Civilizace našeho Starého světa vymyslely ploty a hrani­ce. Tyto vynálezy omezují lidský rozlet, a tím pádem i jeho ab­solutní svobodu. Nikdy jsem u indiá­nů neviděl něco podobného. Indián by se tím cítil doslova jako v kleci, ve vězení. Ostatně takový plot a vlastně i hranice je svým způso­bem vězení. A člověk žijící v jeho rámci nemůže být nikdy absolutně svobodný.

Člen společenství lidských kul­tur po vzniku neolitické revoluce za­čal být nutně omezován vznikající­mi ploty chránícími budované ma­jetky. Čím víc člověk budoval a podporoval pokrok, tím víc byl omezován ve své svobodě. Absolutní svoboda člověka začala mizet právě akumulací majetků a peněz, která nastala „díky“ námi oslavova­né neolitické revoluci. Čím větší majetek movitý i nemovitý, tím vět­ší ploty, mříže, hranice. Indián ni­kdy neměl žádné majetky, a tak ni­kdy nemusel stavět ploty a vytyčo­vat hranice. Jeho teritorium mělo přirozené vymezení tradicemi, kte­ré všichni znali a tolerovali. Přátelé i nepřátelé. Kdyby se indián rozebě­hl pralesem a narazil by na plot či nedej bože na hranici vystavěnou z ostnatého drátu, začala by jeho zkáza. Zkáza ztrátou absolutní vol­nosti, svobody. Tuto jeho zkázu jsme ploty a hranicemi nastartovali při našem vstupu do Nového světa.

Indiánské děti v Amazonii a v dáv­ných dobách po celé Americe nepo­znaly ploty ani hranice. Mohly vol­ně skotačit, kde chtěly. Jejich přiro­zenost nebyla omezována žádnou podobnou překážkou. Měly zcela vol­ný prostor omezovaný jen a jen pří­rodními fenomény, jevy a tvary. Pou­ze v takovém prostoru mohly být děti vychovávány k absolutní vol­nosti a svobodě. Naše zahrádky ko­lem obydlí jsou naše hranice, kde ži­jeme a vychováváme naše potomky. Ty však vždy narazí na plot a zastaví se. Vždy zvědavě vykukují za něj a mají snahu plot obejít, zničit. Chtě­jí mít volnost prostoru, kterou máme v dětství stále ještě zakódovanou jako naši přirozenost.

Nedávno jsem pozoroval své vnu­ky na chalupě. Máme ji na samotě a ploty nemáme. Všude je volnost, kam až oko dětí dohlédne. Louka, potok, les, mýtina, bažina. Vnoučata se rozeběhla a běžela, kam chtěla, kam mohla. Nebyla ničím omezová­na. A přirozeně ani námi. Tehdy jsem pochopil tu civilizační roli plo­tů a hranic. Vnoučata běžela a nena­razila na žádný plot, který by musela složitě obcházet nebo prolézat něja­kou dírou. Byla šťastná. Asi tak, jak je indián v Amazonii nebo dřív na prériích či jinde po celé Americe. Tehdy byli šťastní.

My moc šťastní nejsme. My ploty a hranice vytváříme, abychom sebe a své majetky chránili. Tím se začí­náme omezovat. Pak zvědavě vyku­kujeme za ně, obcházíme je či hledá­me ty díry. Anebo si na to obcháze­ní a vyhledávání děr vytváříme insti­tuce, které vše organizují. Tak vzni­kají úředníci, kteří vytyčují ploty a hranice, vydávají o nich předpisy, tisknou doklady na jejich přecháze­ní, razítkují, kontrolují, vybírají po­platky. Popřípadě dohazují ty nezná­mé díry pro ty movitější z nás k ob­cházení.

 

Svobodný jako indián

Dospělý indián respektoval přírodní jevy, které mu tradičně vytvářely jeho teritorium, jeho životní prostře­dí. Zpravidla to byly řeky, hory, po­hoří, skály, ale nejen to. Indián totiž nechápe svůj prostor tak omezeně jako my. Naše životní prostředí pro nás je pouze náš kraj, náš region zde, na Zemi. A ten si dělíme mezi sebou ploty a hranicemi. Pro indiá­na je jeho životní prostředí nejen vše kolem něj na Zemi, ale i prostor nad ní i pod ní. Tedy včetně kosmu a podzemí, prostě včetně celého Uni­verza. A proto jsou i indiánská etni­ka, která mají svá teritoria vytyčena dokonce hvězdami.

Jsou to například indiáni z oblasti Ria Negra, zejména Desanové nebo Tukanové. Nad sebou vidí šest vel­kých hvězd kolem centrální hvězdy Epsilon Orionis, který jim vymezuje posvátný hexagon. Když si Tukano­vé tento nebeský šestiúhelník obraz­ně promítnou na zem, určí jim jejich tukanské teritorium. Pod každou ro­hovou hvězdou virtuálního obrazce leží na zemi vodopád tamějších řek Ipanoré a Jirijirimo. V jeho středu, tedy pod hvězdou Epsilon Orionis, leží Nyi, archeologické místo nálezů dávných petroglyfů. Vzpomínka na jejich dávnověk. Spojnice mezi Nyi na Zemi a hvězdou Epsilon Orionis na nebi je zdejší axis mundi falického charakteru. Spojuje totiž mužské nebe s ženskou zemí. Je tak součas­ně i vyjádřením transcendentního muže a implicitní ženy. Nebeský he­xagon protíná i virtuální přímka mezi hvězdami Sirius na jedné stra­ně, Epsilon Orionis ve středu a Aldebaran na protější straně obrazce. Její průmět na Zemi je náš rovník.

Takové chápání prostoru vede člověka k absolutní svobodě. To je něco, čeho my, v našich civilizacích Starého světa po neolitické revolu­ci, nemůžeme nikdy dosáhnout. My jsme se navždy dostali do područí plotů, hranic a úředníků, kteří z nás dělají nesvobodné stádo. Vybrali jsme si to však sami, protože je to pohodlné. Být svobodný jako in­dián je totiž velmi nejisté a náročné. Žádná jistota přežití, žádné sociální výhody, žádná práva, žádná pomoc. Pohodlí a nesvoboda jsou však naší cestou do pekel.