Venezuelská vláda bude asi požadovat od Německa třicetipětitunový balvan polodrahokamu jaspisu a pískovce, který byl údajně ukradený z Národního parku Canaimu v roce 1998. Raúl Grioni, president Instituto de Patrimonio Cultural (Institut venezuelského kulturního dědictví) potvrdil minulé útery agentuře AFP, že se tato oficiální žádost připravuje. Tehdy tuto skálu věnoval bývalý prezident Venezuely Rafael Caldera německému státu, potažmo německému umělci Wolfgangovi von Schwarzenfeldovi vytvářejícímu sousoší kamenů z pěti kontinentů Global Stones. Jaspisový balvan nyní zdobí park před Zoologickou zahradu u historické Brandeburské brány a má podle umělce chránit mír. Jenže je tu ještě jedna strana. Indiánské etnikum Pemón žijící v okolí Canaimy na Velké savaně. 


Pro Pemóny je tento balvan velmi posvátný. Je součástí jejich kosmogonie, je jejich posvátnou relikvií. Tento balvan je pro ně Kueka -“Babička”. Pro nás bezvěrce v přírodní síly a jejich propojení s lidmi je to hotový nesmysl. Na balvan se díváme jako umělec Schwarzenfeld a návštěvníci Zoologické zahrady: jako na hezký kus šutru zdobící zelený trávník. Můžeme obdivovat jeho tvar, jeho jaspisovou bravu, jeho krásu. Toť ale vše. To proto, že jsme povrchní, že vidíme jen to, co je vidět. Nemůžeme vidět to, co indiáni Pemón cítí a vědí. Umělec si jen pohrává s vnějším tvarem a barvami a tím pádem znesvěcuje skrytou spiritualitu Pemónů. 

My a oni jsme členové zcela rozdílných civilizací. My svět chápeme matriálně, oni spirituálně. Nemůžeme se nikdy pochopit. Pro indiány a jiné členy přírodních národů je zcela běžné, že jejich dávní příbuzní, mytičtí příbuzní, byli zvířata, rostliny, kameny, hvězdy. Žil jsem léta u amazonských indiánů Ořechu Yawala, u indiánů Anakondy a Kapybary. Právě toto hovoří o jejich důsledném propojení lidí a celého Univerza. Oni totiž svým mýtům, oproti nám, zcela věří. A to je to, co jim dodává sílu a jistotu jejich existence v rámci svého životního prostředí. Z toho právě vyplývá i jejich posvátné chování vůči svému okolí. K zvířatům, rostlinám, kamenům se chovají jako k svým příbuzným, tedy lidsky. Všichni jsou zde na Zemi bratři a sestry. Neničí je, ochraňují je. V tom je i zásadní rozdíl mezi jejich civilizací postavenou na duchovních principech a naší stojící na fundamentech materiálních. My vidíme jaspisový balvan, oni svého předka. 

V tomto konkrétním případě se jednalo o mladého Pemóna Taure Paru, který šel vyhledat velkou krasavicí u sousedního kmene Macuxi, aby ji pojal za svou ženu. Opomenul nařízení jejich nejvyššího božstva Makunaimy, které zakazovalo smíšená manželství mezi oběma kmeny. Makunaima je proto na výstrahu po jejich svatbě proměnil svým mocným dechem v dva balvany. Kueka -“Babička” a Kaku Paru-“Dědeček”. Oba balvany po tisíciletí ležely u pemónské osady Mapaurí na Velké savaně nedaleko dnešního Národního parku Canaima. Nedaleko odtud je i nádherné Jaspisové údolí, které také obdivuje spousty turistů. Navštívil jsem obě etnika, Pemón ve Venezuele i Macuxi v Brazílie a mohu dosvědčit, že určitá část obou etnik se stále řídí nařízeními Macunaimy, hlasu přírodních zákonů a víry ve své mýty. Bohužel, druhá část je již “převálcována” naší civilizaci, podlehla naší hondbě za mamonem a je manipulovatelná. 

Již tehdy, při přesunu balvanu, se Pemóni snažili ničit cesty a silnice, aby zabránili transportu jejich posvátného kamene. Byla to pro ně prachsprostá krádež, i když posvěcená vládou a prezidentem Rafaelem Calderou. Minulý týden davy Pemónů, v čele s představitelem jejich komunity Mapaurí Melchorem Floresem, a jiných venezuelských indiánů demonstrovali v Caracasu před německou amabasádou za repatriaci posvátné Kueky. Již v listopadu 2010 se na ministerstvu zahraničí v Caracasu uskutečnilo jednání o tomto kameni. Představitelka odboru ministerstva pro Evropu Sara Lander uznala kosmógonii Pemónů za nosnou k tomu, aby vznikl prostor pro reflexi a návrat Kueky z Německa domů. “....Kueka je členkou komunity a její vytržení znásilnilo tuto víru.” Původní dar v rámci kulturní výměny mezi oběma státy byl překvalifikován za ilegální akt minulé vlády. 

