, že tvůj děda by to jen schválil, bude to ten nejlepší sarkofág i jeho čestná deska zároveň.“ Pan Řepa prostě odešel s těmi, s kterými zde žil, kterým se věnoval a měl rád. Nepromamil svůj život, ba právě naopak, prožil jej naplno, chlapsky a čestně a jako správný český vlastenec bez ohledu, že žil a zemřel na opačném konci zeměkou­le, než kde se narodil. Nikdy nezapomněl odkud pocházel.