Paradoxní kult krutého hrdiny 

Pro mladé na celém světě se Che Guevara stal symbolem, ikonou svobody a vzpoury. Pro druhé byl nelítostný zabiják svých odpůrců. Kde je pravda?

Když jsem v lednu 1969 připlul do Rio de Janeira, netušil jsem, jaké tam zažiji politické dýchánky. Bydlel jsem v zatuchlé studentské ubytovně a po celodenní šichtě číšníka jsem do rána diskutoval o revoluci se studenty od Chile po Haiti. Ústřední postavou už tehdy byl Che Gueva­ra. Byl sice teprve patnáct měsíců po smrti, ale jeho kult se už nedal přehlédnout. Nebyla to pro setkání zrovna vhodná konstelace hvězd, neboť já jsem si zažil dvacet let komunismu s čerstvou zkušeností sovětské okupace, a mládí Latinské Ameriky bylo nažhaveno ve prospěch komunismu. Nevěřili naší tragické zkušenosti, raději věřili své hvězdě nesoucí komunistické ideály na hlavních pušek.

Che Guevara měl a i po pětačtyřiceti letech od své smrti stále má obrovské charisma. Proč? Byl mladý, pohledný, příjemný a vzpurný jako hollywoodská hvězda James Dean. Jako mladý nasedl na motorku a projel celou Latinskou Ameriku. Zamiloval se do ní a pro množství bídy, kterou viděl, se rozhodl přinést jí lepší budoucnost. Ač lékař z dobře situované argentinské rodiny, propadl ortodoxnímu marxismu-leninismu. V jeho životě nastala celá řada rozporů a para­doxů. Pro mladé na celém světě se stal ikonou svobo­dy a vzpoury. Pro druhé byl nelítostný zabiják svých odpůrců. Kde je pravda? V knížce jeho manželky? Anebo v rudé kořalce zneužívající jeho jména?

Ortodoxní marxismus nemá se svobodou moc společného. A tak začala i jeho éra na Kubě, když společně s Fidelem Castrem porazil Batistovu dikta­turu. Byl nelítostný. Vždy říkal, že součástí revoluce musí být nenávist a zabíjení. Během jeho adorace ti všichni, kteří po desetiletí malují jeho portréty po zdech a nosí je na tričkách, na mnohé zapomněli. Každý kult, každé zbožňování opomíjí druhou, tem­nější stránku osobnosti. Che Guevara byl na osvo­bozené Kubě zakladatelem popravčích čet. Sám ve svém projevu v OSN jako zástupce Kuby jasně prohlásil: „Popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat!" Na Kubě zakládal i koncentrační tá­bory. Nezavíral do nich jen disidenty, ale i nemocné na AIDS a také homosexuály. Vlastně prováděl se­lekci jak nacisté. Věřil v permanentní revoluci, v její tvrdou, ortodoxní linii. Jeho nepřítelem byl nejdříve samozřejmě kapitalistický svět. Brzy se ale nepohodl i se Sovětským svazem. Byl pro něj málo revoluční. A za čas se z podobných důvodů rozešel i Castrem.

Když opustil Kubu, vydal se se svojí permanentní revolucí do Konga. Neuspěl. Přesunul se do Bolívie hnán myšlenkou, že chudá indiánská země doslova prahne po jeho revoluci. Jenže indiáni, i když jsou chudí a zdecimovaní, mají jiné myšlení, než měl velký Che. Na zářné zítřky moc nejsou. Jejich cílem není hromadění bohatství, ale porozumění s příro­dou, celým světem, vesmírem. Právě původní obyva­telé Ameriky Guevaru udali bolivijským vojákům.

Zřejmě jeho poslední rozhovor byl proto doslova signifikantní. Starý indiánský pastevec, když při­stoupil ke zraněnému revolucionáři ve školní budo­vě v La Higuera, kam jej bolivijská armáda za podpo­ry důstojníků CIA přivezla, se Guevary prostě zeptal: „Co jsi chtěl?" Che mu odpověděl: „Chtěl jsem vás osvobodit!" „Osvobodit?" podivil se indián. „Od čeho osvobodit? Od mé kozy? I tu jsi mi chtěl vzít a zná­rodnit?" a odešel nepotěšen odpovědí velkého ideo­loga světového komunismu. Bylo to 9. října 1967.