Vánoce roku 1996. Rozeslal jsem novoroč­ní dopis všem krajanům v Kolumbii a Ekvádoru. Mezi řadou odpovědí mne zau­jal telefonát paní Alexandry Lelkové:

„Volám poněkud pozdě, ale na své adrese již nebydlím, jsem již dva a půl roku v ubytovně pro nemocné a Váš milý dopis mi při­nesla snacha. Jsem v Kolumbii už od padesátého roku, přišli jsme sem s manželem z Číny, kde byl velvyslancem, ale já jsem Litevka. Česky jsem už nemluvila dlouho,“ vyprávěla pomalu a slova jakoby hledala.

„Můžete, paní Lelková, mluvit Španěl­sky...“

„Ne, ne, já chci mluvit česky,“ odpo­věděla důrazně.

Zjistil jsem si její adresu, HOREP (Hogar de recuperación-enfermeras profesionales), Calle 39 No. 28-64, koupil kytici a s manželkou vyrazil do spleti bogotských uliček se zmatkem čísel avenid, calles, diagonales, transversales, carreras, jejichž čí­selná logika má až přespříliš výjimek a navíc každá další rada místních Bogoťanů orientační situaci jen komplikovala a ča­sová ztráta se již začala počítat na hodiny. Jako Evropanovi mi to začínalo být vůči paní Lelkové poněkud trapné, vyhledal jsem tedy mapu Bogoty, provedl několik dopravních přestupků vysokého kalibru, zejména jízdu proti směru všem čtyřem proudům, ale výsledek se dostavil.

Nenápadný malý domek, ubytovna dlou­hodobě nemocných, na nás udělal dobrý dojem, čistota, klid, bezpečí. Paní Lelková nás očekávala ve svém pokojíku na vozíku.

„Udělal jste mi velikou, opravdu veli­kou radost. Jsem už stará, moc stará, v lis­topadu mi bylo 94 let, a nikoho už nemám. Jsem tu v Kolumbii úplně sama.“

Její čeština byla velmi dobrá, bylo vi­dět, že jí to stále dobře myslí. Zajímalo mne, jak se sem vůbec dostala a jak se z Litevky stala Češka.

„Narodila jsem se v Litvě, ale když při­šla válka, odešla moje rodina do Ruska, do Kurska a Smolenska, kde jsem udělala i maturitu a pak jsem se s rodiči vrátila zpět do zase svobodné Litvy. A pak přišel, myslím asi rok 1922, kdy na českosloven­ský konzulát přišel Josef Lelek, byl sekre­tářem a tehdy jsme se poznali. Za čas byl přidělen do Soluně, aby tam založil čes­koslovenský konzulát. Cestou jsme se za­stavili v Praze, kde jsme měli svatbu. To bylo v roce 1925. V Řecku jsme byli asi dva roky.“

„Vy musíte znát určitě několik řečí, paní Lelková?“

„Litevsky, polsky, rusky, česky, španěl­sky, německy,“ vypočítává, jako by probí­rala své cesty a pobyty s manželem po ce­lém světě. „Ale můj manžel uměl navíc ještě anglicky a francouzsky, byl velice, jak se to říká, inteligente, celý život pracoval ve službách své země. Byl to velký vlaste­nec. Promiňte mi, vypadl mi teď zub, tak špatně mluvím, všechno mi pomalu odchá­zí. Před patnácti lety jsem doma upadla a zlomila si tady ten...“ ukazuje na kyčle.

„Klíček na kyčli.“

„Tak, ano, měla jsem operaci, nekulhala jsem, bylo mi dobře, ale najednou, bylo to 1. máje 1994, kdy jsem se probudila s hroznou bolestí. Od té doby se nemohu postavit, ten aparátek či co mi tam tehdy vmontovali se prostě, jak se to řekne, ten aparát se gasto...“

„Opotřeboval se...“

„Ano, opotřeboval se, všechno mne opouští, nikoho už nemám, matka mi ze­mřela, všechny tři sestry zemřely, celá ro­dina je pryč, jen vnučka od mé sestry žije, je profesorkou na škole, ta mi nyní pomá­há, abych tady mohla být, před třemi lety jsem měla operaci oka, ztratila jsem ho, zkrátka všechno odchází...“

„Problémy má každý,“ snažím se vyleh­čit situaci.

„Tak, ty nechybí nikomu. A vy jste byd­leli v Praze? Jak tam nyní je?“

„Nádherně, vše se změnilo, máme zase svobodu,“ a s nadšením i hrdostí líčím změny a krásy Prahy a Čech, abych taky trochu vysušil slzy.

„To je moc hezký, a víte, že já mám ulo­žený list domovský s právem domovským v Praze? Manžel byl veliký Čech, strašně měl rád svoji zemi, byl vlastenec, tak jak jste psal v novoročním dopise, pravý Čech,“ zdůrazňovala paní Lelková každé slovo.

„Zemřel moc brzy, bylo mu padesát pět let, a děti, dva hoši také brzy zemřeli, jeden zahynul při choque, jel autem v dešti a v noci z Medellínu a narazil do stojícího kamionu a druhého syna přepadli, nedal se, a tak ho zabili,“ vypráví už pomalu a v slzách.

