Po moha letech jsme se s manželkou vypravili do naší kapličky, do Národního divadla. Na Hoffmannovy povídky. Přiznávám. že nejsem častým hostem. Venku byla pěkná kosa, kolem 15 stupňů pod nulou. Jako každý, spěchali jsme i my, abychom už byli pod pohostinnou střechou divadla. Po prvních tónech orchestru jsem však ucítil závan studeného vzduchu. Za několik dalších minut jsem musel utíkat do šatny pro kulicha. Ještě že jsem seděl na strategickém sedadle u uličky a neobtěžoval jsem lidi. Natáhl jsem si kulicha a stehna zahříval masírováním. Opravdu foukalo zespodu, jak mi řekla šatnářka. „Nám zase topení úplně odstřihli, a tak mrzneme," ještě dodala starší paní choulící se do zimní bundy.

To možná chápu, šetřit se musí. Ale proč technika divadla vhání studený vítr pod nohy diváků? Místo příjemného prožívání opery jsem se těšil na přestávku. Nebyl jsem však sám. V sousedství začali lidi kýchat a prskat. Vedle nás si jedna dáma stěžovala, že ji táhlo na záda, jiní, že jsou promrzlí. Šli jsme domů a nebyli jsme jediní.

Mít nachlazení z Národního divadla je zajímavá diagnóza. Možná by měl pan ředitel lidu oznámit, aby si na kulturní produkce brali s sebou lyžařské oblečení. A termosky s grogem. Hájit se tím. že lidi potřebují vzduch, to mohu sice pochopit, i když si nepamatuji, že by se nějaký divák v divadlech bez klimatizace, což byla před pár lety všechna na světě, udusil. Taky mohu pochopit, že jsme tak zvaně vyspělí a klimatizace patří k pokroku lidstva (čert vem ten pokrok!), ale proč musí divadelní technici vhánět skoro ledový vítr do kalhot diváků a sukní divaček, to už nechápu.

Nemohu při té příležitosti nevzpomenout noční lehátkové autobusy ve Venezuele, jejichž majitelé pod představou, že zima je v tropech luxus, vytvářejí z autobusů pojízdné lednice. Cestující to už ale vědí, a proto nastupují s dekami, s prošívanými bundami, kulichy, rukavicemi. I tak vystupují za pár hodin smrkajíce, kašlajíce a prskajíce. Že by Národní divadlo chtělo světu ukázat, že i ono má na zabudování klimatizace?