Dobrý člověk ještě žije aneb sněhem do Jižní Ameriky
 
Pan Josef Hrdina je znám všude jako velmi skromný člověk, kdo jej však víc pozná, musí k němu vzhlížet s obdivem pro jeho až chorobný smysl pro čest a pro jeho odvahu. Když přišli Němci by­lo mu osmnáct let. Přešel od Bati praco­vat do leteckých dílen na výrobu letadel Zlín 12 na Baťově letišti, které tehdy svou velikostí patřilo k největším v Evropě. Němci si jej vybrali k výcviku svých letců, kteří zde trénovali nálety a bombardování. Hrdina patřil k těm, kteří přemýšleli, jak Němcům pobyt zne­chutit.
 
Bylo to jednoduchý, technici trochu přionačili výškoměry letadel a Němci byli hned šest metrů pod zemí.“ Za čas nový německý ředitel leteckých dílen ing. Maděrovič varoval Hrdinu, že si pro něj přijdou. Gestapo opravdu přišlo a odvezlo si Hrdinu do svého centra na Moravě, do Uherského Brodu. Deset dní ho mučili, ale nic z něho nevytřískali.
Josef Hrdina byl i v přímém styku s odbojem. Podařilo se jim unést jejich člena dr. Záhořáka z nemocnice a vytáh­nout ho Němcům z drápů. Parašutista dr. Steiner, vysazený Angličany na Moravě, se celou válku skrýval právě díky panu Hrdinovi a jeho mamince.
Na naší půdě jich bylo v seně několik. Maminka jim tam denně nosila jídlo, vypráví pan Hrdina svým pomalým moraváckým hlasem a směje se, jakoby šlo o nějaký legrační příběh.
Jenže letadla zase začala padat. Tehdy už Hrdina na gestapo nečekal a uprchl přes lesy na Slovensko, do Nízkých Tater k partyzánům, kterým velel generál Bílý. Psal se rok 1943. Zažil si tam svoje, včet­ně mrazů a kulek, na které má dodnes památku.
„Tehdy tam byly různé partyzánské skupiny, které bojovaly mezi sebou. Dodnes nevím, kdo vlastně generála Bílého zabil, zda to byli Němci nebo třeba ti maďarští partyzáni, kteří byli vlastně na jejich straně.“
„A co komunisti?“ ptám se „Ty tam ještě nebyli. Přišli hlavně až po válce.“
Po válce se vrátil Josef Hrdina domů, na Moravu, k Baťovi. Stal se hrdinou!
„Všichni mne nosili na rukou. Vrátil jsem se s průstřelem prsou a další kulka mi zůstala na lýtkové kosti, takže jsem kulhal. Do práce jsem nemusel, ale v kanceláři jsem pracovat mohl a takjsem nemarodil. Taky proč. Všichni jsme s nadšením chtěli roztočit kola továren. Tak tehdy zněla hesla, ale tak jsme to také všichni cítili!“
Kariéra Hrdiny hrdinou však netrvala dlouho. Brzy přišli lidi zvláštního ražení s přihláškami do KSČ a on neměl zájem.
„Hned jsem ztratil místo v kanceláři a přidělili mi koště. S kulkou v noze to moc nešlo a tak jsem šel do nemocnice na operaci a odešel od Bati. Zametat se mi tam opravdu nechtělo.“
Kulku mu vyndali a vstoupil k firmě W. Bachbrach v Horním Městě v rýma- řovském okrese, kde se stal předsedou rady Místního národního výboru. To už byl členem národně socialistické strany.
Náš hrdina byl první roky po válce i šéfem vojenských sportovních oddílů na Moravě. V roce 1946 se chystalo troj- utkání armádních sportovců Čech, Moravy a Slovenska v Bratislavě. Pan Hrdina hledal posily všude, a protože znal Emila Zátopka, pozval jej pochopi­telně také do výběru. Zátopek však nikde. Teprve při osobní návštěvě vojenského útvaru v Uherském Hradišti zjistil, že Zátopek je ve vězení za komunistickou aktivitu.
„Nedalo se nic dělat, musel jsem ho mít a tak jsem si ho na revers vyzvedl z vězení.“
Jenže doba kvasila revolucí a pan Hrdina dostal 6. března 1948 takzvaný Výměr o vyhoštění.
„Co jsem mohl dělat, jedině se rychle nachystat k útěku“, říká Hrdina.
Na základě vyhoštění hlídaly náš dům dělnické milice. Nehlídaly ale zahradu. Přes plot jsem utekl do Rýmařova a odtud si vzal taxíka do Olomouce, kde mne chytli. Vyšetřoval mne velitel stani­ce SNB Gruntorád. Když vše skončilo, řekl mi: „Jeďte kam chcete, jste volný!“ Po čtyřiceti letech jsem mu za to v Bogotě poděkoval, když přijel navští­vit svoji dceru, naší krajanku a lékařku paní Janu Gruntorádovou. Dostal jsem se do Chebu, k nepropustné vojenské kon­trole. Tenkrát vše zajistil dr. Steiner, ten, jemuž jsem před časem zachránil život. Byl ředitelem nemocnice v Aši. Čekal už na mne u stráže a zorganizoval tam tako­vý zmatek, že jsem prošel bez problémů do Aše. Za čas dojela za mnou i moje žena.
Dr. Steiner mi přinesl vojenské mapy. Bydleli jsme u něj v nemocnici, deset kilometrů od čáry. Tehdy bylo hodně sněhu, strouhy podél cesty byly zasněže­né, tudy jsme se se ženou plížili, pod sně­hem deset kilometrů, těsně vedle hlídek. Ve sněhu bylo teplo, dalo se tam i odpo­čívat,“ směje se zase svému dobrodruž­ství, tentokrát z roku 1948, kdy šlo opět o život.
