Filozofie absolutní nepokory. Přírodu si chceme přetvářet k našemu zisku. Země však má svoje limity

Je nás víc a chceme se mít líp. Myslíte, že to se záplavami nesouvisí? Mýlíte se. Myslíte si, že tu není ani žádná souvislost mezi záplavami a politiky? Jenže i to je veliký omyl! Dřív se mělo dobře jen malé procento obyvatel, tak to ještě šlo. Naše země to utáhla. Teď se chtějí mít lépe všichni a to už je kontra­produktivní. Jsme vycvičeni našimi politiky, že vše má neustále růst, a velice nás roztrpčí, když něco klesá. Třeba výroba aut nebo naše příjmy či HDP. Vše se musí zrekultivovat, zre­gulovat, udělat v té přírodě prostě pořádek, po­kud možno podle pravítka. Jedině pak se dá všechna půda využívat k nějaké výrobě. Ani píď země nazmar! Poručíme větru, dešti! Po­stavíme všude továrny, silnice a domy, zvětší­me pole. Bohužel tato filozofie absolutní nepo­kory pokračuje dodnes. Odkud si bereme to právo napravovat přírodní zákonitosti? Nebo jsme už stvořitelé?

Dřív také byly záplavy, je to přece logické. Prostě prší. Vždy pršelo. Ostatně sama pranostika „Medardova kápě, čtyřicet dní kape“ jas­ně praví, že vždy pršelo, mnohdy i hodně. A nic se nedělo. Jako u indiánů Amazonie. Tam také prší, a dost. Když přijdou deště, řeky se zvednou o sedm až deset metrů. Pravidelně a pořád. Indiáni jsou na to zvyklí a osady si podle tohoto letitého schématu staví. A vše funguje. Když přijdou záplavy, nediví se. My se divíme pořád dokola.

Nás je však stále víc a každý se chce mít líp, a tak vše musí vydat své bohatství: půda i voda. Vyšší zemědělské výnosy, více elektřiny, více vodní zábavy. K tomu je zapotřebí toky zregulo­vat, aby vylitá voda nepřekážela zemědělství, aby se vyráběla elektřina. Jak říkali bolševici - aby nám příroda sloužila. Bohužel ani to se ne­změnilo, to chceme pořád. Ta zvláštní odrůda lidí, politici, by však měli vidět mnohem dál než na jedno dvě volební období. Mnohem dál než my obyčejní plebejci měřící čas na život jedince, a protože podle prapůvodního schématu by oni měli být z nás ti nejrozumnější, měli by nám tuto blbost rozmluvit. Bohužel nic z toho není pravda. Konejší nás vzrůstem všelijakých statistických číslic o našem blahu, zatímco když přijdou deště, vody se valí regulovanými koryty a nemohou jinam do kraje jako dřív, pro­tože tam pulzuje „nutná“ výroba. A tak se přiva­lí v mnohem větší míře než kdykoliv předtím do našich osad a měst. A bude se tak dít i nadá­le, protože jsme nenapravitelní.

 

Zajímá nás jen dnešní plný stůl

Jsme totiž chamtivci a nenažranci, které zajímá dnešní plný stůl, a ne, co bude za pět let. Jde nám jen o dnešek, že se máme teď dobře, až moc, že máme dostatek elektřiny na všechno, až moc, že se můžeme prohánět jachtami na přehradních jezerech, že máme přebohatý stůl. Chceme se mít stále lépe a radostněji bez ohle­du na následky. O tom pěli písně bolševici, ale i my. Deště k naší zemi však patří jako sluneč­ní paprsky, mořské vlny a horské vichry. Jsou to přece živly, které zformovaly i veškerý život na zemi. Lze je jen tolerovat a naučit se s nimi žít. V pokoře vůči nim, protože, když na to do­jde, vidíme, že jsme bezmocní, že to nemáme v ruce. Nelze však říci, že deště mohou za zá­plavy. Za ně můžeme my, právě ta naše chamti­vost a nezažranost podporovaná politiky.

My pokorní nejsme ani náhodou. Naopak, přírodu dusíme, chceme si ji přetvářet k našemu zisku. Země má však své limity. Pár desítek let to jde a my si myslíme, jací jsme jurové. A pyšníme se přehradami, rovnými plo­chami lánů, které nehyzdí žádný remízek, me­andr či nedej bůh nějaká mez.

Náčelník v Amazonii, který by postavil osa­du v záplavové oblasti, by po velké vodě už ne­byl náčelník. Za chyby se tam platí okamžitě. Žádné tzv. demokratické vymlouvání a okecá- vání, které tak často vidíme ve vyjadřování vlá­dy, poslanců, úředníků všech stupňů včetně stavebních úřadů.

Nikomu nevadí, ani těm stavebním úřadům, ani vládě, že ti postižení si zase staví domy na stejných místech. Oni mají přece regulovat a povolovat, kde lze stavět a kde ne. Tak jako indiánský náčelník. Ten totiž není tak blbý, aby něco podobného povolil. Osud jeho lidu mu totiž opravdu leží na srdci. Stát by měl tře­ba vykoupit jejich pozemky, aby měli mož­nost si postavit jinde, dál od stoletých vod, tak jako to činí indiáni, které považujeme za barba­ry. Barbaři však jsme spíš my všichni, politici nejvíc. A tak i nadále budeme dávat přednost výrobě za každou cenu, hnát vody v regulova­ných korytech, a místo aby se vylila do ladem ležící krajiny, vylije se do našich měst a zapla­ví naše domy.

Je tu cesta k nápravě či k návratu starých po­řádků? Bohužel cesty zpět není z mnoha důvo­dů. Za prvé je nás tu už hodně a každý se chce mít dobře, takže bychom museli nějaký ten mi­lion někam přesunout. Za druhé nikdo si z vlastní vůle neřekne, že bude mít o jednu vepřovou kotletu a hlávku zelí denně míň, aby se pole v okolí řek navrátila do původního stavu ladem. Pak bychom museli zlikvidovat regula­ce, nechat přirozeně vytvořit meandry a nivy. Také bychom museli zrušit pár silnic, nějaké ty přehrady, omezit se ve spotřebě energie a plachtění na jachtách. Museli bychom být jednoduše o něco chudší. A teď mi řekněte, jestli na to někdo půjde?