„Kde se vám líbilo nejvíce?“ snažím se převést řeč.

„Určitě v Hamburku, tam jsme jeli po Soluni, manžel tam zase zakládal konzu­lát, tam bylo moc moc hezky, vždyť jsme tam byli celých šest let. V Bruselu jsme byli jen rok. A pak byl manžel přeložen do Indie, zase nové konzuláty, v Bombaji a Kalkatě. Manžel měl totiž velmi rád Ori­ent. Z Indie jsme se vrátili po smrti Masa­ryka, vlastně už před válkou, v roce 1939.“

Kontroluji z okna zaparkované auto.

„To musíte, tady je to hrozné, tady se to strašně zhoršilo, to není jako dřív, v padesátých letech, kdy jsem mohla jít na ná­vštěvu ke známým se šperky i v jedenáct hodin večer. Kdepak do Kolumbie, to se manželovi nechtělo, ale co nám zbývalo?“

„A jak jste prožili válku,“ vracím její myšlenky zpět do Československa, neboť vidím, že se její hlas při vzpomínkách na Kolumbii a manžela opět zalyká drobný­mi slzami.

„Válku jsme prožili ve Zlíně, manžel dělal u Bati ředitele, ale po válce se hned vrátil na své místo, na ministerstvo zahra­ničí. Poslali jej v roce 1947 jako velvy­slance do Číny. Jeli jsme tam přes New York. Tahle jeho fotografie je právě z Ame­riky,“ ukazuje na portrét svého muže na nočním stolku u postele.

„Orient, ten on měl velmi rád, tam byl nejspokojenější...“

„Bydleli jste v Pekingu?“

„Kdepak, v Nankingu, všechna vysla­nectví, konzuláty, úřady a banky byly v Nankingu. Tam bydleli i Čankajškovi, paní Čankajšková byla velmi příjemná dáma a hovořila francouzsky a anglicky, Čankajšek ne, ani slovo, ten jen čínsky, paní Čan­kajšková si mne oblíbila, staly jsme se pří­telkyněmi. Jednou, když měli státní svá­tek, přišli jsme k nim, posadila si mne vedle sebe a všichni, kdo přišli, museli pozdra­vovat i mne,“ zasmála se po dlouhé době většinou smutných vzpomínek.

„Ale všechno mělo svůj konec, špatný konec. Asi za tři roky, počátkem padesá­tých let manžela odvolali, aby se jako vrá­til do Československa. To už byl mladý Masaryk po smrti.

Tam, do komunismu, se nevrátím, řekl tehdy manžel a napsal na ministerstvo do­pis, poslední dopis. Chtěli jsme do Austrá­lie, do Ameriky, ale protože moje matka a další příbuzní z Litvy odjeli do Kolumbie, řekl můj manžel, dobře, pojedeme za nimi, nikde nemáme nikoho. To už mu nebylo dobře a nechtěl mne někde nechat v cizině samotnou.“

„A tak jste se ocitli tady, v Bogotě.“

„Ano, tak jsme zůstali tady. Mému muži se tu nikdy nelíbilo a měl pravdu, byl vel­mi nemocný a brzy zemřel na rakovinu ja­ter. Narodil se roku 1898. Zůstala jsem sama s dvěma dětmi, sama bez prostřed­ků, bez podpory, jazyk jsem ještě neuměla, co jsem mohla dělat? A tak jsem si ře­kla, že budu dělat stínítka na lampy. A dě­lala jsem to přes dvacet pět let.“

„A pak přišel ten máj před dvěma lety, odvezli mne sem a doma jsem všechno nechala, vše jsem musela prodat, šperky, všechno, abych to mohla tady platit. Jak přichází prvního, je mi těžce, mám starost, jak zaplatím další měsíc, kdo mi ze zná­mých pomůže, všechno, co jsem naspoři­la, tak dávám na tenhle pobyt, ale je to tu čisté a starají se o mne, nemohu vůbec nic dělat. Vše se mění, život se mění.“

„To je život. Kolik vás ten pobyt tady stojí, paní Lelková?“

„Osm set pět tisíc, bez léků, to je hod­ně, co?“

„To je osm set dolarů měsíčně.“

„A z Čech nemám vůbec nic, žádnou penzi, tak by mi pomohla.“

„Ale na svých devadesát čtyři let vůbec nevypadáte, paní Olgo, a česky stále mlu­víte výborně.“

„Hlava mi myslí, to ano, ale ty nohy a ostatní všechno odchází. Víte, pane velvyslanče, já se cítím víc Češka než Litevka, já jsem Češka, vlastenka...“ rozpláče se paní Alexandra Lelková, dáma i ve své bolesti a ve svém stáří, vdova po československém velvyslanci a velkém vlastenci Josefu Lel­kovi, nenápadná, ale silná osobnost, která dělala a dělá čest své nové vlasti.

„Máme radost, velkou radost, že jsme vás poznali“ loučíme se a vůbec svá slo­va nemyslíme jen diplomaticky, ale jdou nám přímo od srdce.