„Dostali jsme se do výhradně českoslo­venského tábora v Ludwigsburgu u Norimberka.“
Na podzim roku 1949 manželé Hrdinovi odjeli do severní Itálie a 9. února se nalodili s bolivijskými vstupní­mi vízy na loď směřující přes panamský kanál do peruánské Limy. Pan Hrdina byl na cestě opět k Baťovi, do baťovského závodu Manaco v Quilliacolu nedaleko Cochabamby, kde roku 1817 zemřel český cestovatel Tadeáš Haenke. Jihoamerické závody Bati spadaly tehdy pod londýnské centrum. Systém byl všude stejný. Závod byl obklopen koloni­emi dělnických domků a všichni vedoucí byli Češi: Kek, Polášek, Musil, Hrdina, Adler, Frankenstein, Veverka, Čermák a další.
Hrdina byl vedoucí gumáren a právě z tohoto důvodu měl realizovat dávný baťovský sen: vlastní baťovskou plantáž gumovníků Hevea brasiliensis, přímo v amazonském pralese, kterou by Baťa zásobil všechny své firmy na celém světě. Josef Hrdina uskutečnil celkem sedm plaveb po celé Amazonce a dalších řekách Amazonie. Cesty většinou začínal v bolivijské Riberaltě na řece Beni, po které dorazil do řeky Madeiry a po ní do města Manausu a dál už po Río Amazonas až do delty v Atlantiku. Hledal nejvhodnější prostor z hlediska lodního spojení a organizačního zajištění, nejlepší místo a půdu pro pěstování gumovníků.
Projekt byl připraven, ale přišel pro­blém. Pan Hrdina si určil vedle platu i procento ze zisku. Hlavnímu řediteli panu Čiperovi se to nelíbilo. Hrdina se nedal a odepsal Baťovi, že také zjistil, že pan ředitel bolivijského závodu Manaco pan Kek podvodem používá peníze firmy do své kapsy.
Kek byl odvolán a Hrdina měl firmu převzít. Jenže nastaly obdobné situace jako doma. Kek informaci o odvolání zís­kal z podvodně získaného dopisu a pro­hlásil ho za nepřítele pracujícího lidu, což místní syndikáty-odbory rády vzaly za svůj program. Hrdina raději odešel, nesnesl tuto atmosféru čachrů.
Baťa jej chtěl přeložit na ředitelské místo v Rhodesii, ale už bylo pozdě. Pan Hrdina se rozhodl se svým životním pří­telem Musilem, vedoucím strojírny, ode­jít od Bati. Byl rok 1956.
„Kolumbie je hotový sen, vyprávěl mi kolumbijský vyslanec v Bolívii Machado pokaždé, když jsem přijel do La Pazu. Dostali jsme od něj víza, a přijeli lodí do Bonaventury. Přijel jsem už bez ženy, s kterou jsem se rozvedl, ale s oběma dcerkami, Maruškou a Miluškou. Za čas se u mne objevil majitel bogotské továr­ny Caucho Sol na gumárenské výrobky. Jak na mne přišel, ptáte se? Češi jsou opravdu všude.“ V Medellínu je obchod­ní dům Tía a její ředitel byl pan Hanák, plukovník československé armády. Tedy té bývalé. Ten informoval o našem pří­jezdu Tony Stoiera v Bogotě, majitele obchodních domů Tia v Kolumbii a tehdy vlastně v celé Jižní Americe, který kupoval výrobky právě od Caucho Sol.“
„Proč vlastně rodina Stoierů, majitelů obchodních domů Teta v Českosloven­sku se rozhodla odejít právě do Kolumbie, pane Hrdino, a tam zřídit své centrum?
„To tedy nevím, ale možná proto, že syn našeho prvního ministra financí Rašína odejel do Kolumbie už za první republiky a usadil se tady. Rašín tu zane­chal velmi dobré jméno pro naší republi­ku.
Gumárenská firma Caucho Sol byla před krachem a oba baťovci ji postavili na nohy. Přeorganizovali celou výrobu i prodej, zavedli vlastní prodejny. Zaxas postavili i zcela novou fabriku s osobně doporučenými stroji.
Za čtyři roky, v roce 1960, se oba dva osamostatnili a postavili si vlastní fabri­ku, jedinou kolumbijskou továrnu na pogumovaný textil. Dvacet let podnika­telských úspěchů skončilo v roce 1980. Čas pokročil, přítel a společník Musil onemocněl a pan Hrdina taky. Paní Musilová zemřela v roce 1985, pan Musil rok po ní. Jedna jeho dcera pracuje u Spojených národů ve Vídni, druhá u Air France v Bogotě.
„Když ode mne potřebovali z česko­slovenského vyslanectví, abych jim s něčím v Kolumbii pomohl nebo zařídil, bylo pro mne důležité, jak se představili a za co se považovali. Počítal-li se na prvním místě jako Čech a pak teprve komunista, tak jsem to bral a pomohl, ale když na prvním místě byl komunista, tedy fanatik, a pak Čech, tak nic.
Již dlouho jsem tak čistého člověka nepotkal, mám radost, že je tady se mnou v daleké Kolumbii a že jeho děti a vnuci budou vždy s láskou vzpomínat na čes­kou zemi, která jim dala takového otce a dědu, který se nikdy nezpronevěřil svým zásadám a svému češství.