Bohužel, zneužitelnost indiánů, jejich víry a jejich neschopnosti pochopit záludnosti naší politiky a našich cílů, je zcela běžná v celé historii Ameriky. Je proto přirozené, že z návratu Kueky se stalo politikum. Etnolog Bruno Illius z Berlínské svobodné univerzity a znalec Pemónů je přesvědčen, že však došlo k velké manipulaci. Domnívá se, že celá kampaň je součástí protikapitalistické zahraniční politiky Hugo Cháveze Přesunutá Kueka do Berlína prý Pemónům nijak zvlášť nevadí. Jejich původní víra byla Chávezem jen zneužita. V navrácení kamene Pemóni údajně jen vidí možnost představovat jej za peníze turistům a vyprávět jim legendu ve stylu Romea a Julie. Situace je tedy dost složitá. Kde je pravda? 

Musím přiznat, že názor Bruna Illiuse má něco do sebe. Úpadek indiánských komunit negativním vlivem naší civilizace je úděsně rychlý. Navíc v ruku v ruce se indiáni zneužívají k politickým cílům establishmentu. Členové chávisticky ovlivňované Indiánské Fronty náčelníka Guacaipura prohlásili, že „naše Babička, kámen Kueka, byla unesena z privátních zájmů, kapitalisty a egoisty, pročež tuto akci odsuzujeme. Nebudeme nadále pouhými objekty únosů ani manipulací žádného zájmu.“ 

Sám Chávez rád využije každé příležitosti k výpadům proti kapitalistickému světu. Přesto je zřejmé, že v případě oficiální žádosti venezuelské vlády o vydání posvátné “Babičky” z Německa bude vyhověno. A Chávez bude slavit vítězství tak potřebné pro podzimní prezidentské volby. Podle mých osobních styků s Pemóny v posledních letech však nejsem tak stoprocentně přesvědčen jako kolega Illius, že všichni Pemóni zavrhli dávné mýty a svoji kulturu a že posvátné kameny jsou pouhým škvárem. 

Můj pemónský přítel Jorge Agnati ve své osadě nad Salto Angel stále dodržuje dávné tradice a mýty, věří svému šamanovi, který jej i s ostatními vede životem. Jenže na druhou stranu byla, k zkomplikování celé situace, v tichosti přesunuta i druhá část posvátné zkamenělé dvojice. O ní se však vůbec nemluví. Jedná se o mytického “Dědečka”, Kaku Paru. Tento balvan byl z osady Mapaurí také převezen a umístěn na Avenidě Bolívar nedaleko Centrálního parku v samé středu Caracasu. Co k tomu říká Indiánská Fronta a Chávez? Zhola nic. 

Pan Grioni si tedy poněkud protiřečí, když říká, že vyvezení “Babičky” bylo možné v předchávezovské době, jen díky tomu, že nebyla uznávána práva indiánských komunit. Jenže, jak je vidět ani nová socialistická konstituce, na papíru uznávající práva indiánů, nemá ani potuchy o této posvátné součásti kmene Pemónů, neřku-li, že by ji z Caracasu vrátili na původní místo. Caracas je pro Pemóny tak cizí a vzdálený jako Berlin. Oni jsou totiž především Pemóni, ne Venezuelci. Z Kueka se stal nástroj soubojů na mezinárodním poli. Jedni říkají loupež, druzí legální dar. Nemůže být sporu o tom, že oba kameny jsou a mají i nadále být součástí tradic Pemónů, i když ne všichni vyznávají své dávné mýty. A bez ohledu na to, zda byly odvezeny darem či krádeží kapitalisty nebo socialisty. Angličané přece také již nevyznávají víru dávných druidů, ale nenechají si odvést Stonehenge někam na trávník před cizí zoologickou zahradu, aby si jej nějaký “umělec” pomaloval a popsal. 

Pemóni k tomu všemu dodávají, že následně po odvezení posvátné Kueky z Mapaurí v roce 1998 nastal rozvrat dosavadní rovnováhy a přišly katastrofy. Přírodní i společenské, záplavy, sucha, neúroda, ztráta ryb v řekách.... Je dost pikantní, že právě tím následným rokem příchodu katastrof byl rokem nástupu prezidentského mandátu Huga Cháveze s jeho socialismem a bolivariánskou revolucí, s kterými úspěšně rozvrací místní hospodářství. Být jím, tak bych tak o návrat “Babičky” zas tak neusiloval, aby se náhodou nevrátila původní harmonie. Nicméně se jedná o nádherný, ba přímo vzorový případ střetu dvou civilizací.